„Je to úplné město. Myslíte, že do budoucna takto budou vypadat všechna města?“ Ptám se paní v benzinové pumpě na okraji komplexu hal u dálnice D5, sjezd Bor u Tachova. „Je to CT Park,“ povídá paní.

„Tak se to jmenuje, ale možná takto u nás budou vypadat města. Kolik tu pracuje lidí? Co jedí, kde spí? Víte něco o tom, jak to tu žije?“

„Nevím, jsou to prostě haly, podívejte se na webové stránky CT Parku.“

Není to město, je to CT Park, poučila mě paní. Zóna, co ještě nemá jiné jméno, než jí dala developerská firma, která ji přivedla k životu.

Vjíždím dovnitř. Je tu uklizeno. Mezi halami udržovaná tráva a vysazené stromy. Mám staré auto, zelenou dodávku, kdysi koupenou od armády. Na vjezdu do areálu jsem si všiml cedule, že oblast je monitorovaná kamerovým systémem. Zastavuji a fotím. Nikdo mě neotravuje, přestože sem zjevně nepatří ani moje auto, ani moje chování. Přímo u očíslovaných hal jsou vrátnice a závory. Tam by mě pustili jen s tiskovým mluvčím. Nebo jako zákazníka. Nebo uchazeče o práci.

„All you need.com“ hlásá reklama na jedné z hal. All you need is sklad, broukám si variaci na starou známou píseň. Třeba se tu lidé občas pomilují ve stínu ještěrky, aby je nezabraly kamery. A zpívají si All you need is love, když nakládají Barbie a Kena pro vánoční radost německých rodičů, kteří svým dětem pod stromek cpou, co měli rádi, když byli mladí. Život si vždycky najde cestu, All you need is nějak se protlouct.

Zastavuji na místě připraveném pro stavbu další haly, naproti hale rozestavěné. Na ploše se shrnutou ornicí se lesknou louže. Mrholí. Když jsem přijížděl, vyfotil jsem si polorozpadlou stodolu ještě po Němcích v sousedství města hal. Zemědělství už tu bylo. Naposledy za reálného socialismu, jak prozrazují ruiny kravínů při silnici. Sudetská stodola vypadá hrdě i jako ruina, kravíny bez krav připomínají baráky koncentráku. Mrholení se mísí s vločkami. Zdejší kraj je drsný. Proto ho mám rád. A zdejší lidi. Jejich prarodiče přišli po válce a vydrželi, na rozdíl od mnoha, kdo si nakradli a táhli dál.

Déšť se sněhem padá do louží. Dalo by se dojímat nad zničeným polem. Mísit se mezi lidi kouřící před halou u parkoviště a odchytávat nějaký jímavý příběh. Nechci. Už před staletími sem táhli lidé do hor, lezli po čtyřech v zemi a doufali v lepší žílu stříbra.

Některá místa zbohatla, většina ani náhodou. Lidi táhnou za obživou. Haly tu vyřešily nezaměstnanost a je potřeba se podívat, jaký je to civilizační úkaz. Co existence hal dělá se sociální strukturou okolí.

Jezdím ještě chvíli křížem krážem, občas se dám do řeči. Obecnou slovanštinou, angličtinou s posunky, němčinou posttureckého typu. Lidé jsou tu vlídní, brzy poznají, že pro jejich obživu jsem nezajímavý, zdvořile si jdou po svém.

V obchodě z kontejnerů je čisto jako tady všude, chlapík s asijskými rysy mi uřízne jen o kousek tlustší plátek paštiky, než ukazuju. Žena středního věku s českými rysy se usmívá a vyrovnává něco do regálů. Nebije tu do očí nouze. Je to jiný svět. Jedu za starostkou nedalekého města, totiž města starého typu.

