Brno pro všechny? Nikoli život, ale auto si vždycky cestu najde

Petr Bittner

Hravá brožurka BRNO PRO VŠECHNY autorek Petry Hlaváčkové a Barbory Benčíkové ukazuje na konkrétních místech obecné neduhy městského plánování. Vytváří operativní prostor mezi Brnem, jak vypadá, a Brnem, jak by vypadat mohlo.

Právě v konstantním přehlcení, zamoření a ohrožení našich životů automobily spatřuju ústřední problém současného Brna. Všechny ostatní problémy jsou v zásadě technickou otázkou. Grafika Petra Voštinárová

Možná se vám už dostala do rukou drobná, ale vizuálně výrazná brožurka s lakonickým názvem „Brno pro všechny“ a podtitulem „Citlivé plánování města“ (a komu ne, může si ji zdarma stáhnout v e-podobě). Už pouhé prolistování člověku naznačí, co je její ambicí: představit některá vybraná problematická místa brněnského veřejného prostoru, která nevyužívají svůj potenciál, a ukázat vedle nich ne nutně protějšky, ale příklady míst v evropských metropolích, u nichž města vykročila za hranice imaginace. A přivést tak možná veřejnost i plánovače k inspiraci, jak změnit uvažování „nejde to“ do roviny „všechno jde, jen když se chce“, která by mohla učinit každodennost v moravské metropoli přeci jen o něco snesitelnější (vypůjčím-li si slogan rubriky Město, ve které právě čtete moje řádky).

Říkám si, jak moc je moje generace ještě ochotná srazit své požadavky, které vůbec na veřejný prostor klade. Za největší utopii považujeme „o něco snesitelnější každodennost“. Není to jistě zkušenost všech Brňanů a Brňanek — ale bezpochyby se v ní najde celá řada skupin, jejichž zájmy se při městském plánování dostávají často na druhou, třetí až pátou kolej. Hledání kompromisu mezi různými skupinami obyvatel je přitom hlavním klíčem k smysluplnému městském plánování.

A právě v tom je brožurka originálním vstupem do komunálních debat. Vytahuje na výsluní na první pohled pro mnohé nenápadná (či spíš „samozřejmá“) místa a ukazuje na nich, jakým výzvám v nich mohou čelit senioři a seniorky, rodiče s jedním miminem v kočárku a druhým školkáčem na odrážedle, anebo jedinci s hendikepem, nevidomí nebo se ztíženou chůzí.

Zkrátka skupiny, jejichž aktivity sice nemají bezprostřední vliv na hrubý domácí produkt, ale zato v tichosti nesou břímě společenské reprodukce — a do toho tvoří dost možná většinu městské populace. Rozhodně většinu z těch, kteří na denní bázi využívají jeho prostory. V městském plánování přesto zůstávají spíše nutným doplňkem, jehož potenciální zájmy je třeba teprve dodatečně, a většinou jen symbolicky, vměstnat do hotového rozvrhu.

Proto by právě jejich perspektiva měla konečně vstoupit do městského plánování a natrvalo tam zůstat. A co by taková perspektiva asi obsahovala?

Osobní zkušenost

Mám to asi podobně jako spousta dalších. Dokud jsem Brno „zažíval“ jako student, bylo pro mě především studnicí zajímavých akcí a míst, mezi kterými se svobodně a po různých osách přesouvám, potkávám lidi, studuju a bavím se. Noční rozjezdy byly pro mě jako pro kluka z Pardubic úplným zjevením — v každou celou pozdní hodinu se stačilo dokodrcat před Hlavní nádraží a měl jsem odvoz zdarma až domů. Pro mladého člověka, muže bílé pleti, který se pohybuje sám a bez hendikepu, se taková mobilita ve městě začne časem jevit jako samozřejmost.

K tomu, aby se pro mě totéž místo stalo radikálně nesamozřejmým, stačila vlastně jediná událost — narození dítěte (v tom výrazně souzním i s autorkou publikace Petrou Hlaváčkovou, která píše osobně laděný úvod právě se zkušeností matky dvou dětí). Do základní výbavy pro pohyb ve veřejném prostoru přibyl kočárek. Poprvé v životě jsem zjistil, že některé tramvaje nemají bezbariérový přístup. Že některé ostrůvky jsou de facto jen úzké oázy života obklopené propastí smrti jménem silnice druhé třídy. A tak dále.

