Dálnice, dálnice, dálnice... Ale nezapomněli jste náhodou na vlaky?

Patrik Eichler

Předvolební debaty o dopravě hodně zdůrazňují stavbu dálnic, mýto a občanská sdružení, která mají stavbám bránit. Železo a beton zatlačují do pozadí cestujícího i pracovní podmínky zaměstnanců, které doprava živí.

Otevření dnes uzavřených čekáren na železničních stanicích je ten nápad, který mě doposud zaujal nejvíce. Do programu si ho napsali sociální demokraté a pro mě je dokladem, že někdo v té straně myslí na mě jako cestujícího. Že mi ve svém programu strana nabízí nějakou drobnost, kterou mohu ocenit.

Pamatuji si totiž docela dobře, kolikrát jsem na nějakém výletě promrzl a občas i promokl, když jsem na nějaké ze zavřených stanic na jaře či na podzim čekal na vlak. Na čekárnu, byť nevytopenou, jsem se nejvýše mohl dívat zamřížovaným oknem. A nedivím se nikomu, kdo by chtěl jet z takového nádraží třeba jen pár zastávek do divadla, že riskovat nebude. Slavnostní oděv promrzá i promoká rychleji než ten turistický.

Nápady, jak rychleji stavět dálnice, mají všichni. Hesla o cestě z Prahy do Brna za deset, dvacet, padesát nebo šedesát minut, si na plakáty dávají ti i tamti. Otázku technického řešení výběru mýta leckteří diskutují kvůli penězům, které za jeho výběr dostává firma Kapsch. Žádné z těchto otázek se mě pocitově nedotýkají. A nejde jen o to, že cesta do Brna i jen za polovinu dnešního času není slib, který by šlo splnit v příštích čtyřech letech.

Opomíjení regulace v železniční dopravě odnesou nejvíce právě České dráhy, protože soukromí dopravci regionální dopravu suplovat nebudou. Foto archiv DR

Obecně mě ale téma stavby dálnic silněji nezasahuje prostě proto, že mezi městy cestuji po silnici málokdy. Po dálnici nejčastěji z Prahy do Jihlavy, kam je cesta vlakem komplikovaná. Téměř bez výjimky z Prahy do Liberce, kam je dnes — tak či onak — nemožná.

U stavby dálnic mám tedy pocit, že se mně dotýkají jen málo. S cestami po železnici mám většinou jiné problémy než jejich rychlost. U výběru mýta mám pocit, že jde hlavně o ty peníze, co dostává Kapsch.

Že je má možná dostávat někdo jiný, beru, uvítal bych ale i debatu o zpoplatnění různých druhů komunikací nebo různých druhů dopravy. Pondělní předvolební televizní beseda o dopravě přinesla náznak rozpravy o tomto tématu, zdaleka ale ne její konec.

O predátorech, parkování a lidech

Dotýkají se mě tři čtyři jiné otázky, které v předvolební debatě nacházím jen velmi okrajově. Jedna z nich je, že nejde cestovat vlakem pozdě. Poslední vlak z Žiliny do Ostravy jede v půl osmé. Poslední vlak z Ostravy do Prahy také v půl osmé, soukromý v osm, i když cesta trvá jen něco přes tři hodiny. Příkladů by bylo víc, téma je: Veřejná doprava má pro cestujícího fungovat i později večer. A nefunguje.

Zmínit si dovolím i to, že mezinárodní expresy do Polska i poslední noční vlak z Vídně staví na tolika stanicích, že o nich jen těžko jde mluvit jako o mezinárodních rychlících. Nejde přitom o libůstku milovníka železnic, jak si možná říkáte. Ty vlaky kromě jiného suplují regionální dopravu. A že těch situací na straně Českých drah může přibývat, popsala před pár dny srozumitelně jihomoravská Mladá fronta Dnes.

Soukromí dopravci žádají o přidělení časů pro své mezinárodní spoje. A protože mezinárodní spoje mají přednost před regionálními osobáky, bojí se kraj zpožďování a omezování těchto osobáků. Protože se, lidově řečeno, nevejdou na koleje.

Zvýhodnění pro bohaté

Neřízená expanze soukromých dopravců je pro mě téma důležitější než stavba dálnic, protože už dnes ohrožuje a omezuje možnost lidí cestovat. Moji nepochybně. Opomíjení regulace v železniční dopravě odnesou nejvíce právě České dráhy, protože soukromí dopravci regionální dopravu suplovat nebudou. A mezinárodní rychlíky stavějící na každé druhé mezi budou k nesnesení.

Příkladem škodlivého vlivu soukromých dopravců je i skutečnost, že na jeden a ten samý vlak můžete dnes koupit jízdenky s rozdílem v ceně v desítkách korun. Že cesta z České Třebové do Prahy nebo Ostravy může být i dvakrát tak drahá než mezi Prahou a Ostravou, přestože je Česká Třebová mezi nimi. Že se prosadila nesmyslná teze, že kdo má prostředky na plánování a organizaci vlastního času, nebo kdo je z velkého města, je z nějakého důvodu hodnotnější a má nárok na slevu.

