Veřejné telefonní automaty postupně již nějaký čas mizí z našich ulic, z veřejného prostoru. Provozuje je společnost 02, pro niž je to velice ztrátová služba, přestože stát přispívá — nebo přispíval? — na jednu budku ročně devět tisíc korun.

Podle nařízení Českého telekomunikačního úřadu má společnost 02 v rámci tzv. univerzální služby povinnost provozovat veřejné telefonní automaty pouze v obcích s počtem obyvatel do dvou set. Těch údajně je tisíc sto padesát. Ovšem nevím, jestli toto nařízení ještě platí, protože Český telekomunikační úřad postupně počet povinných veřejných telefonních automatů snižuje.

Při každém rušení telefonních budek společnost O2 nabídla obcím a městům, telefonní budky převzaly do své správy, hradily jejich provoz i údržbu. Myslím, že až na výjimky samosprávy obcí tuto možnost odmítly, protože zastupitelé se přece jen více řídí ustanovením „o péči řádného hospodáře“ než spíše pocitovým ohledem na „prozíravost vzhledem k budoucím možným krizovými situacím“ atd. Zvláště když v obecních rozpočtech není peněz nazbyt a užitečnost veřejných telefonních automatů je v současnosti snadno zpochybnitelná; častěji v budce někdo utrhne sluchátko, než z ní telefonuje.

Usnesení obecních zastupitelstev z hlediska budoucnosti nebývají prozíravá, protože musí reagovat a řešit aktuální potřeby a problémy svých obyvatel. A užitečnost veřejných telefonních budek je vskutku až na posledním místě. Zajímavé přitom je, že například v Německu telefonní budky neruší, protože v případě nějakých pohrom mobilní síť rychle podléhá přetížení a tzv. se zřítí, zatímco na pevnou je spolehnutí. Takovou mám i osobní zkušenost z povodně u nás v roce 2013.

Rušení telefonních budek pokládám za další ochuzování veřejné služby ve prospěch obecně sdíleného individuálního komfortu. Podobně jsem se v severních Čechách setkal s jevem nevylepených jízdních řádů na autobusových zastávkách. Dostalo se mi vysvětlení, že toho dneska už není zapotřebí, vždyť každý si může svůj spoj vyhledat elektronickou cestou. Ano, mohl, nyní už tedy musí.

Nemá-li chytrý mobil, nebo má-li ho vybitý atd. — s takovým ňoumou se zřejmě ani nepočítá, ať sedí doma. Vylepování jízdních řádů je prý vzhledem k jejich omezené potřebnosti pracné a drahé.

Z toho, co osobně pokládám za individuální komfort, se pozvolna stávají nezbytnosti i pro nekomfortní část společnosti. Budeme-li mít všechny komunikační možnosti a funkce integrovány v jednom důmyslném přístroji, stane se tento pak i povinnou součástí našeho — plnohodnotného — bytí na úkor naší svobody: budeme na něj odkázáni, a jeho funkce či dysfunkce budou ovlivňovat náš život výrazněji, než předpokládáme a než bychom si přáli. Začnou nám více vládnout než sloužit, protože vlastně budou rozhodovat o našich možnostech.

Vykládejme to ale někde, když drtivá většina lidí hledá svobodu právě prostřednictvím té nejchytřejší telefonní mobilizace.

V polovině šedesátých let jsem byl jako kluk svědkem vyjednávání tzv. veřejného telefonu ve Spešově u Blanska. Byl to veliký pokrok, vzpomínám si: Kavanům se podařilo získat telefonní linku, ovšem s tím, že zároveň umožní Spešovjanům v případě nouze jít k nim telefonovat - jejich aparát byl veřejně přístupný, což bylo i vyvěšeno na jejich domě. I teta k nim šla jednou kvůli mně telefonovat pro podezření z náhlé břišní příhody.

Ještě jako Občanské fórum jsme začátkem devadesátých let vyjednávali možnost zřízení telefonní budky v podbrdské osadě Mrtník u Komárova. To se tehdy podařilo, a ta budka tam pod kostelem možná stále ještě je, nebo nedávno ještě byla.

Některé budky se proměnily na knihovničky; koho by napadlo, že v době vlády elektronických médií vznikne takováto zastaralá čtenářská potřeba. Pravda ale je, že knihobudky fungují spolehlivě a kupodivu ani nepodléhají vandalismu — nemajíce sluchátka ani číselníku.

Když se vám na autobusové zastávce nepodaří zjistit, kdy vám jede autobus, můžete si půjčit knížku, sednout si na mez a číst si a číst si. (Nejlépe Kunderu.) Komfort ve veřejném prostoru, o jakém se nám nikdy ani nesnilo.