Petr Bittner ve svém článku „Mezi ovarem a kýčem“ kritizuje ty na levici, kteří spatřují v otázce kritiky Miloše Zemana, „selhání levice“ a opakují zlidovělou mantru „levice má problém“. Podle Bittnera levice s kritikou Zemana problém nemá. Toto tvrzení zakládá na třech důvodech:

1. Neexistují sociologická data, „která by prokázala existenci onoho neohrozitelného tělesa skalních „zemanovců“, o kterém sám Zeman mluví a se kterým počítá“.
2. Rozrůstá se skupina kategorických nevoličů Zemana, která je schopná jej v druhém kole příští prezidentské volby porazit.
3. Problém s kritikou Zemana mají nanejvýš „lidé práce“, které „svírají mlýnská kola ovaru a kýče“. Ti se srocují za Zemanem (ovarem), protože jsou přesvědčeni, že má pochopení pro jejich problémy, přičemž v tomto přesvědčení je utvrzuje vrchnostenská kritika Zemana z úst tradičních, těchto problémů zbavených, havlovských politických a kulturních elit (kýč).

Myslím, že takto ledabyle se vypořádat s otázkou levicové kritiky Zemana jednoduše nelze. Předně by mne zajímalo, za jakou levici Petr Bittner vlastně hovoří. Já jsem sociální demokrat a považuji se také, s dovolením, za levici. A jako insider si naopak myslím, že levice s kritikou Zemana problém má.

Omlouvám se případným čtenářům tohoto textu za jeho větší rozsah, ve kterém se to pokusím vysvětlit. Zvláště mne k tomu motivují poněkud rozpačité reakce sociální demokracie na její prohru v posledních regionálních volbách způsobující další dramatický pokles její podpory a popularity jejích čelních politiků. V těchto reakcích totiž nelze přeslechnout zesílené vábení hradních sirén především z úst těch, kteří v těchto volbách mimořádně neuspěli.

Nechci se přít o sociologických „důkazech“ (jeden výzkum na Seznamu), které Bittner podává, že to má Zeman v příští prezidentské volbě prohrané. Více než rok před prezidentskými volbami bych se na nějaké průzkumy nespoléhal. Zatím kontinuálně zaznamenáváme, že zhruba polovina populace Zemana stále podporuje, přičemž mezi nimi je relativně stále a vysoce motivované jádro, které by zřejmě podporovatele protikandidáta opět přečíslilo, pokud by se při zhruba celkové 50% volební účasti dostavilo k volebním urnám.

A nepodceňujme ani fakt čerstvého vítězství oligarchy Trumpa v amerických prezidentských volbách. Toto vítězství může posílit Zemanovu motivaci znovu se ucházet o prezidentský post a zkusit prokázat funkčnost Trumpova politického stylu i v českých podmínkách.

Jinými slovy, Bittner nepodává a ani nemůže podat žádný validní sociologický důkaz, který by svědčil ve prospěch tvrzení, že Zeman to má příští prezidentské volbě už nyní prohrané. Možná, že budeme v tomto směru z reakcí veřejnosti vědět více, až se pro tuto kandidaturu rozhodne.

Bittner správně identifikuje onu skupinu lidí „sevřených mezi ovarem a kýčem“. Sociologicky bychom je mohli zařadit mezi prekariát, někdy označovaný za nevítěze (loosers) globalizace, tedy lidi zbavené sociální a finanční jistoty a stability. Tito lidé nejčastěji volí levici, ale jak říká Bittner, „spousta z nich“ volí „mezi ovarem a kýčem“ právě ovar. Takže problém, který levice má, je přesvědčit právě tuto voličů, aby ovar nevolila. A to nejenom z důvodu nynější nejistoty, jak je vlastně tato skupina velká a jak velká může být v den prezidentské volby.

Jistě k tomuto přesvědčování nestačí v českých zemích již letité plané moralizování a estetizování „zeman-klausovského“ stylu politiky z pozice“ liberálních politických a kulturních elit. To opravdu ještě více motivuje „loosers“ srocovat se kolem prezidenta, tedy podléhat onomu vábení Zemanova rámování sociálního konfliktu „mezi lidem a pražskou kavárnou“. Ale nechce-li levice, aby loosers znovu zvolili Zemana, měla by přijít s jeho autonomní kritikou, která nebude poplatná elitářskému kýči, ale která se také plně a konstruktivně vymaní z opačného kýče nutícího rozhodovat se „mezi lidem a pražskou kavárnou“.

Protože stáhnout se do pozadí, mlčet či fanfarónsky ohrnovat nos nad oběma kýči a spoléhat se na onu dynamiku stále rozhořčenějšího veřejného mínění ze Zemanových eskapád, je hazard. Avšak právě s touto autonomní kritikou, respektive s konstruktivním překonáním Zemanova kýče má levice zjevně problém.

Z kýče do reality

Otázkou je, proč se dosud propracovaná autonomní levicová kritika Zemana ze strany demokratické levice neobjevila. To má zřejmě několik příčin. První je bezesporu strach, že by mohla přijít o značnou část svých voličů.