Jako táta na rodičáku jsem také začal pozorovat, kdo se ve veřejném prostoru vlastně pohybuje uprostřed všedního dne, kdy jsou tvůrci (a tvůrkyně) HDP v práci. Že je to zásadně jiné složení než večer nebo o víkendech. A viděl jsem také, kolik toho rodiče venku spojuje — a jak málo jim v tomto společném osudu Brno vychází vstříc.

Dvě tváře Brna

Knížečka Brno pro všechny je pro mě takovým památníčkem několika zásadních míst, ve kterých jsem v Brně za ty roky strávil už spoustu času. Připomíná mi obě jejich tváře — tu krásnou, protože jde o výjimečná místa ve výjimečném městě plným skvělých lidí, se světovou architekturou a živou kulturní scénou. Ale taky tvář hnusnou, tupou, lhostejnou, neomalenou a nebezpečnou, kterou tato místa nastavují vinou způsobu, jakým je město nechává využívat.

Kniha autorek Petry Hlaváčkové a Barbory Benčíkové. Grafika Petra Voštinárová

Pěší zóna v samém centru Brna, kde Masarykova třída protíná Náměstí Svobody, bývala ústřední promenádou česko-německého města. Lidé sem chodili ukazovat svoje nové nedělní outfity, potkávat známé i poznávat neznámé. Zejména spodní část Masarykovy třídy dnes tuto roli nemá šanci plnit, a na vině rozhodně nejsou „šaliny“, které co chvíli klouzavou rychlostí projedou středem a občas zacinkají.

Hlavním faktorem, který devastuje tento frekventovaný prostor s historickým potenciálem, jsou samozřejmě auta. Varianta vydávání povolení na vjezd do centra selhala proto, že takových povolení bylo rozdáno nesmyslně hodně. Nikoli život, ale auto si vždycky cestu najde.

Žádná regulace zjevně nemá tu moc zastavit kouzelné slůvko „zásobování“, které ráno co ráno (ale i odpoledne co odpoledne a někdy večer co večer) rozeseje po obou stranách promenády blikající dodávky. V takové konstelaci i tramvaje ztrácí svoje kouzlo, protože o svoje kolejiště začínají konkurovat s chodci. A to je asi tak férová konkurence jako tramvaj versus holubi.

Aniž bychom měli obě místa srovnávat, je inspirativní podívat se do publikace na příklad jednoho takového radikálního přístupu k řešení veřejného prostoru. Jde o řešení centra v Barceloně, která v genderově senzitivním plánu pracuje s tvorbou až 530 takzvaných superbloků, což jsou místa, jež vznikají spojením několika obytných bloků dohromady. Takovýto superblok je pak aut zcela prostý, protože ta jsou odváděna soustavou jednosměrek, pochopitelně s dramatickým rychlostním omezením až na pro českou náturu těžko představitelných 10 km/h.

Po narození potomka se jedním z klíčových míst k udržitelnému přežití ve městě stávají parky. Mám takovou osobní teorii, že park je ve skutečnosti nevyřčená hra na utopii. Oáza klidu uprostřed dynamického organismu, tichý ostrůvek uprostřed hučícího, vrzajícího, dunícího, kouřícího a jiskřícího mechanismu, ochočená příroda rašící zpod pevných a hladkých struktur ryze lidského světa. V parku lidé mění svoje chování, svoje preference, svoje plány, zpomalují chůzi, odpočívají, čtou si, hází si talířem, balancují na šňůře, opékají jídlo, válí se v trávě, vyspávají kocovinu na lavičce a někdy i souloží v křoví (protože příležitost „sexu v přírodě“, která se zjeví cestou z baru, je někdy až příliš lákavá).

Dospělého člověka park zachytí na jeho cestě mezi povinnostmi. Pro člověka s dítětem se park stává destinací per se. Takovou destinací je pro mě osobně posledních několik let park Lužánky, který v publikaci rovněž dostal prostor. Konkrétně vstup do parku z třídy Kapitána Jaroše u hospůdky Ponava a nového dětského hřiště.

Některé z hlavních problémů tohoto místa vyjmenovává Standa Biler ve svém videu, které natočil v rámci kampaně k propagaci brožurky. Hřiště samotné je oblíbené nejen svým umístěním, které rodičům umožňuje dát si pivko v jedné ze dvou přilehlých restaurací, ale i některými kreativními elementy.

