Lubomír Zaorálek získal na víkendovém sjezdu ČSSD ze všech místopředsedů výrazně nejsilnější mandát. Jeho vystoupení sklidila nejbouřlivější potlesk. Předkládal také jako garant dlouhodobý program, který sjezd schválil. Předtím moderoval programovou debatu. Vedle předsedy strany Bohuslava Sobotky byl právě on nejvýraznější postavou sjezdu.

Náš rozhovor poznamenalo, že se konal v zápětí po vystoupení slovenského premiéra a předsedy strany Smer Roberta Fica, kvůli němuž členové spolku Idealisté opustili sál. Ficův projev skutečně byl prodchnutý pohrdáním hodnotami evropské humanitní demokracie.

Byla to zbytečná kaňka na sjezdu, který jinak probíhal až překvapivě hladce a působil dojmem, že by ČSSD přece jen nemusela být v letošním střetu s Andrejem Babišem bez šancí. Kromě debaty o možnostech ČSSD porazit Babiše, a proč je to zapotřebí, jsme se tedy nemohli vyhnout ani tomu, co na sjezdu předvedl slovenský premiér.

Sociální demokracie se šikuje k zásadnímu střetu s podnikatelským politickým projektem Andreje Babiše. To se vinulo jako základní motiv sjezdem a působilo to přesvědčivě. Když se ale v současné evropské politické debatě uvádějí příklady nebezpečných populistů mobilizujících podporu i na základě eskalace nenávisti vůči různým znevýhodněným skupinám, bývá do jedné skupiny s Andrejem Babišem, Orbánem či Kaczynským řazen také Robert Fico. Neznevěrohodňuje sociální demokracii v jejím tažení proti Babišovi fakt, že tu nedala najevo ani sebemenší distanci vůči Ficovi?

Myslím, že to tak úplně není. Jsem proti veškerému zjednodušování. Nesouhlasím ani s tím, když se hází Miloš Zeman do jednoho koše s dalšími extrémistickými politiky. Trvám si na tom, že všechny takové paušalizace spíše škodí.

V čem jsou tedy rozdíly mezi Zemanem a oněmi ostatními populisty?

Jsou naprosto fundamentální, ale bavme se o podstatě věci. Nechtěl bych ulpět u rozebírání jednotlivých politiků. Podstata věci leží jinde.

Před dvaceti lety jsem viděl v Bratislavě Richarda Rortyho, který ve své přednášce řekl publiku: „Vy všichni jste levicoví liberálové a vaše tragédie spočívá v tom, že si hrajete na něco jiného. Hledáte si náhradní témata, kterými nahrazujete to, co má být základní.“ Mluvil o tom už tehdy podobně jako nedávno Mark Lilla v New York Times v textu o identitárním liberalismu, který vyvolal takovou pozornost. Kritizuje v něm Hillary Clintonovou za to, jakým způsobem oslovovala publikum ve Spojených státech. Ve svém projevu oslovila všechny menšiny, ale celý její projev měl vadu. Nezmínila se o základních obyvatelích Spojených států.

Pravdivost takové kritiky spočívá v tom, že levice utekla od základního sociálního konfliktu doby. Utekla od něj proto, že na ni byl příliš těžký a složitý. Po roce 1989 se konflikt mezi prací a kapitálem, politikou a ekonomikou vychýlil pro levici zcela nepříznivě. A levice místo toho, aby se s ekonomickou mocí porvala, vydala se na ústup k menšinovým tématům. Robert Fico právě tohle po svém vyjadřuje.

Beze zbytku se shodujeme v tom, že levice se dopustila chyby, když vyklidila své tradiční pozice. Ale v Evropě i v USA jsou v reakci na to patrné dva druhy odpovědí. Levicově emancipační návrat ke kořenům sociálnědemokratického hnutí, anebo eskalace nenávisti, nálepkování zranitelných menšin, získávání podpory mobilizací proti nim. Nelze přece přehlédnout, že Fico či Zeman mají blíž k Trumpovi než k Sandersovi. Všichni jsme za návrat k důslednému sociálně-ekonomickému programu. Ale má to znamenat, že menšin a zranitelných lidí, jako jsou homosexuálové, váleční uprchlíci a podobně se už naše solidarita netýká?

Tak samozřejmě že ne. Ale proč se o tom vůbec máme bavit? Sobotka ani já, ani nikdo jiný nenaznačil, že návrat ke klasickému pravo-levému konfliktu nás nutí, abychom opouštěli naše pozice, které jsme zastávali v celé řadě těchto věcí. To od nás nikde nenajdete. Pokud by to někdo dělal, vykládal by si sociální demokracii špatně, byla by to chyba a znamenalo by to pro sociální demokracii ztráty. Jsem si tím absolutně jistý.

Ale nenalhávejme si, že máme jinou šanci než namířit hlavní reflektor na sociální konflikt. Dokonce se dá říct, zaplať panbůh za to, že tu proti nám dnes u nás stojí postava, která ztělesňuje takový konflikt, a chce dokonce odsunout bokem demokratickou politiku jako takovou. Vrací se nám tím to, že jsme jako demokratická levice dvacet let prospali. Proč třeba nenastoupil Steinmeier do boje s Merkelovou?

Protože má na svědomí část Schröderových reforem.

No a najednou musel přijít někdo, kdo tím není kontaminován...

Až na to že Schulz začal svou kampaň tím, že se zastal starosty šikanovaného nácky za svou podporu uprchlíkům a politiku Merkelové k uprchlíkům kritizuje z radikálnějších humanistických pozic. To samozřejmě vedle návratu k principiální levicové sociálně-ekonomické politice. Sociální demokracie přece nemůže rezignovat na emancipační humanistický univerzalismus, což Fico znova a znova předvádí. Proto se už v evropské sociální demokracii nejednou mluvilo o vyloučení Smeru.

Robert Fico tady ale řekl, že si je vědom toho, že by takové věci neměl říkat...

No to má pravdu: neměl. Ale proč je tedy říká? A proč se vy vůči tomu ani stínem neohradíte?

Myslím, že jsem tady neměl úplně příležitost se proti tomu ohradit. A kromě toho si myslím, že Fico má pravdu v té části kritiky západoveropských sociálních demokracií, v níž jim vytýká malý důraz na sociálně-ekonomický konflikt.