Strach z halového města

„Opravujeme náměstí, přestavěli jsme bývalé kino na multifunkční kulturní prostor, snažíme se, aby lidé viděli, že je to tady krásné, zůstávali tu a žili na úrovni. Velikost města pět a půl tisíce obyvatel je akorát. Město funguje sousedsky, ale už je dost velké, aby mělo společenský život. Haly jsou pro nás noční můra. Má jich tam stát dvojnásobek, připadá mi, že se v Praze zbláznili, když jsou schopní to povolit,“ říká starostka nedalekého města, zvolená za Starosty a nezávislé.

Není rasistka, myslí logicky a moderně. V halách pracují lidé z Ukrajiny, Rumunska a Bulharska. Nemá nic proti tomu, když do města přijde někdo s rodinou, naučí se česky, bude se podílet na společenském životě. Duch západních Čech, kde jsou všichni odněkud, je otevřený, přestože laškovné jméno užívané pro příchozí zůstává „náplava".

Lidé z hal jsou noční můrou pro obce z okolí. Říká se o nich, že žijí systémem 8—8—8. Osm hodin pracují, osm spí, osm pijí. Jedno lůžko na přespání se prý pronajímá i dvěma lidem, protože se nepotkají, když pracují na směny.

Přespává i deset lidí v jedné místnosti. Seznamuji se s mužem, který část svého obytného domu přestavuje na ubytovnu. Bude u něj bydlet asi deset lidí, budou chodit po stejném schodišti jako jeho rodina. Nemá obavy z potíží, poptávka po bydlení je velká, on je podle svých slov starý pes a v lidech se vyzná. Vybere si klidné typy.

Muž, který staví a provozuje halová města

Poslechl jsem paní z pumpy, která mne poslala na internet. Když jsem zadal CT Park Bor, vylezla mi adresa firmy s telefonním číslem a informací: „Provozujeme jeden z největších logistických a výrobních parků v ČR. Nachází se v těsné blízkosti dálnice D5. Přímo v objektu je čerpací stanice.“ Zavolal jsem na udané číslo, řekl, že jsem z Deníku Referendum.

Příjemný a věcný mužský hlas mi řekl, že on má na starosti praktické věci, ne informace, ale dá mi číslo na manažera, který může mluvit s médii. Dovolal jsem se panu Júliu Hájkovi. Po telefonu zněl jako inteligentní mladý člověk, který pracuje pro developerskou firmu CTP a ví, co dělá. Poprosil o seznam otázek mailem. Zeptal jsem se na počet hektarů, kamionů, zaměstnanců, délku parku, zda mají odbory, jak se lidem u nich žije a tak.

Ve dvou telefonických rozhovorech jsem zkusil opět uplatnit myšlenku o městech nového typu. Pan Hájek okamžitě pochopil. Řekl, že vnímají potřebu bydlení pro lidi ze zahraničí poté, co už se dost vyčerpal potenciál místní pracovní síly. Developerská firma cítí, že je potřeba postavit i ubytovny, umožnit působení lékaře a podobně. Proto postavili právě v parku u Boru byty, ty ale na rozdíl od hal jako firma neprovozují, prodali je někomu, kdo je pronajímá.

Nechal jsem se unášet představou nových měst a nadhodil panu Hájkovi, že až bude hal dost a nakoncentrují se lidé, bude možné postavit i divadlo. Profesionálně se zasmál a řekl, že když budou počet lidí a kupní síla dostatečné, určitě se najde někdo, kdo si třeba bude chtít otevřít holičství. Jako první vznikají samozřejmě obchody a hospody. Byl to rozhovor s někým, kdo dobře dělá svou práci. Firmy postaví tolik hal, po kolika bude poptávka, a nelze jim to vyčítat.

Developerská firma pronajímá realizované haly velkým západním společnostem. Asi proto je v halovém městě tak uklizeno a vše funguje. Nějakou postbolševickou hrůzu by si nikdo nepronajmul.

