Špatné ovzduší u nás zabíjí tisíce lidí ročně. Kdo jim pomůže?
Barbora BakošováAčkoliv je ovzduší v České republice v tristním stavu, v nápravě selhávají všichni. Ministerstvo životního prostředí a radnice měst se nedokáží rozhoupat k žádnému promyšlenému plánu řešení. A občané se dál dusí ve svých automobilech.
Plošně vyhlášená smogová situace rozvířila v České republice jinak stojaté vody diskusí o ochraně ovzduší. Částečně ožil zájem veřejnosti a tím pádem i tlak na vládu, aby se tématem zabývala. Stav českého ovzduší je dlouhodobě tristní. A koncepční řešení chybí.
Státní zdravotní ústav odhaduje, že na důsledky zhoršeného ovzduší zemře ročně kolem pěti tisíc obyvatel. Evropská agentura pro životní prostředí dokonce mluví o více než dvanácti tisících. Tato čísla jsou natolik alarmující, že je s podivem, jak slabý zájem téma vzbuzuje. Zejména, když si uvědomíme, kolik pozornosti se věnuje bezpečnosti občanů v kontextu teroristických hrozeb.
Výzkumů dopadu kvality ovzduší na lidské zdraví existuje mnoho. Varují například před vznikem dýchacích potíží, rakoviny plic, bolestmi hlavy nebo ohrožením plodu dítěte. Minulý měsíc publikovaná studie časopisu Science propojuje znečištění ovzduší se vznikem Alzheimerovy choroby nebo demence. Čtyřletý výzkum Ústavu experimentální medicíny akademie věd zase poukázal na hrozbu poškození dětského DNA.
Nejvíce přitom trpí ti nejzranitelnější — těhotné ženy, děti, starší lidé, lidé s dýchacími a srdečními potížemi. Evropská komise rovněž odhaduje, že se roční externí náklady plynoucí ze znečištění ovzduší a související se zdravím v České republice pohybují kolem šesti miliard korun.
Více než polovina obyvatelstva považuje znečištěné ovzduší za jeden z hlavních ekologických problémů, minimum se však v tématu aktivně angažuje. Co by tu tedy mohlo vyčistit vzduch?
Radvanický extrém
„Tady je ráj na zemi. Nebýt špatného ovzduší, je tu všechno,“ vypráví Vladimír Burda o ostravské části Radvanice, kde vyrostl a prožil většinu svého života. Kontrolujeme hodnotu prachových částic na stránkách Českého hydrometeorologického ústavu, právě měřenou na blízké stanici. Svítí tmavě červeně a index kvality ovzduší dosahuje nejhoršího možného stupně šest — „velmi špatné“.
Počet dnů, kdy jsou v Radvanicích překročeny limity hrubého prachu, je nejvyšší v České republice. Loni jich bylo devětaosmdesát. Zákon přitom povoluje jenom pětatřicet dní v roce. Roční statistiky navíc v lokalitě ukazují až téměř osminásobné překročení limitů rakovinotvorné látky benzo(a)pyrenu. Jeho výskyt je zde až pětkrát vyšší než v jiných nejvíce znečištěných místech České republiky. Popsaná kombinace z Radvanic činí nejznečištěnější místo v republice. A situace je zde z mnohých pohledů extrémní.
Pan Burda si už odmala všímal, jak se ostravská krajina důsledkem znečištěného ovzduší mění, vzpomíná na stromy posypané vrstvou popela. Problém, který se v regionu táhne již z dob minulého režimu, se nedaří uspokojivě řešit a navzdory dílčím příznivým změnám je zdraví obyvatel nadále každodenně v ohrožení.
Důvodem znečištění je kombinace emisí z průmyslu, z dopravy a z lokálního vytápění tuhými palivy. V Radvanicích však nejvíce škodí těžký průmysl, konkrétně huť ArcelorMittal.
Když pana Burdu po devadesátých letech přešly optimistické naděje, že kapitalismus přinese investování do nové, čistší výrobní techniky a zkvalitňování provozoven, pochopil, že bez aktivní veřejnosti se problém nevyřeší. K aktivizmu ho dovedlo nejen rozčarování nad neřešenou situací, ale i zhoršující se zdravotní stav jeho manželky, kterou dlouhodobě trápí dýchací potíže.
„To není normální život, nemůžete dělat, co chcete, jít kam chcete, jet na výlet, když někdo v rodině pořád marodí. Aktivizovali jsme proto občany, doufali jsme, že to vyvine potřebný tlak, psali jsme petice, ale k ničemu to moc nevedlo,“ vyjmenovává pan Burda kroky, které v minulosti společně s jinými obyvateli, svým sdružením Vzduch a sdružením Čisté nebe podnikali, i následné zklamání.
