Snad každý Čech nebo Moravan byl někdy na výletě v pohraničí, většina jistě i vícekrát. Vy jste však specifický případ. Během svých studentských let jste obešel pěšky celou republiku. A i dnes, když máte práci a rodinu, trávíváte v pohraniční bezmála každý druhý víkend. Čím vás právě pohraniční oblasti tak lákají?

Asi bych to rozdělil. Ta cesta okolo republiky byla zpočátku jen hec. Měl jsem prochozenou Šumavu a velkou část severu republiky, tak jsem si řekl, že to dotáhnu. Nebylo to přitom tak, že bych obešel celou republiku na jeden zátah, prostě jsem někde skončil, a pak za týden, za měsíc nebo třeba za půl roku navázal a zase něco ušel.

Ve zvláštní zážitek se vše začalo měnit až během nejdelšího úseku, který jsem ušel v rámci jednoho přechodu. Jednalo se konkrétně o česko-slovenské pohraničí a k tomu kousek česko-polského, cestu od Hodonína po Třinec. Z toho nakonec vzešla taková ateistická pouť, protože mě to táhlo pořád dále, šel jsem většinou sám, a cesta byla přitom dlouhá tak akorát, aby měl člověk dost času na přemýšlení a zároveň nepřestal vnímat, co je okolo něj zajímavého.

Dodnes doporučuji každému, komu to něco říká, si tuto cestu projít. Člověk vychází z kopečků s vinicemi a stoupá postupně den za dnem, přes pláně se solitérními stromy k pastvinám, do smíšených lesů, a pak do jehličnatých. Za Hrozenkovem se jde po klasických lysých hřebenech, nad Vlárou se změní krajina do horských pastvin, na nichž pásával kozy Ludvík Vaculík, a pak přechází dále do Beskyd, zase špičatějších a jehličnatějších.

Ale ještě k vaší otázce: později jsem pak jezdil spíše do jednotlivých oblastí cíleně: do Jeseníků, do Krkonoš, pak zase Podyjí, pak Krušných hor a podobně. A takto jezdím dodnes. Není v tom už myslím žádná velká mystika a přijde mi, že ani nějaký jeden společný důvod. V našem pohraničí je zkrátka spousta míst, která stojí za to navštěvovat opakovaně. No a důvody, proč člověk vyráží třeba na Pálavu nebo na Šumavu či třeba do Jizerských hor, jsou u každého z těchto míst jiné. Záleží také i na ročním období.

Přijde vám, že tato místa nic nespojuje?

Pochopitelně příroda. Až na moravsko-rakouskou hranici a oblast na severovýchod od Ostravy jsou u nás v pohraničí převážně hory či kopce a většinou také lesy. Jenomže tahle „příroda“ je úplně jiná třeba v Novohradských horách a v Orlických horách, a to ne proto, že tam rostou jiné stromy a žijou jiní brouci, ale protože ta místa mají úplně jiného ducha.

S něčím na způsob hraničářských specifik v chování lidí jste zkušenost neudělal?

To se musím více zamyslet. Určitě je tu cosi jako společná kultura okraje. Když procházíte s batohem po vesnicích, cítíte takřka všude, že v dané oblasti něco končí. Vlaky či autobusové linky končí v mnoha obcích přímo doslova, spoje po okreskách už dále nejedou. Nebo narazíte naopak na široké výpadovky a dvojjazyčné nápisy, na příhraniční kasina, tržnice a nevěstince, což jinde v takové koncentraci také nemáte. A ano, i lidé v pohraničí jsou specifičtí. Mluví téměř vždy nářečím nebo alespoň silnějším krajovým přízvukem, třeba jablunkovskému po naszymu člověk skoro nerozumí. A přijde mi, že se tu řeší i jiné problémy.

Ale já osobně do pohraničí kvůli této „kultuře okraje“ nejezdím, to spíše kvůli přírodě. I když fakt, že v České republice tvoří většinu hranic kopce, hory či rozdělovací řeky, ovlivňuje asi jak přírodu, tak i kulturu místních. A stejně tak skutečnost, že na západě a jihu byla dříve železná opona a na severu ostře střežená hranice s Polskem.

K té kultuře okraje bychom se rádi později ještě vrátili, ale teď nám vysvětlete toho „jiného ducha přírody“. Myslíte to prostě tak, že třeba na jihu Karpat kolem Čartoryje jsou kopce s loukami a solitérními stromy a na severu směrem k Lopeníku pak kopce s lesy, což dává přírodě tam a tam úplně jiný ráz?

Je to trochu složitější. Nejde jen o střídání nějakých univerzálně podobných oblastí s pastvinami a příslušným rázem, s jehličnatými lesy a příslušným rázem, se smíšenými lesy a tak dále. Například v Novohradských horách máte kopce a jehličnaté lesy, v Jeseníkách máte kopce a jehličnaté lesy a v Českém Švýcarsku máte kopce a jehličnaté lesy. Ale právě duch přírody, anebo možná přesněji duch krajiny, je pokaždé jiný.

V Novohradských horách žili Němci, všichni zmizeli, ale v krajině je pořád na mnoha místech znát, že byla kdysi daleko osídlenější. Že se támhle plavilo dřevo, nebo že támhle byla huť, že támhle stál kostel, že toto místo je jako dělané pro vesnici, a přitom tu žádná není. Vyjdete z Nových Hradů, z Dobré Vody, jdete pár kilometrů a říkáte si, tady ty prázdné lesy, tady ty prázdné louky, to sem nepatří.

Přitom v Jeseníkách je to úplně jiné. I tam se můžete toulat po kopcích přes jehličnaté lesy a potkávat jenom turisty, a když si počkáte na dešťové období, tak ani ty ne. Jenomže do Jeseníků ty prázdné lesy naopak patří. Člověk jde a říká si: takto to tu má být. Zvláště, když prší. K jesenickým lesům patří déšť.

A v Českém Švýcarsku je to zase něco jiného. Teď nemyslím Hřensko, Pravčickou bránu a tak dále. Ale obecně: v Českém Švýcarsku jsou vidět Němci pořád ve vesnické architektuře, v lesích je potom zase spousta zvláštních skal a strmých údolí, chodí se po starých pašeráckých stezkách a tak dále.