Na kole po Praze jsem začal jezdit za první covidové uzávěry. Do té doby jsem si myslel, že to prostě není možné. Příliš aut a hustá doprava, moc úzké ulice, zkrátka „na kole po městě se jezdit nedá“.

Když ale jarní ulice, náměstí, mosty a náplavky náhle osiřely, dalo se jezdit úplně všude. A tak první cyklistická zkušenost s městským centrem a ježděním po městě byla rovnou z říše snů.

Po dvou a půl roce pravidelného dopravování se na kole po Praze jsem dospěl k několika poznatkům. Pražští cyklisté se, nepřekvapivě, pohybují většinou tam, kde mají lepší podmínky. Některé čtvrti jsou zkrátka pro jízdu na kole vhodnější než jiné a těžko se s tím dá něco zásadního pořídit. V Holešovicích se jezdí na kole lépe než na Vinohradech, a ani při nejlepší politické vůli, která dnes na Praze 2 ovšem chybí, se to příliš nezmění.

Chybí základní cyklistická infrastruktura, jako například parkovací místa pro jízdní kola, ve městech západní Evropy věc zcela běžná, u nás zatím spíš výjimečná, byť jich stále přibývá. U veřejných institucí by to mělo být něco samozřejmého.

Také jsem se podíval na sebe na kole takříkajíc pohledem z chodníku, z pozice chodce, a uvědomil si, že pro jízdu na kole po městě je potřebná ohleduplnost. Ta někdy cyklistům chybí a určitě je potřeba se jí stále učit — totéž ovšem platí pro řidiče automobilů. Některé z vyhrocených až nenávistných názorů na cyklisty — a koloběžkáře — mohou mít reálný základ v konkrétních zkušenostech.

Těžko to ale může vysvětlit až válečnickou atmosféru, která se v předvolební Praze okolo cyklistiky a cyklopruhů rozhořela. Pro některé strany, zejména ODS a ANO, je boj proti „zbytečným cyklopruhům“ jak se zdá jedním z hlavních bodů celé kampaně.

Představitelé těchto stran se chtějí brát za práva automobilistů, jinými slovy většiny „nás obyčejných lidí“, proti jakémusi teroru cykloaktivistů. Přitom vznikají absurdní až úsměvné situace, jako když si šéf pražské ANO a místostarosta Prahy 11 Ondřej Prokop ve videonahrávce spletl v Podolí parkovací stání s cyklopruhem. Na detailech nezáleží, důležité je jakkoli vybudit ty správné emoce.

Je to ideologický boj, který má podle všeho značný potenciál. Pomyslnou třešničkou na dortu je volební účast uskupení s názvem Motoristé sobě, které brojí proti dnešnímu vedení magistrátu a jeho tažení proti automobilistům. Ale zároveň, světe div se, má jako jedno z volebních hesel metro zdarma pro všechny.

Automobil nemám a nechystám se jej pořídit. V Praze s její kvalitní hromadnou dopravou to opravdu není nutné.

Kdybych žil v místě se sporadickou veřejnou dopravou, kde se bez auta dá jen těžko obejít, bylo by to něco jiného. V Praze se ale dá těžko obejít základní otázka — opravdu všichni ti, kdo po městě každodenně jezdí a parkováním zabírají prostor, nemají jinou možnost? A co udělat pro to, aby po městě jezdilo a ve městě parkovalo aut co nejméně?

V Praze se dnes hodně staví, a ještě více plánuje, přibydou celé nové čtvrti v rámci širšího městského centra a s nimi bezpochyby další auta. Hodně aut. To bude znamenat velký nápor na město jako takové, na jeho životní prostředí, zdraví a kvalitu života všech obyvatel, zejména těch v blízkosti nejrušnějších dopravních komunikací.

Není to ale tak jednoduché: pro většinu lidí je právě vlastnictví a užívání osobního automobilu důležitou či nezbytnou součástí představy o kvalitním životě. Jakékoli ohrožení tohoto svého práva na kvalitní život podle vlastních představ berou jako útok na sebe sama. A to je právě živná půda pro „motopopulismus“ od Motoristů sobě po ANO a ODS.

Přitom ale jsou to řidiči automobilů, kteří v největší míře způsobují problémy druhým a zatěžují jejich bezpečnost, zdraví a kvalitu života. Jen to mnohým z nich, asi vinou individualismu a bezmyšlenkovitého odmítání všeho společného a veřejného coby „socialismu“, prostě nedochází.

Nejlepším řešením by bylo, kdyby se ti, kdo po Praze jezdí autem a nemusí, rozhodli autem nejezdit. Bohužel se ale nedá očekávat, že by tak podstatnější část lidí učinila dobrovolně. Jakákoli opatření represivní povahy, jako zavedení mýta za vjezd do města, o němž se v hlavním městě uvažuje již bezmála dvě desetiletí, ale ani nynější — „aktivistické“ — vedení ho neplánuje, budou narážet na zarputilý odpor.

Zbývá tak jen cesta drobných změn, mezi něž na prvním místě patří rozšiřování a zkvalitňování veřejné dopravy. A je namístě úvaha, zda si tak bohaté město, jako je Praha, skutečně nemůže dovolit veřejnou dopravu zdarma nebo za pouze symbolický poplatek — třeba stovku měsíčně? A hned na druhém místě má stát snaha přivést do ulic co nejvíc cyklistů, kteří se budou pravidelně dopravovat do práce a za dalšími povinnostmi.