Druhá je, že velká část levicových politických elit je takticky či strategicky se Zemanem spojena. Strategické spojení spočívá na některých společných politických cílech a nekritickém přijímání kýčovitého (Zemanova) rámování sociálního konfliktu jako konfliktu „mezi lidem a pražskou kavárnou“. Taktické spojení pak spočívá na vypomáhání si Zemanem při posilování vlastních pozic uvnitř strany a navenek (typické pro řadu sociálně demokratických politiků).

Třetí příčinou je, že levice si zkrátka s autonomní kritikou Zemana obsahově neví rady. To považuji za největší problém. Jenže pokud tomu tak je, pak jde o mnohem hlubší problém. Autonomní levicová kritika Zemana totiž předpokládá postoupit v mnohém za rámec fenoménu Zeman, objevovat hlubší kořeny a problémy levicové politiky v dnešním světě, tedy za onen rozhádaný český dvoreček.

↗

Proč se dosud neobjevila propracovaná autonomní levicová kritika Zemana ze strany demokratické levice, zůstává otázkou. Foto web Miloše Zemana

Úroveň, ze které je třeba se při vytváření autonomní levicové kritiky Zemana vycházet, jak Petr Bittner správně naznačuje, jsou prekarizovaní „lidé práce“ (loosers), respektive fenomén „všeobecné nespravedlnosti“, jíž je Zeman podle Bittnera důsledkem. Ovšem my tady dnes nemáme za Zemanem srocený prekariát, který jednoduše vymaníme z kýče „mezi lidem a pražskou kavárnou“ tím, že mu nabídneme levicové ne-zemanovské řešení (pokud jej objevíme), vycházející ze znovuobjevení demokraticky řízeného sociálního konfliktu „mezi prací a kapitálem“. My tu nemáme za Zemanem srocenou nějakou „třídu o sobě“, která se nabídkou tohoto autentického levicového řešení rázem promění v „třídu pro sebe“, a která pochopí, že tento Zemanův kýč, do kterého ji nalákal, je naprosto zničující.

Onu pro-zemanovskou frontu dnes totiž tvoří (zvláště vlivem nedávné hospodářské krize, uprchlické krize, krize národního státu a postupující depolitizované globalizace) nejen „lidé práce“, ale i temné konzervativní a extrémně pravicové síly, které Zeman do této fronty láká a s „lidem práce“ umně mentálně a programově propojuje. Stačí být chvíli na sociálních sítích, abychom tento fenomén zemanovského propojení mezi významnou částí prekariátu a českého reakčního konzervativismu názorně spatřili, včetně toho, jak na něm participují řadoví členové a představitelé levicových stran.

Máme tu tedy poněkud složitější rozestavení sociálních sil než jen v standardním konfliktu „práce versus kapitál“. Zemanův kýč „mezi lidem a pražskou kavárnou“ způsobuje, že se na pro-zemanovskou stranu „lidu“ staví konzervativci nejrůznějších odstínů, kteří zdaleka nepatří jen k „loosers“, zatímco na proti-zemanovskou stranu se staví liberálové a progresivisté nejrůznějších odstínů, kteří zdaleka nepatří jen k „winners“. Takto nám ale Zemanův kýč „mezi lidem a pražskou kavárnou“ nechává do popředí vystoupit onu druhou osu sociálního konfliktu, na které se ostatně sociální konflikt vždy rovněž odehrával: mezi liberalismem, progresivismem a konzervativismem.

Jakmile si tohle demokratická levice uvědomí, pak si také může objevit cestu k autonomní levicové kritice Zemana. Její podstatou je vymanění sociálního konfliktu z falešných rámců konfliktů „mezi ovarem a kýčem“, respektive „mezi lidem a pražskou kavárnou“ a jeho přerámování do politického terénu vymezeného průnikem osy „mezi levicí a pravicí“ a osy „mezi liberalismem, progresivismem a konzervativismem“.

Právě toto zpětné přerámování sociálního konfliktu z kýče do reality činí ze sociálního konfliktu v širokém smyslu konflikt kulturní. Jinými slovy, jde o to vrátit se k osvědčené metodě levicového moderování sociálního konfliktu. Teoretikové demokratické levice (včetně našeho Masaryka) vždy zdůrazňovali, že emancipace proletariátu není jen záležitostí socioekonomickou, ale rovněž kulturní a etickou. Tato metoda se také stala politickou praxí demokratické levice a to praxí úspěšnou. Výdobytky demokratické levice v průběhu více než sto let trvajícího sociálního konfliktu, které představují vznik demokratických sociálních států, byly vyvzdorovány na široké kulturní frontě.

Znovuobjevení politiky

Petr Bittner na kulturní povahu sociálního konfliktu správně odkazuje, ale nezmiňuje explicitně onu osu, která rozhodujícím způsobem sociálnímu konfliktu jeho kulturní rozměr dodává — osu konfliktu „mezi liberalismem, progresivismem a konzervativismem“. Možná je to v jeho případě jen nahodilé. Z jeho textu cítím, že to, co se snažím zdůraznit, je v něm implicitně obsažené. Ale na rozdíl od něj si myslím, že s tímhle levice prostě problém má a její neschopnost zaujmout k Zemanovi levicově autonomní kritický postoj, je toho důsledek. A promítá se do toho bezradnost, co si počít s českými liberálně-kulturními elitami, bezradnost, co si počít s „pražskou kavárnou“, respektive s povrchně moralizujícím, estetizujícím, havlovským) „kýčem“.