V developerské firmě CTP odbory nefungují, jinak je třeba ptát se přímo nájemců. Jich je třeba ptát se také na počet zaměstnanců, na jejich podmínky a ubytování. Z pohledu developera pan Hájek může říci, na kolik lidí jsou haly přibližně koncipovány.

Vejde se do nich dva až tři tisíce pracovníků. Je to Babylon ve vnitřní struktuře. Každý nájemce si stanovuje svá pravidla. Prvních pět nemá odbory. Znamená to, že je nemá ani patnáctý? Problém je, že navenek se jedná o celkem homogenní masu. Když se dva tisíce lidí rozejde z hal po okolí, jsou schopni zbourat sociální strukturu. Toho se bojí starostové I obyvatelé. Proto v okolí hal panuje jev, který se směle dá nazvat „halová nervozita“.

Stát lidi v to nervozitě nechává, přestože on má regulovat tak velké nárůsty obyvatel. Na jedné straně se bojíme pár stovek uprchlíků, na druhé si necháme vyrůst halová města bez ohledu na to, co udělají se svým okolím.

Halám se daří, protože místní lidé jsou zvyklí za prací dojíždět. Hodně jich jezdí pracovat do Německa. Muž v telefonu zněl jako někdo, kdo je hrdý na západočeskou pracovní sílu. Na lidi, co nefňukají a umějí si poradit. Lidé ale bohužel dost došli, takže je třeba s tím při další výstavbě počítat. Nu, třeba někoho napadne opuštěné kravíny adaptovat na ubytovny.

Vrací se mi obraz louží na ploše s odstraněnou ornicí. Obraz plochy pro další halu. Pokud někdo chce halová města regulovat, měl by mít strukturální představu o rozvoji zdejšího kraje. To je otázka politická. Kolik hal — a kamionů — kraj snese?

Báseň o skladníkovi

Trh na odbočce Bor na dálnici D5 dělá úplně všechno, co dělat umí. Místo je atraktivní, protože lze počítat s levnou pracovní silou, slabými odbory i médii. Básník Josef Hiršal mi kdysi řekl, že jako mladí mluvili o tom, že každé povolání má mít svého básníka. „Proč by instalatéři nebo kominíci neměli mít právo na slušnou báseň?“ Dřívější levicová představa. Škoda. Už nikdo nečte. Přitom růst města nového typu je úžasné literární téma.

Filosofové z Paříže během uprchlické krize fascinovaně jezdili do dun u Calais. Popisovali sebeorganizaci lidí různých kultur a jazyků. Když vysypete lidi do dun, za pár týdnů vznikne první škola a lékárna. Kolem měst hal vzniká také specifická kultura. Nejen model 8—8—8. Povolání skladník vytlačilo povolání zedník, to dělají lidé z Ukrajiny. Cítí armáda skladníků neklid z čím dál chytřejších robotů? Prý se z hal chodí domů s čistou hlavou. Na co se pak ta hlava používá?

Pozice na chvostu evropského západu, blízkost hranici, otevírá českému pohraničí nové obzory. Při jízdě mezi halami jsem se přistihl, že vymýšlím pro lidi, co tu pracují, kulturní akce. Instrumentální kapely a promítání němých filmů na stěny hal. Na několika místech v areálu. Tanec na silnicích. Za plného provozu, s rozestupováním se před kamiony.

Hrané filmy na stěny hal se sluchátky s dabingem. Ve všech možných jazycích. V létě. A k tomu pivo. Aby se k halám z okolních měst jezdilo za zábavou. Aby se to tu celé trochu humanizovalo.

Až politika řekne, kolik ještě hal zdejší kraje snesou a bude jasno, co je třeba společensky integrovat. Bude toho někdy politika schopna? Pokud ne, nová halová města se budou vyvíjet dosud neznámým způsobem, který velmi pravděpodobně systém 8—8—8 etabluje jako systém běžný.