Některé věci se na Ostravsku podařilo zlepšit, hrubého prachu podle pana Burdy ubylo zásadně, podíl jemných prachových částic i benzo(a)pyrenu však zůstává v ovzduší nadále nepřijatelně vysoký. Za viníky považují pan Burda i ostravský spolek Čisté nebe stát, který občany před znečištěným ovzduším dostatečně nechrání. Připomeneme-li si znovu neuvěřitelné číslo každoročně zmařených životů, musíme se ptát: proč je tato hrozba vládou už léta konstantně opomíjená? Nestojí ji zdraví svých obyvatel za to?
Český stát dlouhodobě není schopen připravit kvalitní strategický dokument, který by nastínil detailní plán kroků vedoucích k dýchatelnějšímu ovzduší. Měl jím být Program zlepšování kvality ovzduší, který vznikl v reakci na požadavek Evropské komise, jež chce přimět členské státy k plnění emisních limitů. Dokument, jenž připravilo Ministerstvo životního prostředí, je však aktivisty i experty kritizován jako nedostatečný.
„Program zlepšování kvality ovzduší jsme připomínkovali, a pak napadli, protože je to jen další z řady dokumentů, který nepovede ke zlepšení situace. Přitom měl velký potenciál,“ komentuje kroky spolku ředitelka Čistého nebe Anna Plošková. Jak Čisté nebe tak pan Burda se proto připojili k sérii žalob a požadují od ministerstva jeho zrušení.
Dýchat se nedá ani v Brně
Žalobu ze stejných důvodů podalo i sdružení DejchejBrno, zabývající se kvalitou brněnského ovzduší. Ta je společně s Ostravou a Prahou jedna z nejhorších v České republice. V porovnání s Radvanicemi a Bartovicemi je ale situace v Brně a v Praze u benzo(a)pyrenu podstatně lepší. Největším znečišťovatelem je zde, podobně jako v hlavním městě, doprava.
Alice Kulhánková, jedna z členek sdružení, se o ovzduší začala zajímat kvůli zdravotním potížím. „Trpím na migrény a když se během pálícího čtvrtku v naší městské části pálí plasty, bolí mě hlava. Ve čtvrtek začnu zvracet a mám to třeba do soboty. Takže mě to silně ovlivňuje,“ popisuje svou situaci.
V klidné čtvrti se spoustou zahrádek zhoršuje vzduch pálení zahrádkářských přebytků. V kombinací s páteční automobilovou špičkou a špatnými rozptylovými podmínkami se může stát, že zde špatný vzduch vydrží i o víkendu.
Postupně ji začalo zajímat ovzduší v celém městě i kvůli zdraví dětí. „Možná tím, že jsem se stala matkou a mám za děti odpovědnost, chci věci vyřešit i pro ně. To nevíte, které dítě kvůli špatnému vzduchu onemocní.“ Právě kvůli obavě o zdraví dětí spolek DejchejBrno brněnské matky založily.
Občané se začínají domáhat práva na čistý vzduch soudně
Že volání po čistém ovzduší není jen nářkem několika aktivistů a aktivistek, dokazuje i Evropská komise, která v roce 2015 zahájila s Českou republikou řízení kvůli porušení povinností státu pro překračování limitů stanovených Evropskou unií. „České republice chybí už jenom poslední krok k tomu, aby nás Evropská komise zažalovala u Evropského soudu,“ okomentoval pro Českou televizi situaci lékař a expert v oblasti vlivu životního prostředí na zdraví Miroslav Šuta.
Podle Evropské agentury pro životní prostředí způsobuje znečištěné ovzduší v Evropské unii přes půl milionu předčasných úmrtí ročně. Že se jedná skutečně o globální problém, ukazuje i nedávná studie Světové zdravotnické organizace. Podle ní žije až osmdesát procent světové populace ve městech, která monitorují kvalitu ovzduší, v místech, kde jsou překračovány přípustné limity. Ty jsou ve srovnání s českými limity asi dvojnásobně přísnější.
Také protesty se přenášejí na celoevropskou úroveň. Aktivisty a aktivistky ze čtyř částí republiky, z Prahy, Brna, Ústecka a Ostravy, kteří společně žalují Českou republiku, zastupuje advokátní kancelář Frank Bold ve spolupráci s britskou organizací ClientEarth, která se podobným tématům věnuje ve vícero zemích Evropské unie, kromě Británie i v Německu, Belgii a v Polsku. Limity stanovené Evropskou komisí totiž nedodržuje dalších devatenáct zemí EU.
