„Žít bez auta je dneska luxus,“ píše Zbyněk Petráček v komentáři „Autem k demokracii a zase zpátky“ (LN 8. 4. 2019). Páni, to jsem ani nevěděl, že si žiju tak luxusně! Ale vážně. Tato věta je tak oblíbená a ve veřejném prostoru zní tak často, že už se z ní stalo klišé. Neznamená to, že by ztratila veškerý obsah a význam. Přinejmenším slouží jako účinná obrana. Mimo jiné před vlastním svědomím.

Copak se může dneska někdo tvářit, že neví nic o negativních důsledcích motorismu? Vždyť je zažívá na vlastní kůži dnes a denně. Přinejmenším v podobě každodenní dopravní zácpy, ty už dávno postihují i malá města. Nebo v podobě nedostatku parkovacích míst. Například v Liberci už mají více aut než obyvatel. Ale jak problém řešit, když si člověk na autu vypěstoval závislost, a i kdyby ne, připadal by si bez auta jako chudý příbuzný? Nezbývá než se přehrát do role ublíženého: vždyť já jsem vlastně chudák, já nemám na ten luxus žít bez auta.