Českými médii v posledních dnech proletěla zpráva o nové studii nadace Otto Brenner Stiftung, podle které německý tisk v roce 2015 a na počátku roku 2016 neinformoval dostatečně objektivně o uprchlické krizi. Podle autora studie, profesora Michaela Hallera z univerzity v Lipsku, redakce na vrcholku „vítací kultury“ propadly celospolečenské euforii a převzaly rétoriku vládních stran v duchu hesla „zvládneme to“.

Studie došla k závěru, že mainstreamový tisk ignoroval hlasy skeptiků, kteří upozorňovali na úskalí a problémy spojené s příchodem a integrací statisíců uprchlíků a migrantů. Redaktoři podle ní ve zpravodajských textech často nechávali problesknout vlastní názor, ve vztahu k odpůrcům imigrace z AfD či východu Německa pak nezřídka i přezíravý moralismus. Média tak vytvářela dojem názorového monolitu, který nepřipouští protichůdné postoje a příliš nekriticky přejímá rétoriku vládních elit.

Nad výsledky studie v České republice jistě hlasitě zajásali všichni ti, kdo se už od počátku vysmívali údajné německé naivitě a horlivě přikyvovali každému výkřiku zástupců Pegidy a AfD o „lživém tisku“, spiknutí elit a Angele Merkelové jako hrobařce evropské civilizace. Novinky.cz přispěchaly s titulkem „Německá média totálně selhala“, Mladá fronta dnes dokonce s tvrzením, že „Německá média o uprchlících lhala“.

Výsledky studie bezesporu nevyznívají vůči německému tisku lichotivě a kritika je zcela namístě. Způsob, jakým se o studii informovalo v českých médiích, však vypovídá mnohé i o kvalitě jejich vlastní práce.

V době, kdy si česká média studie všimla, už v Německu několik dní probíhala živá diskuse nejen o jejích poznatcích, ale i o způsobu, jakým je prezentoval týdeník Die Zeit. Ten měl data k dispozici jako první a označil tehdejší přístup německých médií jako selhání. Reakce autora studie Hallera na sebe nenechala dlouho čekat: Die Zeit, který do studie nebyl zahrnut, podle něj kritické vyznění studie příliš nadsadil. I přes pochybení, která studie odhalila, její autor důrazně odmítl paušálně hovořit o „selhání“ německých médií.

↗

I v České republice máme studii. Podle ní naše televizní zpravodajství ovládla jednostranná negativita — většina příspěvků prezentovala uprchlíky jako bezpečnostní problém a hrozbu pro českou společnost. Českým médiím však německá sebereflexe chybí. Foto SV, WMC

Česká média si této polemiky ani o několik dní později nestačila všimnout. Nejen že výsledky studie převzala i s kritickou špičkou z německého tisku, ale ještě navrch naložila vlastní vrstvu kritiky a odsouzení. Nejednalo se přitom o komentáře, kde by na tom nebylo nic divného, ale o zpravodajské články. Oproti výrokům autora studie, který se od výrazu „selhání“ distancoval, tak k českému čtenáři doputovaly zprávy o „totálním selhání“ a dokonce úmyslném „lhaní“ německých médií — což už není jen přehnané, ale rovnou nepravdivé tvrzení.

Pochybení českých médií

Dozvídat se o pochybení německých médií z článků, které se samy dopouštějí novinářských faulů, je pěkně absurdní čtení. Znalcům Bible se při něm může vybavit příběh o muži, který chtěl vyndat třísku z oka svého bratra, a trámu ve vlastním oku si přitom ani nevšiml. Co si takhle zamést před vlastním prahem a zrekapitulovat, jak se se složitým tématem uprchlické krize vypořádala média v českých zemích? Srovnatelná data o tisku zatím chybí, prezentaci uprchlické krize ve zpravodajství České televize a TV Nova však loni zkoumal tým vědců z Masarykovy univerzity.

