Média nemusí hrát hru na pravdu

Marie Heřmanová

Předkládáním holých fakt se novinář automaticky nedobere pravdy. Jeho práce spočívá také v předkládání významů, kontextu, souvislostí a občas i názorů, které mohou z daných souvislostí vyplývat, dokládá Marie Heřmanová.

Známá anekdota o objektivitě, která doporučuje pozvat Žida a Hitlera, abychom si udělali vyvážený obrázek o holocaustu, se stává realitou českých médií. Ta často v dobré víře podléhají klamu, že umírněnost a neutralita jsou odpovědí na všudypřítomnou propagandu, nařčení z manipulace i šíření falešných zpráv.

V českém prostředí se média poslední dobou začala pomyslně dělit na ta veřejnoprávní a liberální, která čelí útokům na svou nezávislost a podle americké inspirace také obviněním z publikace fake news (falešných zpráv), a takzvaná „alternativní média“ v čele s Parlamentními listy. Někde uprostřed pak stojí většina soukromých počinů jako Czech News Center (Blesk nebo Info.cz), tituly vydavatelství Empresa media, a nakonec i Babišova Mafra. Média, jejichž jedinou agendou je vymezit se proti Andreji Babišovi, jako je Echo24 nebo Forum24, ani nemá cenu zmiňovat.

Problém s alternativními médii je dvojí. Jednak postrádají jakékoliv osvědčené novinářské postupy, jako je ověřování ze dvou nezávislých zdrojů, a také je v nich jednoznačný, vysledovatelný a dokázaný vliv nástrojů ruské propagandy. Ten lze sledovat kupříkladu právě v důrazu na určitá témata, která se nejdříve objeví na úplně obskurních webech typu Aeronet, než je právě třeba Parlamentní listy začnou přebírat. Jenže stejné nebezpečí jako od těchto očividných manipulátorů nám může paradoxně hrozit i od těch „uprostřed“, kteří předstírají či se upřímně snaží o vyváženost.

Běžný konzument českých médií se momentálně ocitá v matoucí situaci, kdy jsou „tradiční média“ v čele s Českou televizí neustále zpochybňována lidmi, jako je prezident nebo ministr financí. Zároveň jsou čtenáři zaplaveni titulky typu „o tomto média mlčí“. Přestože čísla čtenosti Parlamentních listů a podobných plátků jsou skutečně děsivá, bylo by chybné předpokládat, že všichni, kdo na článek kliknou, ho berou stoprocentně vážně.

×
Diskuse
JP
March 27, 2017 v 11.24
Jak nacházet mediální pravdu?
Autorce textu je možno plně přisvědčit v tom, že ke skutečné pravdě (a tedy ani k mediální objektivnosti) nevede nejen zjevná podujatost, ale ani jakýsi "matematický průměr" mezi dvěma extrémy, respektive mechanické reprodukování holých faktů. Tato fakta samotná nesdělují prakticky naprosto nic; rozhodující je celkový kontext sdělení, jakým směrem posune vnímání příjemce zprávy v dané věci. Přičemž toto působení může být i zcela podprahové. (Mimochodem, přesně tohoto postupu využívala svého času "Svobodná Evropa": ve svých zprávách svým posluchačům ještě tak nějak v zásadě zreprodukovala holé zprávy tak jak je ten den vyprodukovaly příslušné světové agentury; tím si u svých posluchačů v zemi s totalitním dohledem nad informacemi vytvořila nimbus objektivního a pravdivého zpravodajství, čehož pak využívala k tomu aby v celém zbytku vysílacího času svými komentáři manipulovala názory svých posluchačů plně ve svém vlastním smyslu.)

Takže, zdánlivě "objektivní" fakta skutečně ještě v žádném případě nejsou zárukou skutečné objektivity, a tím méně pravdivosti.

Autorka však sama neodpovídá na zcela klíčovou otázku, jakým způsobem se dobrat toho, aby zavládlo to skutečně pravdivé zpravodajství ze strany médií.

Nutno ovšem uznat, že takováto otázka je jen krajně obtížně zodpověditelná. A tak asi zase jednou nezbyde nic jiného, nežli obrátit se k Aristotelovi, kdy se své "Etice" zaobírá analýzou všech možných deformací lidské osobnosti. A také staví otázku, jaké postoje zaujímat ve sporných situacích.

Aristoteles na straně jedné, v souladu se svým základním pojetím, požaduje zásadně v y v á ž e n ý postoj - tedy takový, kde se daná osoba nachází v pravém středu věcí, aniž by se jednostranně přikláněla na jednu z obou náprotivných stran.

Na straně druhé ale tentýž Aristoteles zcela jednoznačně postuluje, že takovýto "pravý střed" nemá naprosto nic společného s mechanickým průměrem mezi oběma extrémy. Přesně naopak: právě v zájmu té pravé vyváženosti je nutno někdy zaujmout zcela vyhraněný postoj, daleko od toho mechanického průměru. To především v těch případech, kdy je nutno postavit protiváhu jednomu z obou extrémů, který se v dané chvíli tlačí do popředí.

Ale na tu zcela základní otázku, j a k dosáhnout toho aby lidé (média) zaujímali tento jedině pravý a pravdivě vyvážený postoj, se i s Aristotelem nakonec nedá odpovědět jinak, nežli že to je dáno konec konců koncem stupněm kultivace osobnosti daného jedince. Kdo je vycvičen ve zvládání svých emocí, svých předpojatostí, a kdo dokázal vypěstovat svého ducha, svou inteligenci, svou "ctnost moudrosti" - ten bude sám přirozeně inklinovat k tomu "pravému středu". A naopak: osoby nekultivované, obhroublé, propadlé svým ideologickým či osobním předpojatostem - ty budou vždy inklinovat buďto k těm falešným, nepravdivým extrémům, anebo - v jen poněkud lepším případě - k tomu prázdnému, mechanickému, nic neříkajícímu středu.