Zhruba o patnáct procent by měly od počátku platnosti nového jízdního řádu vzrůst ceny jízdného na železnici. Mluví se jmenovitě o Českých drahách, ovšem totéž připouštějí i soukromí železniční dopravci Arriva nebo RegioJet. A možné zdražení speciálních krajských tarifů zmiňují také jednotliví regionální organizátoři veřejné dopravy.

Na jedné straně se nelze divit. Inflace znehodnocuje měnu — její vinou jen letos v září klesla hodnota koruny meziročně o osmnáct procent, takže loňská stokorunová jízdenka má teď hodnotu pouhých 82 korun.

K tomu výrazně zdražily pohonné hmoty a elektřina, které patří ke klíčovým nákladům v dopravě. Teď se sice rýsuje stabilizace, možná i mírný pokles jejich ceny, ale vzhledem ke krajně nestabilní a špatně předvídatelné mezinárodně politické situaci vůbec nelze odhadnout další vývoj.

Objektivní příčiny zdražování ale nemusí být rozhodující. V konečné instanci totiž o ceně dopravy jakožto jedné ze základních druhů veřejných služeb rozhoduje objednavatel, tedy stát a krajské samosprávy.

A přes veškeré proklamace ani stát, ani mnohé krajské samosprávy železniční dopravě příliš nepřejí. Připomínám třeba chaos, který před nedávnem nadělal v regionální železniční dopravě Středočeský kraj.

Úplně čerstvým příkladem problematického vztahu krajské samosprávy k železniční dopravě je situace Jindřichohradeckých místních drah, které se — alespoň podle argumentace firmy — dostaly do insolvence, neboť jim Kraj Vysočina dostatečně nekompenzuje ztrátu vzniklou plněním závazku veřejné služby a odpisy na drážní vozidla.

Stát a krajské orgány jdou škrcením železniční dopravy přímo proti přání veřejnosti i místních samospráv. Ty se ze zoufalství leckde pokouší železniční dopravu provozovat ve vlastní režii. Třeba středočeský Trhový Štěpánov si objednal provoz vlaků u soukromé společnosti Railway Capital.

Místní daleko lépe chápou, že železniční dopravu nelze nahradit jinou — na silnice se už další nevejde, nehledě na to, že autobusová doprava přestává být spolehlivá. Například v Pardubickém kraji po delší dobu denně nevyjely desítky spojů. Chybí řidiči.

Přesto stát přeplněné, kolabující a smrtelně nebezpečné silnice tvrdošíjně podporuje. Flagrantním příkladem je snížení spotřební daně na benzín, ačkoli vyšší ceny benzínu by znamenaly nepřímou podporu veřejné dopravy.

Jsem přesvědčen, že minimálně část lidí, kteří využívají osobní auta i tam, kde by nemuseli, by aspoň z ekonomické nutnosti, když už ne z přesvědčení, volili racionálnější způsob dopravy — včetně té železniční.

Stát ani kraje by to nestálo ani korunu a nárůst příjmů z jízdného by přinejmenším oddálil nutnost jeho zdražení. Vydělali by všichni, včetně životního prostředí. Vyjma ovšem automobilové lobby — ta spolu s reálnou státní dopravní politikou, která jí jde očividně na ruku, představují pravou příčinu dalšího zdražení jízdného. Je to velmi riskantní politika, neboť vyšší ceny mohou vést k úbytku cestujících a přispět k dalšímu roztáčení spirály smrti železniční dopravy.