„Je to úplné město. Myslíte, že do budoucna takto budou vypadat všechna města?“ Ptám se paní v benzinové pumpě na okraji komplexu hal u dálnice D5, sjezd Bor u Tachova. „Je to CT Park,“ povídá paní.

„Tak se to jmenuje, ale možná takto u nás budou vypadat města. Kolik tu pracuje lidí? Co jedí, kde spí? Víte něco o tom, jak to tu žije?“

„Nevím, jsou to prostě haly, podívejte se na webové stránky CT Parku.“

Není to město, je to CT Park, poučila mě paní. Zóna, co ještě nemá jiné jméno, než jí dala developerská firma, která ji přivedla k životu.

Vjíždím dovnitř. Je tu uklizeno. Mezi halami udržovaná tráva a vysazené stromy. Mám staré auto, zelenou dodávku, kdysi koupenou od armády. Na vjezdu do areálu jsem si všiml cedule, že oblast je monitorovaná kamerovým systémem. Zastavuji a fotím. Nikdo mě neotravuje, přestože sem zjevně nepatří ani moje auto, ani moje chování. Přímo u očíslovaných hal jsou vrátnice a závory. Tam by mě pustili jen s tiskovým mluvčím. Nebo jako zákazníka. Nebo uchazeče o práci.

„All you need.com“ hlásá reklama na jedné z hal. All you need is sklad, broukám si variaci na starou známou píseň. Třeba se tu lidé občas pomilují ve stínu ještěrky, aby je nezabraly kamery. A zpívají si All you need is love, když nakládají Barbie a Kena pro vánoční radost německých rodičů, kteří svým dětem pod stromek cpou, co měli rádi, když byli mladí. Život si vždycky najde cestu, All you need is nějak se protlouct.

↗

Sudetská stodola vypadá hrdě, i když se rozpadá. Foto Jan Šícha

Zastavuji na místě připraveném pro stavbu další haly, naproti hale rozestavěné. Na ploše se shrnutou ornicí se lesknou louže. Mrholí. Když jsem přijížděl, vyfotil jsem si polorozpadlou stodolu ještě po Němcích v sousedství města hal. Zemědělství už tu bylo. Naposledy za reálného socialismu, jak prozrazují ruiny kravínů při silnici. Sudetská stodola vypadá hrdě i jako ruina, kravíny bez krav připomínají baráky koncentráku. Mrholení se mísí s vločkami. Zdejší kraj je drsný. Proto ho mám rád. A zdejší lidi. Jejich prarodiče přišli po válce a vydrželi, na rozdíl od mnoha, kdo si nakradli a táhli dál.

Déšť se sněhem padá do louží. Dalo by se dojímat nad zničeným polem. Mísit se mezi lidi kouřící před halou u parkoviště a odchytávat nějaký jímavý příběh. Nechci. Už před staletími sem táhli lidé do hor, lezli po čtyřech v zemi a doufali v lepší žílu stříbra.

Některá místa zbohatla, většina ani náhodou. Lidi táhnou za obživou. Haly tu vyřešily nezaměstnanost a je potřeba se podívat, jaký je to civilizační úkaz. Co existence hal dělá se sociální strukturou okolí.

Jezdím ještě chvíli křížem krážem, občas se dám do řeči. Obecnou slovanštinou, angličtinou s posunky, němčinou posttureckého typu. Lidé jsou tu vlídní, brzy poznají, že pro jejich obživu jsem nezajímavý, zdvořile si jdou po svém.

V obchodě z kontejnerů je čisto jako tady všude, chlapík s asijskými rysy mi uřízne jen o kousek tlustší plátek paštiky, než ukazuju. Žena středního věku s českými rysy se usmívá a vyrovnává něco do regálů. Nebije tu do očí nouze. Je to jiný svět. Jedu za starostkou nedalekého města, totiž města starého typu.

Strach z halového města

„Opravujeme náměstí, přestavěli jsme bývalé kino na multifunkční kulturní prostor, snažíme se, aby lidé viděli, že je to tady krásné, zůstávali tu a žili na úrovni. Velikost města pět a půl tisíce obyvatel je akorát. Město funguje sousedsky, ale už je dost velké, aby mělo společenský život. Haly jsou pro nás noční můra. Má jich tam stát dvojnásobek, připadá mi, že se v Praze zbláznili, když jsou schopní to povolit,“ říká starostka nedalekého města, zvolená za Starosty a nezávislé.

Není rasistka, myslí logicky a moderně. V halách pracují lidé z Ukrajiny, Rumunska a Bulharska. Nemá nic proti tomu, když do města přijde někdo s rodinou, naučí se česky, bude se podílet na společenském životě. Duch západních Čech, kde jsou všichni odněkud, je otevřený, přestože laškovné jméno užívané pro příchozí zůstává „náplava".

Galerie (9)