Když probíhaly nejvzrušenější diskuse okolo takřečené uprchlické krize, zjistil jsem, že se mohu identifikovat s oběma vyhraněnými názorovými skupinami. Nebo jinak řečeno, že se s každou z nich můžu shodnout v něčem — ne ve všem — důležitém. Trochu jsem řešil, jestli je správné být tímto způsobem nad věcí v tak závažné záležitosti. K odpovědi jsem tehdy nedospěl, a pak jsem to řešit přestal.

Teď jsem si na tohle malé dilema vzpomněl při redigování českého překladu knihy Obchodníci s lidmi italské ekonomky a novinářky Loretty Napoleoniové, která se dlouhodobě zabývá financováním džihádistického terorismu. V Obchodnících s lidmi Napoleoniová vykresluje ponurý obraz skvěle fungujícího mnohamiliardového byznysu s lidmi, nejprve se západními rukojmími unášenými pro peníze v západní Africe a na Blízkém východě, pak s imigranty směřujícími do Evropy.

Napadlo mě, že autorka je v jednom směru vyhraněná, jak by se řeklo v oněch českých diskusích, „sluníčkářka“: zajímá ji osud lidí, kteří se ocitli v pozici rukojmích, zajatců bezohledných vyděračů, únosců a převaděčů, celé sítě lidí profitujících z těžké či beznadějné situace druhých. Obává se nástupu xenofobních stran a postojů, které se projevily například v hlasování o Brexitu.