Fenoménem, kterým by se měli zabývat především sociologové, je ochabování důvěry v instituce, organizace, strany, ale i média, a přichylování lidí k silným vůdcům. Kdyby pánskou sestavu neředila Francouzka Marin Le Penová, skoro by se zdálo, že voliči letí na testosteron.

Navrch nemají programy a už vůbec ne politické kompromisy. Na dračku jdou svaly. Čím výrazněji plujete proti proudu, tím víc máte fanoušků. Také mluvit musíte bez obalu, neomaleně, jako byste se právě vrátili z pastvy. (Dlaždiče vynechávám, neboť jsem zjistil, že kdysi pokládal chodníkové kostky i jeden z mých učitelů, velmi distingovaný pán.)

Všude se teď omílá, že občané — v Americe i různě v Evropě — se cítí být establishmentem přehlíženi, a tak proti němu bojují. Prý to též souvisí s nerovnoměrným rozdělením bohatství. A že jdou nahoru miliardáři? Ti v očích mnohých se vypracovali po zásluze a svůj majetek netají, naopak dávají práci — na rozdíl od neprůhledných finančních skupin ovlivňujících zdánlivě suverénní vlády.

Momentálně mě ale víc zajímá selhávání struktur typických pro demokratické režimy při agregování a artikulování zájmů jednotlivců a skupin. Proč je tak nízká důvěra v parlamenty, vlády, soudy, sdělovací prostředky a zejména v politické strany? Co dělají špatně ti, kteří mají v popisu práce věnovat se společnosti?

Přežijí silnější... a populárnější