Počátkem devadesátých let se u nás v Památníku národního písemnictví objevil americký profesor čínského původu. Byl před válkou s rodiči v Československu a náš stát si zamiloval, přestože byl tehdy velmi mladý. Zajímal ho Karel Čapek, bádal i v korespondenci Zdenky Braunerové, kterou jsem tenkrát zpracovával. Zažíval v naší mladé demokracii četné kulturní šoky, když se třeba nevystěhovala paní, která mu pronajala byt. Bydleli spolu. Divil se, že oběd vyjde na dva dolary. Dal mi tehdy první lekci z politické korektnosti. „Víte hodně, ale jen o sobě.“ Rozpovídal se o tom, jak je dobré, že jeho američtí studenti vědí od všeho trochu, že si váží jiných kultur. „Politická korektnost je tu od toho, abyste ty okolo považoval co nejplněji za lidi. Máte znát jejich optiku a respektovat, jak se oni chtějí vidět.“

O čtvrt století později je namístě se ptát, proč jsme si my, levičáci, vymysleli politickou korektnost, co z ní zbylo, kdo ji nesnáší a proč vlastně.

Politická korektnost je import z Ameriky. Děje se v jazyce. Má sloužit k tomu, abychom se v řeči vyhýbali formulacím, které se mohou negativně dotknout jiných lidí a skupin. Týká se hlavně pohlaví a rasy. Konzervativci a náckové politickou korektnost vždy napadali jako cenzuru.

Zahraniční kariéra politické korektnosti

Přestože pojem politická korektnost je starší, jeho novodobá kariéra se počítá od roku 1980, kdy studenti a studentky na Kalifornské univerzitě odmítli povinný předmět nazvaný „Západní civilizace“. Chtěli víc mimoevropských pohledů, žádali texty autorek namísto knih mrtvých bílých mužů. A řečové kódy, které by respektovaly utlačované.

Když mocenské automatismy a utlačování zmizí z komunikace a jsou nahrazeny úctou a rovností vyjádřenými v jazyce, může se pak lépe měnit i skutečnost. Politická korektnost je a zůstane nástrojem antidiskriminačního hnutí. V praxi a v selském rozumu, které český pragmatismus tak miluje, to znamená, že se tak dlouho říkalo negr a zacházelo se s těmito lidmi jako s věcí, že se teď pár set let v klidu může lidem tmavé pleti říkat přesně tak, jak to oni chtějí.

Posun pojmu probíhal — negr, černý, barevný, Afroameričan. Proč ne? Data zavedení volebního práva pro ženy ve světě, který se pokládá za civilizovaný, jsou sama o sobě natolik burcující, že ženy mají plný nárok na to, aby pár set let formulovaly a diskutovaly mezi sebou, jak to vyhovuje jim. Kdo se brání proti politické korektnosti, obhajuje moc a výsady. Politická korektnost poměrně klidným způsobem nastavuje zrcadlo „samozřejmostem“. Moci a výsadám jedněch na úkor druhých.

Od Malé Strany až po Žižkov

Povědomí o politické korektnosti u nás jen o málo přesahuje oblasti, kde v posledních prezidentských volbách triumfálně zvítězil Karel Schwarzenberg. Od Dejvic až k Vinohradům. Zasáhla asi i Žižkov, a svou baštu možná měla i na Klinice, u které si moc dala dost záležet na tom, aby ji vygumovala ze společenského provozu. Máme tu jednu z našich absurdit. Proti politické korektnosti u nás bojuje daleko víc lidí, než ji vyznává. Uvnitř tábora, který by politickou korektnost rád vyznával, ani nemusí běžet západní debata o nebezpečí kýče nebo opotřebení u politicky korektních jazykových figur. Nebo o nebezpečí zkostnatění a novém mocenském významu zaváděných způsobů označování. Ani bazální věci se nepovedlo prosadit do širšího společenského kontextu.

I na levici je dnes v módě zdůrazňovat, že se veřejně moc mluví o menšinách a zapomíná se na většinu. Proč ale nikdo nemluví o tom, kdo se dnes také může počítat do menšiny? Celé široké segmenty společnosti se oprávněně cítí, že je brzy nahradí stroje. Skoro všichni tuší, že si z nich, z jejich práce a příjmů, dělá legraci finanční turbokapitalismus. Politická korektnost by se měla rozšířit na další a další skupiny obyvatelstva.

Finanční moc drží jedno procento lidí, zbytek se stal menšinou. Když se Clintonové vyčítá, že mluvila moc o Mexičanech a málo o Američanech, má se mluvit o tom, proč se tolik Američanů cítí jako svého druhu Mexičané. Rozhodně ne kvůli jejich jižním sousedům. Cítí se tak kvůli současné podobě kapitalismu a vítají, že je možné o Mexičanech mluvit pěkně natvrdo.

Ke kovářům, ne kovaříčkům

Politická korektnost je import, který se u nás neujal. Odpor proti ní je, zdá se, českému prostředí kulturně vlastní. Proto by se měl založit server, kde by si rovnou u zdroje mohly nápady brát veřejné veličiny.

↗

dobře jen na první poslech. Předstírají, že našli svobodu. Až vyhrají, vyvolají válku. Foto flickr.com

Co třeba takto? "Nagging se nazývá nový sociologický módní pojem. Diktuje politicky korektní chování. Nesmíš pít alkohol, nesmíš jíst moc mastného a sladkého, a hlavně jez málo masa. Musíš se nechat pravidelně vyšetřit. Darovat orgány. Musíš třídit odpad a šetřit energii. Musíš se stranit pravičáků, rasistů, odpůrců EU, lhářů, lidí, co způsobují oteplování. Straň se těch, co nejsou pro větrnou energii a sexistů. Nahlaš je na facebooku. Nesmíš číst špatné knihy a koukat na špatné webové stránky. Nesmíš uvolňovat proklatý CO2. Musíš se pravidelně stydět za zvěrstva svých předků. Musíš respektovat zvyky přistěhovalců a být vůči nim kulturně vnímavý, i když jsou na tebe agresivní. Nesmíš koukat na ženské, máš vědět, že to, na co koukáš, je jen sociální konstrukt… Frauke Petryová, předsedkyně ultrapravicové Alternativy pro Německo."

Bojovnice a bojovníci, zprava kritizující politickou korektnost, zní dobře jen na první poslech. Předstírají, že našli svobodu. Až vyhrají, vyvolají válku. V politické atmosféře současné Evropy je projevem odvahy být politicky korektní. Když dodržíme vše, co paní Petryová považuje za skandál a otroctví, bude nám i ostatním lépe. Vítězný boj za právo třídit odpad se nemá zvrtnout v teorii o nesvobodě, která hrozí, když odpad netřídíte. Je to přece jednoduché. Kdo netřídí odpad, když může, když jsme si řekli, co se dál děje s tříděným odpadem, je vůl. Rozuměj člověk s jistým sociálním postižením.