Říká se, že dávnou lidskou tužbou je létání. Domnívám se však, že ještě déle touží člověk jezdit. Tato touha vznikla zřejmě v době, když se podle uznávané hypotézy začal člověk pohybovat v otevřeném prostoru savany po dvou nohách a tím se stal rychlejším než většina ostatních predátorů a potenciální kořisti. Ovšem třeba takový gepard musel první lidi děsně štvát, když dokázal vyvinout více než dvojnásobnou rychlost a člověka nechával daleko za sebou. A tak se zřejmě zrodila lidská touha jezdit.

Nadšení pro jízdu promítlo lidstvo v průběhu dějin i do svých božstev. Tak například bůh Višnu jezdil na zvířeti zvaném Garuda, Apollón na ohnivém voze a Šiva na krávě. S islámským prorokem Mohamedem je zase spojený mytický tvor Burák, který je popisován různě: jednou jako osel, podruhé jako okřídlený tvor. Bezkonkurenčně nejčastěji však lidé využívali koně. Člověk jedoucí na koni, nebo alespoň vlastnící koně, zaujímal ve starověku i středověku vyšší společenské postavení.

V devatenáctém století se začaly objevovat nové prostředky k jízdě — vlak, bicykl, motocykl a nakonec i automobil, který začal vposledku vytlačovat koně. Postupně vyhrál na celé čáře nejen co se rychlosti týče, ale i z důvodů praktických — když nejede, nežere — a kvůli prestiži — auto může být i ze zlata. A tak netrvalo dlouho a auto se stalo doslova sakrální záležitostí.

Můžeme mluvit o autu jako fetiši nebo dokonce o motoristickém libidu, které se uspokojuje rychlou jízdou, ale často i jen pouhým vlastnictvím automobilu. Nejvýstižnější charakteristiku ale nabízí slovo nanebevzetí. Automobil, dříve jízdní prostředek, později symbol bohatství, se posléze sám stal božstvem v moderním panteonu.

Svatému autu je třeba přinášet oběti — například stromy. Zatímco buddhismus prohlašoval některé stromy za posvátné a křesťanství je chápalo jako součást božího stvoření, automobilistické náboženství prohlašuje stromy za vysloveně škodlivé a prostřednictvím shromáždění starších, zvaného Dopravní inspektorát, pořádá na stromy dokonce hony a snaží se je vykácet stůj co stůj, zejména kolem posvátných míst nazývaných silnice.

Ze světových náboženství se většinou uvádí islám jako víra, která vyžaduje od svých věřících nejvíc času na pobožnosti. Automobilismus ho ovšem již předčil. Praktikující automobilisté musí o auto denně pečovat, dolévat benzín, vodu, nemrznoucí směs a činit řadu dalších úkonů. Na tyto činnosti musí vydat dokonce více času a energie, než ušetří rychlým přesunem, k němuž jim auto dopomáhá.

Některá náboženství zakazovala boha zobrazovat nebo ho nazývat jménem. V tomto ohledu se automobilismus odlišuje. Zobrazování, pojmenování, ba ani modloslužebnictví není zapovězeno, ale přímo se vyžaduje. Auto svaté se vetřelo do rodinného, sexuálního i spirituálního života věřících takovou měrou, že již mnozí nerozlišují, kde je hranice mezi pozemskou realitou a náboženstvím.

Automobilismus tak prostřednictvím nanebevzetí auta úspěšně infiltroval všechna dosavadní světová náboženství vyjma těch, která předtím stihla zaniknout. Stále se trochu brání severoameričtí Amišové, ale i tam již auto svaté zaselo své sémě. Dvoustopé silniční motorové vozidlo postupně shazuje z panteonu jedno božstvo za druhým, aby se konečně, tak jako kukaččí mládě, stalo samojediným vládcem.