Počátkem devadesátých let se u nás v Památníku národního písemnictví objevil americký profesor čínského původu. Byl před válkou s rodiči v Československu a náš stát si zamiloval, přestože byl tehdy velmi mladý. Zajímal ho Karel Čapek, bádal i v korespondenci Zdenky Braunerové, kterou jsem tenkrát zpracovával. Zažíval v naší mladé demokracii četné kulturní šoky, když se třeba nevystěhovala paní, která mu pronajala byt. Bydleli spolu. Divil se, že oběd vyjde na dva dolary. Dal mi tehdy první lekci z politické korektnosti. „Víte hodně, ale jen o sobě.“ Rozpovídal se o tom, jak je dobré, že jeho američtí studenti vědí od všeho trochu, že si váží jiných kultur. „Politická korektnost je tu od toho, abyste ty okolo považoval co nejplněji za lidi. Máte znát jejich optiku a respektovat, jak se oni chtějí vidět.“

O čtvrt století později je namístě se ptát, proč jsme si my, levičáci, vymysleli politickou korektnost, co z ní zbylo, kdo ji nesnáší a proč vlastně.

Politická korektnost je import z Ameriky. Děje se v jazyce. Má sloužit k tomu, abychom se v řeči vyhýbali formulacím, které se mohou negativně dotknout jiných lidí a skupin. Týká se hlavně pohlaví a rasy. Konzervativci a náckové politickou korektnost vždy napadali jako cenzuru.

Zahraniční kariéra politické korektnosti