Z dalších témat, která podle mě patří do politické debaty, už zmíním jen dvě. Po chodnících se má chodit, a tak mě, jako člověka, který celý život žije na sídlištích, zajímá, kam uklízet auta, která dnes na chodnících parkují. Zda chci spíše, aby ta auta vůbec nebyla, nebo aby byla uklizená v nějakých hi-tech parkovacích domech, neumím dnes říct. Jen je mi jasné, že ani všechny obchvaty měst nevyřeší, že na nejrůznějších sídlištích nemají auta kde stát. A chtěl bych k tomu politické návrhy řešení.

A co v předvolební debatě není, i když před pár měsíci politikou otřásalo, to jsou pracovní podmínky řidičů autobusů regionální autobusové, ale i městské hromadné dopravy. Jaká řešení strany nabízejí, nevím. Ale chtěl bych vědět.

Pracovní podmínky řidičů, regulace individuální automobilové dopravy, která nebude zvýhodňovat bohaté, i ochrana Českých drah před soukromými predátory ženoucími se za ziskem, jsou témata aktuální, významná, politická a se stavbou dálnic přinejmenším rovnocenná.

    Diskuse
    PH
    September 22, 2017 v 10.32
    Nejen večer, ale i ráno
    U rychlíkových spojů, objednávaných státem, kromě těch večerních systematicky ubývají i ty ranní. Pak je často téměř nemožné podniknout jednodenní cestu - ať už pracovní nebo soukromou - na místa svého času dostupná bez problémů.
    Dále mi chybí ve volebních programech otázka regionálních tratí. Že kdysi přešlo objednávání a financování provozu regionálních na kraje, nebyl moc šťastný nápad. V některých krajích (Pardubický, Jihočeský, Vysočina, Jihomoravský) začalo docházet k paralyzaci osobní dopravy. Nahradit vlak autobusem - viděno jen úzkým pohledem měrných nákladů Kč/km na jeden spoj - je velmi lákavé. A doprava mezi kraji většinou nikoho na hejtmanství nezajímá. na což doplácejí nejvíc lidi z venkova, cestují-li jinam než do svého krajského města.
    Železnice odjakživa tvořila síť (v ČR svou hustotou velmi slušnou) a stále by mohla nabízet i kvalitní síťovou a ekologicky udržitelnou dopravu. Jen kdyby byla politická vůle.
    IH
    September 22, 2017 v 21.15
    Naše důchody končí v betonu
    Asi proto, že jsem před časem odpověděl na nějakou anketu (nebo pseudoanketu) ČSSD, docházejí mi od této strany před volbami e-maily. Dále budu volněji parafrázovat: Vážený pane Ivo (tuhle mně nemilou mírnou familiérnost dostali do praxe asi nějací mobilní operátoři a dnes se jí nevyhýbá ani AI), co byste tomu řekl, kdybyste se do Brna dostal (díky ČSSD asi) vlakem už za hoďku? Nebyv sice doopravdy tázán, přece jsem odpověděl (bylo to, na rozdíl od nezpůsobů jiné inzerce, možné). Parafrázuji velmi volně: Přišel jsem s celým svým ročníkem o čtyři léta důchodu, jiní o pět a ženy až o deset, v průměru každý tak o milion, tak mi tady nenabízejte časovou úsporu hodiny či dvou za rok.

    Když jedu někde kolem rozestavěné dálnice po tajtrlíkující silnici, mám vztek. Ne pro to provizorium, ale při pohledu na tu strašnou jizvu v krajině. Když se protrpím na konec rozestavěného úseku a krajina se (dočasně) scelí, pocítím silně, jak moc dáváme bez reptání na oltář pochybného pokroku. Co se týče železnice, viz úvod, taky jsou různé megalomanské plány. Snad jsou o něco rozumnější, ale opakuji: Nepotřebuji jet do Brna hodinu koridorem. Čím déle pojedu, tím vlastně lépe, budu se dívat do krajiny, která tam pak spíš zůstane krajinou, přečtu si něco, příp., jak jdu do let (nebo spíš léta do mě) popovídám si se spolucestujícími. Řeknu jim třeba, že nepotřebujeme rychlejší cesty, ale kratší pracovní dobu. Když přikývnou, dostanu se třeba k tomu, že v roce 1994 mi přišla snesitelná cesta autobusem do jižního Turecka a zpátky, a to včetně kodrcání po tehdejší páteřní komunikaci v Rumunsku a Bulharsku. Někdo možná opáčí, že lidé necestují jen pro radost a že musejí dojíždět za prací. Namítnu, že se infrastruktura buduje hlavně proto, aby měly firmy zakázky a pro kamiony, aby mohly vozit pomeranče z Litvy do Španělska. A taky, že za prací se nemá moc dojíždět. A pak někdo řekne, jak jel nostalgicky s párou a že lidé vlak zdravili (a fotili) z polí, jako kdyby vezl samého císařpána. A potom už uvidíme Petrov a zastavíme v „neposunutém“ brněnském nádraží. Taková paráda. Skoro jako ve snu. Jen kdybychom ještě nemuseli pracovat do pětašedesáti. Nejsme přece jako Švejk, který chtěl sloužit do roztrhání těla.