Dálnice, dálnice, dálnice... Ale nezapomněli jste náhodou na vlaky?
Patrik EichlerPředvolební debaty o dopravě hodně zdůrazňují stavbu dálnic, mýto a občanská sdružení, která mají stavbám bránit. Železo a beton zatlačují do pozadí cestujícího i pracovní podmínky zaměstnanců, které doprava živí.
Otevření dnes uzavřených čekáren na železničních stanicích je ten nápad, který mě doposud zaujal nejvíce. Do programu si ho napsali sociální demokraté a pro mě je dokladem, že někdo v té straně myslí na mě jako cestujícího. Že mi ve svém programu strana nabízí nějakou drobnost, kterou mohu ocenit.
Pamatuji si totiž docela dobře, kolikrát jsem na nějakém výletě promrzl a občas i promokl, když jsem na nějaké ze zavřených stanic na jaře či na podzim čekal na vlak. Na čekárnu, byť nevytopenou, jsem se nejvýše mohl dívat zamřížovaným oknem. A nedivím se nikomu, kdo by chtěl jet z takového nádraží třeba jen pár zastávek do divadla, že riskovat nebude. Slavnostní oděv promrzá i promoká rychleji než ten turistický.
Nápady, jak rychleji stavět dálnice, mají všichni. Hesla o cestě z Prahy do Brna za deset, dvacet, padesát nebo šedesát minut, si na plakáty dávají ti i tamti. Otázku technického řešení výběru mýta leckteří diskutují kvůli penězům, které za jeho výběr dostává firma Kapsch. Žádné z těchto otázek se mě pocitově nedotýkají. A nejde jen o to, že cesta do Brna i jen za polovinu dnešního času není slib, který by šlo splnit v příštích čtyřech letech.
Obecně mě ale téma stavby dálnic silněji nezasahuje prostě proto, že mezi městy cestuji po silnici málokdy. Po dálnici nejčastěji z Prahy do Jihlavy, kam je cesta vlakem komplikovaná. Téměř bez výjimky z Prahy do Liberce, kam je dnes — tak či onak — nemožná.
Dále mi chybí ve volebních programech otázka regionálních tratí. Že kdysi přešlo objednávání a financování provozu regionálních na kraje, nebyl moc šťastný nápad. V některých krajích (Pardubický, Jihočeský, Vysočina, Jihomoravský) začalo docházet k paralyzaci osobní dopravy. Nahradit vlak autobusem - viděno jen úzkým pohledem měrných nákladů Kč/km na jeden spoj - je velmi lákavé. A doprava mezi kraji většinou nikoho na hejtmanství nezajímá. na což doplácejí nejvíc lidi z venkova, cestují-li jinam než do svého krajského města.
Železnice odjakživa tvořila síť (v ČR svou hustotou velmi slušnou) a stále by mohla nabízet i kvalitní síťovou a ekologicky udržitelnou dopravu. Jen kdyby byla politická vůle.
Když jedu někde kolem rozestavěné dálnice po tajtrlíkující silnici, mám vztek. Ne pro to provizorium, ale při pohledu na tu strašnou jizvu v krajině. Když se protrpím na konec rozestavěného úseku a krajina se (dočasně) scelí, pocítím silně, jak moc dáváme bez reptání na oltář pochybného pokroku. Co se týče železnice, viz úvod, taky jsou různé megalomanské plány. Snad jsou o něco rozumnější, ale opakuji: Nepotřebuji jet do Brna hodinu koridorem. Čím déle pojedu, tím vlastně lépe, budu se dívat do krajiny, která tam pak spíš zůstane krajinou, přečtu si něco, příp., jak jdu do let (nebo spíš léta do mě) popovídám si se spolucestujícími. Řeknu jim třeba, že nepotřebujeme rychlejší cesty, ale kratší pracovní dobu. Když přikývnou, dostanu se třeba k tomu, že v roce 1994 mi přišla snesitelná cesta autobusem do jižního Turecka a zpátky, a to včetně kodrcání po tehdejší páteřní komunikaci v Rumunsku a Bulharsku. Někdo možná opáčí, že lidé necestují jen pro radost a že musejí dojíždět za prací. Namítnu, že se infrastruktura buduje hlavně proto, aby měly firmy zakázky a pro kamiony, aby mohly vozit pomeranče z Litvy do Španělska. A taky, že za prací se nemá moc dojíždět. A pak někdo řekne, jak jel nostalgicky s párou a že lidé vlak zdravili (a fotili) z polí, jako kdyby vezl samého císařpána. A potom už uvidíme Petrov a zastavíme v „neposunutém“ brněnském nádraží. Taková paráda. Skoro jako ve snu. Jen kdybychom ještě nemuseli pracovat do pětašedesáti. Nejsme přece jako Švejk, který chtěl sloužit do roztrhání těla.