Jedním z hlavních ostudných projevů totalitního režimu, který skončil před sedmadvaceti lety, byla cenzura, v případě tehdejšího Československa cenzura jen napůl přiznaná. Jejím vykonavatelem byl do převratu na přelomu let 1989 až 1990 Úřad pro tisk a informace, zřízený tři dny po návratu československé delegace z Moskvy v srpnu 1968, po podpisu ponižujících protokolů schvalujících násilný vpád zemí Varšavské smlouvy.

První pokyny úřad vydal 3. září, když zákázal používat výrazů okupace a okupant, pak přišel zákaz informovat o lidských obětech a materiálních škodách způsobených zejména sovětskými agresory. Agenda se rozšiřovala, byla vytvořena instituce zmocněnců, tedy prakticky oficiálních cenzorů.

Cenzura byla dodatečná a kontrola obsahu zveřejněných informací mohla vést například k odebrání licence postiženému médiu. Vedlo to k autocenzuře. Média, která by případně i byla nakloněna psát mírně kriticky, byla opatrná, aby nedošlo ke kádrovým opatřením či jiným postihům.

Zákon č. 198/1993 Sb. prohlašuje komunistický režim za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný a hned ve svém § 1 provádí výčet důvodů, proč tomu tak je. Hned na prvním místě (v odstavci a) se uvádí, že upíral občanům jakoukoliv možnost svobodného vyjádření politické vůle, nutil je skrývat své názory na situaci ve státě a společnosti a nutil je veřejně vyslovovat svůj souhlas i s tím, co považovali za lež nebo zločin, a to perzekucemi nebo hrozbou perzekucí vůči nim samotným, jejich rodinám a blízkým.

Režim nastolený s mohutnými fanfárami na konci roku 1989 mezi prvními opatřeními potvrdil a garantoval svobodu vyjádření. Ta jistě není jen svobodou soukromého stěžování na politiky a politiku. Jeho náplní je především svoboda práce hromadných sdělovacích prostředků, nebo jak se říká v době pozvolného konce češtiny jako obcovacího jazyka svoboda masových médií.

Listina základních práv a svobod vyhlášená v lednu 1991 ještě pro federaci, a pak převzatá do ústavního pořádku nově vzniklé České republiky hned od jejího začátku to deklaruje zcela jasně. Ve svém č. 17 mimo jiné říká: Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Ujasňuje to dál úsečným a jasným vyjádřením: Cenzura je nepřípustná.

Snahy o cenzurní zásah

V kontinentálním právu (na rozdíl od USA a Spojeného království) má svoboda projevu meze. Zákon může, je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti tuto svobodu omezit. Je to jasný případ toho, že svoboda v jednom případě je přirozenou hranicí svobody v jiném případě, a mezi různými svobodami (a ochranou lidské integrity) se musí citlivě rozhodovat.

České právo zná slovní přečiny jako je hanobení nebo podněcování k nenávisti a k omezení práv. Jsou tím postiženy jen ty způsoby využití, a vlastně zneužití mediální svobody, které směřují k jejímu zrušení. Jinými slovy: svoboda a demokracie nemůže být v defenzivě, nemůže být tak dalekosáhlá, aby se sama odstranila.

Kritika vysoce postavených politiků bez ohledu na jejich politické doktríny a příslušnosti zajisté do omezení svobody projevu nepatří. Proto vzbuzuje mimořádné obavy, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vyšetřuje publicistickou redakci České televize, kterou vede Marek Wollner. Předmětem dosavadního jednání Rady jsou pořady 168 hodin a Reportéři ČT, ve kterých byla zpochybněna poctivost Babišovy operace s takřečenými korunovými dluhopisy.

V kauze samotné nechť se ukáže, co bylo legální a co nelegální a co v případě legálního postupu mohlo být v rozporu s dobrými mravy, mohlo se obcházet právo a mohl se poškozovat stát. To mohou řešit média, k tomu se mohou vyjádřit možné vyšetřovací komise a pochopitelně, shledají-li to oprávněné instituce jako správné, i orgány činné v trestním řízení.

Ať je to s kauzou jakkoli, nikdo nemůže novináři brát právo jednání místopředsedy vlády a ministra financí zpochybnit a kriticky posoudit. Andrej Babiš, i kdyby byl v právu, nemá žádnou zvláštní ochranu před kritikou. Naopak, jako politik musí strpět i zásahy do soukromí, před nimiž je řadový občan chráněn.

Pro hlavní proud české publicistiky jsou kauzy spojené s předsedou hnutí ANO možná trochu překvapením. Když jsme je za vlád Mirka Topolánka a Petra Nečase upozorňovali, že dochází k plíživému sesuvu demokracie k oligarchii, tak na to neslyšeli. Když byla nepřímá, politicky zprostředkovaná oligarchická (a někdy až kleptokratická) moc vystřídána přímým podílem oligarchy na moci v jejím nejvyšším patře, tak zpozorněli. Možná i proto, že s hnutím ANO musela kvůli neúprosné volební aritmetice vstoupit do vládní koalice sociální demokracie, která jim věru sympatická nebyla.

Když se publicisté z nezávislého média veřejné služby, jímž má být Česká televize, začali zabývat možnými prohřešky faktického vládce nad významnými médii, vládce mohutného zemědělského a potravinářského impéria a současně vlivného člena vlády, přichází přinejmenším hrozba zásahu.

Bez ohledu na to, že nemusíme s Markem Wollnerem a jeho kolegy se vším souhlasit, nastala teď chvíle, kdy se jich musíme zastat. Je nutno se vyslovit, dokud případná snaha o cenzurní zásah proti elementární demokratické svobodě není dotažen dokonce. Je čas varovat Radu rozhlasového a televizního vysílání (a tím i politickou moc, v jejíchž rukou bohužel Rada je, a to podle zákona č. 231/2001 Sb., § 7, odst. 1 je), že pro ně platí ústavní pořádek a upozornit ji na to, že občané si nenechají svobodu projevu vzít.

Pod záminkou „nestranného přístupu“ a „objektivity informování“ se může skrývat vážný útok na samu podstatu křehké české demokracie, kterému je nutno zavčas zabránit.