Chybí mu ale několik zásadních prvků: prvním je osvětlení, jehož absence v podzimních dnech znemožňuje dětem využívat hřiště zhruba od páté hodiny dál (tedy jediný čas, kdy mají ve všední dny děti a rodiče na hřiště čas), protože je prostě tma. Hřišti chybí i větší počet laviček. Zatímco hřiště může ve špičce využívat i třicet dětí, lavičky jsou jen dvě — ale budiž, hřiště je ponořené v terénu a na několika místech jsou schůdky, na kterých se dá sedět.

Třetím a v důsledcích nejzávažnějším nedostatkem je okolí hřiště, zejména nevinně vyhlížející parkový chodník, po kterém bohužel poměrně pravidelně jezdí auta směrem k tenisovým kurtům (protože jak jinak se vydat za sportem než v sedadle SUV, a jak jinak vyzvednout z kroužku svou nadanou ratolest, než v tomto podivném pojízdném chrámu městského člověka s náhonem na všechny čtyři kola). Vzhledem k absenci bariér (když nepočítám půlmetrové okrasné záhonky, jejichž smysl mi pořád uniká, zatímco kolemjdoucí psi ho umí nazřít bezpečně), se tak děti mnohdy volně hemží mezi popojíždějícími auty, což je výjev, který nám budoucí generace neuvěří.

Jako z řetězu utržený futurismus se pak musí českému čtenářstvu jevit koncept tzv. hřiště „pro holky“. Některé zahraniční výzkumy si všímají, že holky okolo 10 let věku se vytrácejí z veřejných hřišť, která jsou ovládána kluky. Publikace upozorňuje na příklady „obvyklých podezřelých“ měst, která se s tím rozhodla něco dělat: Vídeň, Barcelona nebo Stockholm. Tady se konaly workshopy přímo s dětmi a sbírala se data o preferencích obou genderů, jehož výsledkem se stal jakýsi výčet pravidel, podle nichž lze dělat hřiště genderově spravedlivější.

Bylo by nesmírně zajímavé vyzkoušet si něco podobného i s českými dětmi. Třeba bychom dostali jiné výsledky, třeba velmi podobné. Tak jako tak, nová hřiště by se třeba stavěla s větším ohledem na to, co na nich mají skutečně rády všechny děti.

Zpátky k našemu hřišti v Lužánkách. Velkou bolístkou tohohle místa, které je pro náš pohyb klíčové, je přechod mezi tř. Kpt. Jaroše a parkem. Město totiž na jedné straně vytvoří prostor, který má lákat obyvatele k procházkám, hrám a odpočinku, ale současně nechá tento prostor každých několik vteřin ostřelovat smrtícími ocelovými projektily v podobě aut, která rychlostí mnohdy překračující 50 km/h pálí ze zatáčky na rohu hudební školy.

Chybí — v západních metropolích na podobných místech běžné — razantní snížení povolené rychlosti, stejně tak chybí i retardér, který by auta zpomalit prostě donutil fyzicky. O odklonění aut mimo zónu volného času se v českém kontextu vůbec nebavím, nejsem snílek.

A právě v konstantním přehlcení, zamoření a ohrožení našich životů automobily spatřuju ústřední problém současného Brna. Všechny ostatní problémy jsou v zásadě technickou otázkou.

Auta jsou ale dnes v našem městě suverénem a žádná z politických sil, které mají šanci na magistrátní většinu, tohoto suveréna neklade v pochybnost. Naděje, že se na této základní životní hrozbě v Brně něco změní v následujícím období, je tedy bohužel mizivá.

Přijde mi s podivem, že předimenzovaná a život ohrožující přítomnost automobilové dopravy není součástí oné „rodinné politiky“, kterou se tady všechny tradiční politické síly prezentují. Hřiště je jistě fajn, pokud dítě přežije cestu.

Na své dceři vidím, jak sama auta kolem sebe vnímá. Slyší jejich hluk — když projíždí vysokou rychlostí kolem nás, neslyším tam nahoře, co mi tam dole povídá. Pravidelně si stěžuje na jejich smrad, když se jich kolem našich „utopických ostrůvků“ ve špičce sejde víc, případě když na město padne inverze.

