„Tak ti přeju všechno nejlepší, hlavně to zdravíčko aby bylo, to je to nejdůležitější,“ třásla mi k narozeninám rukou babička, která o tom po dvou prodělaných nádorech musí něco vědět. Kolikrát někdo přál vám „hlavně to zdraví“? Ačkoli zdraví považujeme za „to nejdůležitější“, jeho ochranou se nicméně mnohdy neřídíme, což se ukazuje i v případě mnoha každodenních činností, jejichž dopad je či může být na naše zdraví zásadní.

Mám před očima obraz z nedávné doby: muž leží na operačním stole. Má zlomený klíček a čeká, až ho uspím. Chirurg pak rozřízne kůži, vypreparuje měkké tkáně, dostane se ke kosti a s pomocí drátů a dlahy ji sešroubuje k sobě. Lepím mu na hrudník elektrody a ptám se, jak se mu to stalo. „Ale, jel jsem na kole po hlavní a srazil mě řidič, co vyjížděl z vedlejší silnice.“ Nejste první, napadne mě.

Cestou domů si na něj vzpomenu. Šlapu na kole po hlavní a mám tím pádem přednost, ale raději kontroluju, jestli se mnou řidiči na vedlejších silnicích počítají. Do nemocnice se chci vrátit zase až zítra — jako doktorka, nikoli pacientka.

Jednoduché: nižší rychlost, méně smrtelných nehod

Snížení rizika úrazů — od těch méně rizikových, jako zlomená klíční kost, po ty nejzávažnější včetně smrtelných — je jedním z klíčových argumentů, proč ve městech snížit maximální rychlost jízdy z padesáti na třicet kilometrů v hodině. Právě na třicítce se totiž láme křivka rizika úmrtí chodce při střetu s automobilem a stoupá vzhůru. S rostoucí rychlostí prudce roste i pravděpodobnost, že chodec při nehodě zemře.

Cestou plošného snížení rychlosti na třicet kilometrů v hodině se vydalo již mnoho měst a jejich zkušenost jednoznačně potvrzuje, že tento krok vede mimo jiné ke snížení počtu smrtelných nehod. Rakouský Graz učinil toto opatření již začátkem devadesátých let. Počet smrtelných nehod následně klesl o pětadvacet procent. Stejnou zkušenost potvrzují i Helsinky spolu s tím, že snížení rychlosti se vyplácí i majitelům aut: vedle úrazů chodců klesl o třetinu i počet vozidel poškozených nehodami.

Dýchací cesty vs. cesty autem do práce

Občasnou námitkou proti snížení rychlosti ve městech je, že povede k většímu znečištění ovzduší. Z několika důvodů jde o nesmysl, mimo jiné proto, že pomaleji jedoucí auto vypouští méně emisí. V Berlíně, kde byl rychlostní limit zaveden na velkých silnicích, naměřili významné snížení koncentrace oxidů dusíku, které poškozují naše dýchací cesty a přispívají ke vzniku astmatu a dalších chronických i akutních onemocnění dýchacích cest.

Automobily přispívají také k vysoké koncentraci drobných prachových částic, které jsou u nás příčinou mimo jiné zhruba dvaceti procent infarktů. Prachové částice jsou vůbec zapeklitá věc. Jsou tak malé, že poté, co je vdechneme, dokážou se (stejně jako kyslík) dostat do krevního řečiště a s ním do celého těla. Poškozují vnitřní výstelku cév, přispívají také k vyššímu výskytu zhoubných nádorů plic nebo močového měchýře. Překvapivé je, že mají vliv i na naši inteligenci, zhoršují schopnost soustředění a zvyšují riziko vzniku demence.

Pravda ovšem je, že ke snížení koncentrace prachových částic nebude snížení rychlosti aut stačit. Pomáhá ovšem nepřímo, například tím, že zvyšuje ochotu lidí chodit pěšky nebo jet na kole — auto tím pádem zůstane doma.

Nebát se na kole

Zvýšení počtu lidí, kteří se po městě pohybují jinak než autem, nastalo po zavedení třicetikilometrového limitu právě v Berlíně, protože najednou bylo o něco bezpečnější a příjemnější jet na kole, jít pěšky nebo využít MHD. Pro zdraví je to přitom více pohybu, ať už jde o chůzi či jízdu na kole, zásadní: znamená méně civilizačních chorob, které souvisejí se sedavým způsobem života a nadváhou.

Lidé, kteří jezdí pravidelně na kole, mají zhruba o pětinu nižší riziko, že onemocní cukrovkou. U těch, kdo cukrovku mají, pak pravidelná jízda na kole nebo pěší chůze zlepšují průběh onemocnění. To znamená menší dávky léků a menší riziko komplikací, které bývají v případě cukrovky velmi nepříjemné, jejich léčba je složitá a drahá — jen v České republice se na ni vynakládá několik miliard korun ročně.

Můžete namítnout, že šedesátiletý člověk s cukrovkou a nemocným srdcem těžko začne brázdit kopcovité město na kole. V tomto případě existuje elegantní řešení: elektrokolo, které poskytuje lidem se zdravotním omezením znovu objevit radost z aktivního pohybu — a mnoha dalším umožňuje dojet do práce nebo na schůzku v elegantním oblečení bez kapičky potu.

Námitky, že jízda na elektrokole neznamená opravdový pohyb, byly opakovaně vyvráceny: jízda na něm představuje sice o něco méně intenzivní zátěž než jízda na běžném kole, ale to je pro lidi s chronickým onemocněním i většinu těch, kdo míří do zaměstnání, spíš výhoda.

Uživatelé elektrokol zároveň využívají své kolo na delší cesty než uživatelé běžných kol, čímž rozdíl v intenzitě často dohánějí. Elektrokolo navíc mnohem úspěšněji funguje jako náhrada auta nebo veřejné dopravy. Lidé, kteří na něm jezdí, často mluví o tom, že je to radostná a příjemná zkušenost, kterou si dopřávají tak často, jak je to jen možné.

Další přímá úměra: nižší rychlost, menší hluk

Důležitým zdrojem nepohody pro obyvatele měst je hluk, motorizovaná doprava přitom jako jeho zdroj jednoznačně vede. Hluk působí řadu zdravotních komplikací, některé z nich jsou nabíledni, jako třeba poruchy sluchu nebo zvonění v uších, jeho podíl na vzniku jiných je méně intuitivní. Hluk prokazatelně zvyšuje například riziko demence, zhoršuje schopnost se soustředit a podobně jako prachové částice přispívá ke vzniku srdečních chorob, zřejmě kvůli chronicky zvýšené hladině stresu.

V Curychu po zavedení rychlostního třicetikilometrového limitu ověřili, že hlučnost klesla a zároveň se zvýšila bezpečnost provozu, která je naprosto klíčová pro ochotu lidí pohybovat se po městě jinak než automobilem. Pokud chceme města, která budou zdraví víc prospívat než škodit, je potřeba se na dopravu dívat právě touto optikou.

Omezení rychlosti aut je jeden z důležitých kroků, kterým můžeme ve výsledku udělat mnoho pro čistší vzduch, více zeleně, pohybu a radosti a v neposlední řadě pro zdraví své i našich blízkých.