Jedním z hlavních ostudných projevů totalitního režimu, který skončil před sedmadvaceti lety, byla cenzura, v případě tehdejšího Československa cenzura jen napůl přiznaná. Jejím vykonavatelem byl do převratu na přelomu let 1989 až 1990 Úřad pro tisk a informace, zřízený tři dny po návratu československé delegace z Moskvy v srpnu 1968, po podpisu ponižujících protokolů schvalujících násilný vpád zemí Varšavské smlouvy.

První pokyny úřad vydal 3. září, když zákázal používat výrazů okupace a okupant, pak přišel zákaz informovat o lidských obětech a materiálních škodách způsobených zejména sovětskými agresory. Agenda se rozšiřovala, byla vytvořena instituce zmocněnců, tedy prakticky oficiálních cenzorů.

Cenzura byla dodatečná a kontrola obsahu zveřejněných informací mohla vést například k odebrání licence postiženému médiu. Vedlo to k autocenzuře. Média, která by případně i byla nakloněna psát mírně kriticky, byla opatrná, aby nedošlo ke kádrovým opatřením či jiným postihům.

Zákon č. 198/1993 Sb. prohlašuje komunistický režim za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný a hned ve svém § 1 provádí výčet důvodů, proč tomu tak je. Hned na prvním místě (v odstavci a) se uvádí, že upíral občanům jakoukoliv možnost svobodného vyjádření politické vůle, nutil je skrývat své názory na situaci ve státě a společnosti a nutil je veřejně vyslovovat svůj souhlas i s tím, co považovali za lež nebo zločin, a to perzekucemi nebo hrozbou perzekucí vůči nim samotným, jejich rodinám a blízkým.

Režim nastolený s mohutnými fanfárami na konci roku 1989 mezi prvními opatřeními potvrdil a garantoval svobodu vyjádření. Ta jistě není jen svobodou soukromého stěžování na politiky a politiku. Jeho náplní je především svoboda práce hromadných sdělovacích prostředků, nebo jak se říká v době pozvolného konce češtiny jako obcovacího jazyka svoboda masových médií.