Protestní pochod z Amsterdamu po padesáti letech až na pražskou Magistrálu

Jan Vojtíšek

Současné pražské protesty proti automobilismu politici i část veřejnosti ostře odsuzují. Právě těmito metodami ale nizozemská společnost dosáhla vzniku bezpečného veřejného městského prostoru, který dnes obdivuje celá Evropa.

Doprava v Praze nutně potřebuje radikální systémová řešení. Současná politická reprezentace je nenabízí. Foto FB Poslední generace

Na pražské magistrále se ve čtvrtek konal již čtvrtý pochod skupiny Poslední generace za omezení maximální povolené rychlosti ve městě na 30 km/h. Další pochod, tentokrát centrem města, je naplánován na středu.

Na sociálních sítích nedávno způsobilo poprask oznámení aktivisty, že na magistrálu vlastnoručně namaluje cyklopruh. Policie mu v tom zabránila.

Tyto a podobné občanské aktivity mají nepřekvapivě spoustu kritiků. Primátor Bohuslav Svoboda označil pochod za nátlakovou akci, která si bere město za rukojmí. K oběma protestům se vyjádřil také bývalý primátor Prahy a současný náměstek pro dopravu Zdeněk Hřib, který je označil za kontraproduktivní.

Nynější pražské akce mají mnoho společného s aktivitami, jež probíhaly v sedmdesátých letech v Nizozemí, kde se naopak osvědčily jako velice produktivní. Vedly totiž k poměrně rychlé změně vnímání veřejného prostoru, kterou dnes obdivuje celá Evropa.

Nizozemská města nevypadala vždy tak, jak jsme dnes zvyklí. Cyklistická doprava zde vždy měla velkou tradici, ale ani Nizozemsku se nevyhnul poválečný boom automobilové dopravy. Ekonomický rozvoj v padesátých a zejména šedesátých letech vedl k výraznému zvýšení bohatství obyvatel, a proto také začal počet aut v ulicích měst rapidně narůstat.

Veřejná správa na to samozřejmě reagovala tak, jak bylo v tehdejší západní Evropě zvykem. Do Amsterdamu byli pozváni američtí urbanisté, kteří s sebou přivezli velkorysé plány přestavby města. Ačkoliv dálnice dle amerického vzoru — převážně kvůli finanční náročnosti — nakonec nizozemská města neprotnuly, přesto mnohé zásahy výrazně proměnily tvář těchto měst. Domy byly bourány, kanály zasypávány, chodníky zužovány, cyklostezky rušeny, a to vše proto, aby mohly být rozšiřovány silnice pro symbol moderního života — automobil.

Přizpůsobování měst autům s sebou samozřejmě velice rychle přinášelo očekávatelné následky. Počet cyklistů začal závratným tempem klesat, spolu s tím začal znatelně stoupat počet dopravních nehod a v městském provozu přicházeli stále častěji o život ti nejzranitelnější účastníci dopravy — chodci a cyklisté. Alarmující bylo zejména to, že každoročně se obětí nehod stávalo více než čtyři sta dětí.

×