V těchto letních dnech si připomínáme třicáté výročí pohnutých událostí na západoněmeckém velvyslanectví v Praze, které se stalo útočištěm nejdříve stovek, a později tisíců uprchlíků z východního Německa. Tehdy jsme o tom mnoho nevěděli ani my Pražáci, sdělovací prostředky takové události tajily. Pouze se o tom něco povídalo a strach z možného postihu krotil zvědavost.

Myslím, že strach záměrně šířila StB — tam se zatýká, nechoďte tam. Svědky toho zvláštního dění se stali spíše odvážlivci, z nichž mnozí pak Němcům pomáhali — nejen přelézat zeď, ale také poskytovali jídlo, léky, ošacení…, přestože prostor kolem velvyslanectví byl kontrolován.

Exodus východních Němců skončil 9. listopadu1989, kdy z Prahy odjelo na svobodu posledních čtyři sta lidí. (To jsem si přečetl ve výborném článku Lucie Zídkové v páteční příloze Lidových novin ze dne 2. 8. 2019.) Lucie Zídková také popisuje, jak byla Praha nevstřícná, od německé ambasády se neodvážely ani odpadky.