Jako každý rok také letos jsem si šel koupit na naši železniční stanici nový jízdní řád od Českých drah. Paní v pokladně mi řekla, že ho tentokrát nedostali, do pokladen menších nádraží ho možná přestali dodávat. Zastavil jsem se na nádraží v Rokycanech, kde mi ochotná pokladní vysvětlila, že letos, možná poprvé v historii československých i českých železnic, České dráhy jízdní řád pro rok 2020 vůbec nevydaly. 

Vlivem přibývajících dopravců soukromých společností, například nově společnosti Arriva, se už kompletní a spolehlivý jízdní řád — se všemi spoji osobní přepravy —, za nějž nesou odpovědnost České dráhy jako jeho vydavatel, nepodařilo sestavit. Projevil jsem u pokladny lítost a vysvětlil, že vlakový jízdní řád jsme doma vždy měli už určitě od začátku šedesátých let a že já si v jízdních řádech rád čtu a srovnávám, co srovnávat lze: frekvenci dopravy, doby jízdy, provázanost přestupů atd. A podle toho hodnotím poměry. 

Jízdní řád vždy obsahoval podrobnou mapu celé naší železniční sítě, i její proměnu, zavádění elektrifikace, bohužel i rušení lokálních tratí — to bylo možno porovnávat, studovat. Paní pokladní mě účastně poslouchala, a pak pravila: „Ano, správný kovboj má mít jízdní řád vždycky u sebe.“  Ačkoli často si leccos, co psávám, vymýšlím — ale vždy velice pravdivě! —, tuto větu paní pokladní skutečně vyslovila, což můj smutek poněkud zmírnilo. 

Nevydání jízdního řádu v podstatě uvádí či symbolizuje rozpad centrálně organizované železniční osobní dopravy a nedílné odpovědnosti za ni. Zajímalo by mě, na čí lampárně si nyní budeme moci stěžovat, Arriva určitě žádnou mít nebude. 

↗

Jak jsou České dráhy pozvolna ze spojů vytěsňovány, nezbývá jim, než se vozového parku, který v posledních letech docela úspěšně modernizují, zbavovat. A také svého kvalifikovaného personálu. Foto archiv DR

Tam, kde po tratích, které spravuje Správa železniční dopravní cesty, bude jezdit více různých dopravců — nebo jiní než České dráhy —, zaniknou také poklady, které národní železniční dopravce posud provozuje. Proč by na takové službě pro jiné dopravce měly tratit? Nejenže si na nádražích nekoupíme jízdenku, ale nikdo cestujícím nevydá ani klíč od WC, a také nebude mít kdo otevřít a zavřít čekárnu.  

Na tomto místě jsem už vícekrát uváděl důvody, proč privatizace železniční dopravy přinese více škod a ztrát než užitku. Za hlavní považuji fakt, že soukromého dopravce nikdo nemůže nutit, aby jezdil ztrátově. Jakmile se mu přestane něco vyplácet, skončí s tím. Národní dopravce, tedy České dráhy, už výpadek nenahradí, protože tu dopravní kapacitu ani nebude mít. Jak jsou České dráhy pozvolna ze spojů vytěsňovány, nezbývá jim, než se vozového parku, který v posledních letech docela úspěšně modernizují, zbavovat. A také svého kvalifikovaného personálu. 

Na národního dopravce musí být národní přísnost

Česká televize v reportáži zachytila jakýsi nouzový stav Arrivy, která prý v Německu zakoupila vyřazené vagóny, v nichž se snad ani netopilo… a začala jezdit, podařilo se jí vyhrát tendr. Veřejné obchodní soutěže na zajištění železniční dopravní obslužnosti de facto vždycky někoho diskriminují, nejčastěji právě národního dopravce. Díky, vlastně vinou, své komplexnosti mají největší režie, jen těžko mohou nabídnout nejnižší cenu. A dopravce, který zvítězí s nejnižší cenou, posléze zjistí, že za ni není schopen dopravu v celém rozsahu zajišťovat. A začne škemrat, aby se mu přidalo, popřípadě vydírat. To se Arrivě, která zajišťuje ve Středočeském kraji autobusovou dopravu, už stalo: Nedokázala zaplatit své řidiče, kteří odcházeli šoférovat jinam, a tak Středočeský kraj musel její rozpočet notně posílit, protože Arriva na některých spojích prostě přestala jezdit. 

Ty soutěže jsou nesmyslné — tržně výhodného na nich není nic. Proces privatizace železniční dopravy je nehospodárný. Představme si, že by například zavedený RegioJet jednou v soutěži neuspěl. Co s těmi krásnými žlutými soupravami, homologovanými na parametry Českých železnic, bude dělat? On už prostě uspět musí. Vždycky. Tak jakápak soutěž? 

Soukromé společnosti mají možnost si zajistit, zařídit, aby vždy uspěly. Národní dopravce nikoli, na jeho hospodaření se vztahuje „národní kontrola“.  Soutěžení soukromých dopravců by mělo snad smysl, kdyby po železnicích neměl kdo jezdit a stát to jiným způsobem neuměl zařídit. V našem případě však máme České dráhy, jenž historicky měly všechny možnosti i schopnosti zajišťovat dopravu v celé naší železniční síti. To je veliké bohatství a vymoženost, která se od vzniku Československa budovala mnoho let. 

Privatizace železniční dopravy v konečném důsledku nepovede ke zkvalitnění, natož k efektivitě; jejím smyslem je pouze vytěsnit „národního dopravce“ z kolejí za účelem co největších zisků dopravních společností, a nám ponechat všechny ztráty s tím spojené. Ty jim budeme muset zaplatit různým způsobem, nejen ve zvýšeném jízdném. 

Nebude nic horšího, než až se budou na našich železnicích více méně nekoordinovaně proplétat vlaky různých společností, které si neustále budou klást nějaké požadavky a hrozit nám kolapsem.  

Vzpomínám si, že Sáva, syn cestovatele Miroslava Zikmunda, byl — a možná ještě je — velikým expertem na tvorbu vlakového jízdního řádu. Aby spoje na sebe optimálně navazovaly, v železničních uzlech se křížily atd. České dráhy pak byly povinny podle umně vytvořeného jízdního řádu jezdit. Soukromé společnosti budou jezdit, jak samy uznají za vhodné a jakou průchodnost jim na kolejích vymezí Správa železniční dopravní cesty. I to bude předmětem velmi zvláštních jednání.

Závěrem ještě jedna lamentace: Od letošního grafikonu České dráhy zrušily tradiční, dobře zavedenou a oblíbenou zpáteční jízdenku, na níž byla pětiprocentní sleva. Její zrušení „důvtipně“ vysvětloval mluvčí národního dopravce Radek Joklík: „Díky dynamickému tarifu dnes dávají naši zákazníci přednost kombinaci dvou jízdenek, například Flexi zvýhodněné a Vázané, před zpáteční slevou, protože je to tak pro ně cenově výhodnější.“

V naší železniční stanici nevím o nikom, kdo by třeba při cestě do Prahy nebo Plzně hledal a žádal „kombinaci dvou jízdenek“. Normální zpáteční jízdenku jsme vždy chtěli skoro všichni.