Kniha reportáží Julia Fučíka o Sovětském svazu V zemi, kde zítra již znamená včera je dnešní generaci už vesměs neznámá. Na rozdíl od titulu knihy, která sovětskou skutečnost lakovala na růžovo, jeho parafráze bohužel vystihuje realitu železniční dopravy v České republice na začátku jednadvacátého století.

Dokonale to ilustruje nedávná návštěva čtyřicet let staré a již z provozu vyřazené soupravy francouzského TGV — Train à Grande Vitesse. V České republice po čtyřiceti letech nemáme ani to, co je ve Francii už odbytou minulostí. A nevíme ani, kdy se vysokorychlostních vlaků dočkáme.

Neznalost a odpor k železnici

Ne že by se o vysokorychlostních tratích nevedla veřejná debata, jak se někteří domnívají. Myslím si, že veřejnost informace má. Problém ale je, že není nijak přesvědčena o potřebnosti vybudování vysokorychlostní železnice a nezná výhody, které může přinést. Jen proto se například může stát, že se ještě ani nerozběhly projekční práce a není stanovena definitivní trasa přes Krušné hory, a proti stavbě se už v Chlumci a okolí rozběhla petice, kterou za pár dní podepsaly stovky lidí. Vedení Ústeckého kraje přitom ani nenapadne se za stavbu rozhodně postavit. Spíš kličkuje, jak to jde.

Podobně se zvedl odpor i proti možné trase vysokorychlostních vlaků na Litoměřicku. Jedním z nejčastějších argumentů je, že by její stavba znehodnotila cenu okolních nemovitostí, zvýšila hladinu hluku a — že by se tu nedalo žít… Trochu to připomíná argumenty odpůrců železnice z jejích počátků před dvěma sty lety: Lidé prý můžou při pohledu na řítící se vlak i zešílet.