Když jsem nová města popisoval dceři, ptala se, jak to celé bude působit na děti. Odpověděl jsem jí dřív, než jsem stihl myslet: „Víš, Joži, existují způsoby života vymyšlené pro lidi, co si děti nemohou dovolit.“

Námět na novelu z českého západu. Seznámili se v hale. Milovali se za ještěrkou. Dítě nechtěli dát pryč. Rumun s Bulharkou. Usadili se v lese, v noci kradou. Založili kmen, který sílí. Starostce, co zrovna dokončuje opravu náměstí, by se takové povídání jistě líbilo a obohatilo by noční můry. Nu co, loupežník Rumcajs jako kladná postava by se mohl ukázat jako vizionářská kniha pro náš kout Evropy.

Pár faktů závěrem

O stavu hal v českém pohraničí občas z podnikatelského hlediska píší Hospodářské noviny. Hledisko společenské a sociální zůstává stranou. Se starosty blízkých obcí nikdo nemluví o schopnosti kraje přijmout nová města.

Hospodářské noviny informovaly, že Ježíšek k německým dětem pojede už příští rok z Chebu, protože tu vyrůstá sklad společnosti Mattel − největšího výrobce hraček na světě. Cheb pak bude mít dvě ze šesti největších logistických hal v České republice.

„V chebské průmyslové zóně už druhou vánoční sezonu funguje sklad e-shopu německé firmy Tchibo za 1,6 miliardy korun. Ten je největším distribučním centrem Tchiba ve střední a východní Evropě a druhou největší logistickou halou v Česku hned po skladu amerického e-shopu Amazon u Prahy. Chebská průmyslová zóna se rozkládá na 40 hektarech a zaměstnává přibližně 3000 lidí. Jen v Tchibu jich pracuje kolem 350 a do konce příštího roku by se měl počet pracovníků tohoto producenta kávy a prodejce spotřebního zboží rozrůst až na 500. Zboží z Chebu putuje do sedmi zemí od Švýcarska až po Maďarsko.“ Napsaly Hospodářské noviny.

Ve starším článku jsme mohli číst: „Mezi největší obchody druhého kvartálu letošního roku patřila akvizice balíku evropských průmyslových nemovitostí, jehož součástí je i distribuční centrum společnosti Amazon v pražské Dobrovízi. Portfolio prodala americká společnost Blackstone čínské státní společnosti China Investment Corporation. Odborníci přes průmyslové stavby očekávají, že do budoucna bude sílit právě zájem ze strany investorů z Asie.“

Když jedete po německé dálnici, často míjíte odpočívadla s toaletami zdarma v poměrně slušném stavu. Prakticky nic takového u nás není. Na jednu stranu se stáváme specialisty na zásobování bohatších a lépe organizovaných zemí nedaleko od nás. Na straně druhé nemyslíme na důstojné podmínky pro ty, kdo služby zajišťují. Odstavné plochy u pump přecpané kamiony. Běžný večerní obrázek u nás.

Města z hal jsou obrazem toho, k čemu se naše země používá v globalizovaném světě. Haly u nás vyrostly tam, kde předtím rostlo obilí, protože je u nás levná pracovní síla a působí tu ve srovnání se západem velmi krotké odbory.

Dívám se na ještě nedokončenou halu. Vzpomínám si, jak v 19. století malíři zobrazovali továrny jako idylické stavby v romantické krajině. Až později se stejné továrny zobrazovaly jako kouřící příšery, které požírají dělníky. Jak se asi za padesát let budou zobrazovat haly, po kterých se už budou prohánět jen roboti? Teď by asi obraz hal byl nejlepší z dronu. Rozlehlé stavby na ohromné ploše. Jaký je jejich dopad na společnost a ekonomiku, nevíme.

All you need is sklad, zpívám si na odjezdu. Až budu mít čas a bude hezky, vezmu si svačinu a vyrazím sem na celodenní výlet. Nějak se člověk s tou současnou civilizací seznámit musí.