Na domácí půdě oslavil ClientEarth první úspěchy, když v roce 2015 britský nejvyšší soud nařídil státu vytvořit nový, efektivnější program zlepšení kvality ovzduší. Původní systém totiž neobsahoval potřebná opatření k dosažení zákonných limitů.
Podobné výsledky si organizace slibuje také od dalších žalob. „Případy jsou první průlomy celoevropského hnutí, založeného na snaze lidí dovolat se práva na čistý vzduch soudní cestou,“ říká právník ClientEarth, Alan Andrews.
Žaloby se teď jeví jako nejúčinnější strategie, jak od států vymáhat dodržování evropské legislativy a přimět je k přijetí konkrétních opatření. V České republice však byly zatím tři ze čtyř žalob Městským soudem v Praze zamítnuty. Aktivní občané a občanky — v České republice se v hnutí za ochranu ovzduší angažují hlavně ženy — tak plánují podávat kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu.
Vladimír Burda na výsledek své žaloby zatím čeká, v případě neúspěchu se plánuje odvolávat až k evropským soudům. „Je možné, že naše soudy ještě nedospěly k poznání, že musí chránit občany. Neúspěch však není možný, tuto variantu nepřipouštíme. Nějaký soud se musí vzpamatovat. Když tak budeme podávat žalobu k Evropskému soudnímu dvoru,“ věří ve své vítězství.
Ministr Brabec svou odpovědnost vůbec nezvládl
Ministerstvo životního prostředí se už dříve v médiích vyjádřilo, že za stávajícími Programy zlepšování kvality ovzduší stojí. Mimo jiné prý proto, že se na nich podíleli odborníci z různých oblastí.
Rozpaky nad ministerskými postupy však nevzbuzuje jenom sporná kvalita zmiňovaného dokumentu. Kroků, které mohl ministr Richard Brabec ve svém volebním období pro lepší ovzduší podniknout, je více. Kromě jiného zanedbal přípravu antifosilního zákona, který by snížil závislost státu na fosilních palivech a nasměroval by společnost k většímu využívání obnovitelných zdrojů energie, anebo by zastavil rozporuplné kotlíkové dotace.
Jediným příznivým momentem v současné smogové krizi tak je, že vyvolala alespoň drobné změny na úrovni měst. Brno plánuje v čase vyhlášené smogové situace zbezplatnit veřejnou dopravu, Praha krok aspoň zvažovala. Prostějov ukázal, jak je možné o problému kvalitně informovat veřejnost. Doporučení, jak se chovat během smogové situace, rozesílal školám i sociálním zařízením, vyhlašoval rozhlasem a informoval na internetu i skrze hromadnou korespondenci. Obecně se však jedná jen o drobné, nejméně bolestivé kroky, jež pomáhají tlumit důsledky smogové situace, nikoli jí předcházet.
V České republice chybí hlubší a strukturovaná debata o způsobech, jak k lepšímu ovzduší dospět. Výrazný posun mohou přinést až opatření, která ovlivní životní způsoby obyvatelstva — například omezení užívání automobilů, případně používání automobilů s alternativními pohony, ústup od topení tuhými palivy a podobně. K takovým krokům se však dá dospět, až společnost uzná vztah mezi individuálním jednáním, stavem životním prostředím a jeho dopady na veřejné zdraví. A správně si stanoví priority.
Aktivisté a aktivistky o takovéto zapojování veřejnosti do diskuse o čistším ovzduší usilují, sami se však potýkají s řadou problémů, například nedostatkem lidí. „U ostravské veřejnosti je problémem jistá unavenost z tématu — je to nekonečný příběh, který, zdá se, nemá řešení a každá zima takový předpoklad nepříjemně potvrzuje. Takže aby tady člověk přežil, snaží se problém spíše vytěsnit, jinak by se buď zbláznil nebo dávno odstěhoval,“ říká Anna Plošková z Čistého nebe.
„Na ekology je pořád nahlíženo jako na nějaká paka, co si vymýšlí blbosti a otravují magistrátní úředníky, něco po nich chtějí, zatímco oni by rádi měli svůj klid. Ale ovzduší je věcí nás všech,“ dodává Alice Kulhánková.
Ovzduší je skutečně otázkou úrovně veřejné debaty a priorit. Řekněme si to ještě jednou: bavíme se o problému, kvůli kterému zemře minimálně pět tisíc občanů České republiky předčasně. Nenašel by se nějaký vlastenec, kterému by na nich záleželo?