Dodnes si pamatuju, když si mi jako sotva tříletá postěžovala, že za městským divadlem developer vykácel stromovou plochu a zboural dětské hřiště, aby tam mohla parkovat auta: „To přece není v pořádku! Komu to mám říct?“ Možná to byl její první záblesk nespravedlnosti obsažené ve světě kolem. Že takové prvenství obstará zrovna auto, je vzhledem k skladbě veřejného prostoru v roce 2022 pravděpodobnost cca 98 procent.

Ta otázka mi samotnému naskakuje den co den. Komu to mám říct? Zajímá někoho, že Brno je už několikátý rok absolutním lídrem v počtu usmrcených a zraněných chodců automobily? Komu to mám říct, když se vedení města, policie i bájný „hlavní architekt města Brna” pořád zaměřují na „osvětu“ chodců, kteří „koukají do mobilu“ nebo „poslouchají hudbu“, přestože dle konzervativních statistik minimálně ve dvou třetinách takových případů stále nese vinu řidič?

Jak mám svojí dceři vysvětlit, že se musí na přechodu rozhlédnout, když na většině míst, kudy se lze dostat na nějaký bezpečný ostrůvek, přechody vůbec nejsou, a pokud ano, parkují u nich v rozporu s vyhláškou auta, přes která malé dítě nemá šanci vidět? V čem vlastně má spočívat samostatnost, kterou bych měl dítě učit v prostředí občanské války s tunovými stroji? Jak si má dítě poradit v seqelu Transformerů?

Veřejná debata

Závěr brožurky připomíná můj oblíbený příklad genderového mainstreamingu v odklízení sněhu ve švédském městě Karlskoga. Jde o příklad citlivého plánování města, kdy přednost v odklízení sněhu nedostávají automaticky automobilové trasy, ale trasy veřejné dopravy a chodníky. A taky o příklad mediální manipulace v otázkách genderové korektnosti.

Proto i já skončím tímhle příkladem, který ukazuje, jak český mediální diskurs sveřepě brání svět, ve kterém se na jakkoli slabší uživatelky a uživatelčata veřejného prostory nebere žádný ohled.

V online verzích českých médií, jako je Reflex nebo Parlamentní Listy, lze stále dohledat články, které přebíraly hoax publikovaný poprvé americkým krajně pravicovým serverem Breitbart o tom, že genderové uklízení způsobilo ve Švédsku chaos, když napadlo třicet centimetrů sněhu. Média odkazovala k událostem ve Stockholmu, který strategii rovněž adoptoval.

Osudného dne roku 2016 skutečně napadlo ve švédské metropoli extrémně hodně sněhu a nastal menší chaos. Podle Joakima Boberga ze stockholmského dopravního úřadu ovšem nelze události spojit s genderovým mainstreamingem, protože město zkrátka běželo v nouzovém plánu, ve kterém není prioritou rovná distribuce komfortu všem obyvatelům, ale bezpečný pohyb kritické infrastruktury v čele se sanitkami. Genderová priorita doslova „nebyla toho dne uplatněna, navzdory všemu tomu povyku kolem, jak selhala“.

Způsob, jakým se můžeme o nespravedlnosti a limitech našich veřejných prostorů vůbec bavit, je možná klíčovou podmínkou našich nadějí na to, že bude realita v českých městech jednou snesitelnější. Míra ohleduplnosti v plánování veřejného prostoru je přímo úměrná míře ohleduplnosti, kterou jsme schopní zakomponovat do veřejné debaty.

Pokud nebudeme schopní mluvit o problémech, kterými se náš životní prostor vyznačuje, zůstane tento prostor nehostinným útočištěm. I proto je potřeba ocenit každou publikační snahu, která najde odvahu do zdánlivě nehybné situace vstoupit.

Proto je potřeba ocenit skromnou brožurku BRNO PRO VŠECHNY, která ukazuje a místa, jež ztělesňují obecnou chorost naší situace, a pokoušejí se ji pojmenovat a ukázat srovnatelné alternativy.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska. Logo grantu EHP a Norska

advertisment

Vítá vás rubrika Město. V unikátní spolupráci s 4AM, Fórem pro architekturu a média usilujeme o snesitelnější každodennost života ve městech.

www.forum4am.cz