Pohled do obou studií napovídá, že smetí je na obou stranách pořádná hromádka. K centrálním a nejlépe podloženým výsledkům studie Otto Brenner Stiftung patří, že německý tisk informoval o příchodu uprchlíků především z perspektivy politiků — a dával jim příliš velký prostor. Samotní uprchlíci, experti nebo běžní občané naopak tvořili jen několik procent z mluvčích, kterým dala německá média slovo.

Výsledek, ke kterému došla studie Masarykovy univerzity, je téměř identický: i v České republice to byli politici, kdo utvářeli povědomí o uprchlících a měli téměř monopol na komentování událostí spojených s jejich příchodem. Rozdíl je tedy hlavně ve způsobu, jak se politické špičky v obou zemích o tématu vyjadřovaly — ne v tom, jaký prostor jim k tomu média poskytla. Nezaslouží si také česká média kritiku za to, že nechala politické elity definovat problém, který má vedle politické roviny také hluboký celospolečenský dopad?

Dalším z hlavních bodů kritiky Hallerova týmu byla názorová jednostrannost německých médií, v nichž převládal pozitivní příběh o solidaritě Němců s lidmi, kteří potřebují pomoc, budou se úspěšně integrovat a podpoří ekonomickou prosperitu. Podle brněnské studie ovládla české televizní zpravodajství naopak negativita, kdy většina příspěvků prezentovala uprchlíky jako bezpečnostní problém a hrozbu pro českou společnost. Výzkum přitom ani nezahrnul zprávy na TV Prima, kde měli redaktoři přímo za úkol takovýto pohled na uprchlíky divákům servírovat.

Německá média pochybila hlavně v tom, že kvůli nedostatečné reprezentaci jedné části názorového spektra neplnila svou významnou úlohu — tedy přispívat k dialogu a porozumění ve společnosti, kritizuje Hallerova studie. Když někdo kritizuje české novináře za to, že jednostrannou negativitou přispěli k šíření strachu a rozdělení společnosti, vyslouží si maximálně výsměch za svou naivitu. Vždyť kolik je v České republice u médií, která vnímají jako svou úlohu přispívat k dialogu a porozumění ve společnosti?

V době klesajících zisků a rostoucí konkurence je pro značnou část novinářů hlavním kritériem hodnocení jejich práce počet kliků. Otázku tak můžeme posunout ještě dál — kolik redakcí českých médií vůbec vnímá jakoukoliv společenskou odpovědnost za to, co čtenářům předkládají?

Změna rétoriky a sebereflexe

Milníkem, který v Německu zahájil změnu jednostranné rétoriky, byly události silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem na přelomu roku 2016. Od té doby prošla německá média velkou sebereflexí. Řada redakcí přiznala vlastní chyby a podrobila svou práci kritice. Šéfredaktor Die Zeit Giovanni di Lorenzo už loni prohlásil, že média v roce 2015 do určité míry zapomněla na svou roli pozorovatelů a místo toho chtěla společenský vývoj spoluutvářet.

Hallerova studie končí v březnu 2016, tyto změny už tedy nestihla příliš zmapovat. I její autor ale v závěru uvádí, že redakce nyní dohánějí, co tehdy zanedbaly: kriticky posuzovat a zpochybňovat to, co říkají politici a úřady, a hledat skutečnou motivaci za jejich slovy. Dávat větší prostor protichůdným názorům, nepředstírat, že sama vědí vše nejlépe. Což je způsob, jakým německá média běžně pracují — s výjimkou tématu uprchlické krize, které se pro ně stalo slepou skvrnou.

Pokud se jí do budoucna vyhnou a budou dál dělat to, co ovládají na vysoké úrovni — od kvalitních rešerší po umění zasadit aktuální události do širšího kontextu a do hloubky informovat o dění ve světě — budou se mít česká média od nich i nadále co učit. Už jen samotné umění sebereflexe a následné změny kurzu je dovednost, kterou by většina českých redakcí potřebovala ještě trochu natrénovat. Pokud se spokojí s hledáním třísek v oku zahraničních kolegů, žádný posun kupředu je ještě dlouho nečeká.