Ano tyto liberální kulturní elity, alespoň ty politicky nejaktivnější — havlovské — jsou skutečně svým trvalým moralizováním a estetizováním sociálních konfliktů na vině. Málokdy, pokud vůbec, do nich výrazně vstoupily na socioekonomické ose, aby otevřeně podpořily levicový kurz. Zdá se mi ovšem, že ono trvalé degradování chování těchto elit na moralizující „kýč“ se už stává rovněž kýčem, totiž nadbíháním zemanovskému kýči „pražské kavárny“.

Od kýčovitého traktování kýče je třeba se na levici osvobodit. Je třeba více diferencovat, což se evidentně levici ani Petru Bittnerovi nedaří. Jeho podání vystoupení lidí na Staroměstském náměstí 28. října, kdy se „na pódiu krom jiných objevila i Miroslava Němcová“, ono falešné zemanovské rámování konfliktu „mezi lidem a pražskou kavárnou“ konstruktivně nepřekračuje.

Do pomyslné „pražské kavárny“ mu zřejmě zapadá nejen pravicová liberálka Němcová či „pravice s lidskou tváří“ zosobněná Gazdíkem a Hermanem, ale zřejmě i Pithart hovořící o sociální spravedlnosti a potřebě zabránit řídit stát jako firmu, či akademická obec veřejně udělující vyznamenání Jiřímu Bradymu. A také zřejmě všech těch 15 tisíc lidí, kteří se na Staroměstském náměstí sešli a další stovky a tisíce u soch „otce zakladatele“ po celé zemi, kde zaznívala spolu s kritikou Zemana i slova o potřebě slušnosti, morálky, národní svornost a hrdosti, evropské demokratické sounáležitosti. Ale takhle jednoduché to není.

Po zkušenostech s hospodářskou krizí a s pravicovými vládami Topolánka a Nečase nejsou naše liberální kulturní elity zdaleka těmi, které byly ještě v devadesátých letech v zajetí „soft“ pravicových iluzí (klausovskou pravici většina z nich spolu s Havlem rozhodně nepodporovala). Dnes tyto kulturní elity na mnohá levicová témata slyší mnohem lépe. A i když stále ještě nejsou ve větší míře schopné či ochotné zapojit se otevřeně do sociálního konfliktu na straně levicových aktérů, nelze se bez nich jako spojenců obejít v stále aktuálnějším konfliktu „mezi liberalismem, progresivismem a konzervativismem“, tedy na obranu dnes ohrožované liberální demokracie.

Levice nemůže stát v tomto konfliktu stranou, musí do něj aktivně vstoupit a najít s liberálními kulturními elitami společnou řeč. Jedině v přímém kontaktu s nimi, ve společném zápase na obranu liberální demokracie proti stále extrémnějším výstřelkům konzervativní pravice srocující se za Zemanem a účelově zapojující prekariát do hnědého „tekutého hněvu“, je také možné rozvinout debatu o hlubších než morálních aspektech sociálního konfliktu, a získat je na svou stranu. V prvním sledu by to mělo být téma, jak čelit babišovské oligarchizaci státu, které je v okruhu liberálních kulturních elit bráno velmi vážně.

Levice má problém, ne že ne

Takže odváží se někdo z představitelů levice a konkrétně sociální demokracie vyslovit nahlas ve veřejném prostoru, že Zemanovo záměrné zapojování loosers do jedné fronty s reakčními konzervativními složkami společnosti je pro levici cesta do pekel? Že nahrazovat klasický sociální konflikt zaměstnanci versus zaměstnavatelé (práce versus kapitál) konfliktem mezi Zemanem a jeho kritiky, ať už jde o politiky, levicové či pravicové liberály, vědce, umělce studenty a další, tedy takzvanou pražskou kavárnu, je komedií plnou omylů? Že Zeman loosers balamutí, neboť namísto reálného řešení jejich sociální situace jim nabízí jen iluzorní perspektivu bezpečí a jistoty v režimu pevné ruky?

Že v této perspektivě jde o vyprázdnění sociálního konfliktu, ve kterém se nejlépe daří oligarchům? Že dnes čelíme vážnému riziku oligarchizace společnosti, a že Zeman je politikem oligarchů, ať už domácích či zahraničních? Pokud ne, pak nemůžeme říkat, že levice nemá problém.

Nejde ovšem primárně o Zemana a liberální kulturní elity, o ovara a kýč. Nejde tu totiž o problém levice vytčený rozhádaným českým politickým dvorečkem. Tento problém levice má evropský, respektive globální rozměr. Tkví v její schopnosti nabídnout řešení krize demokratického národního státu, kdy sice politika zůstala v jeho hranicích, zatímco moc přešla do globálního prostoru do rukou nadnárodních firem a globálních velmocí.

Nebuďme povrchní při hledání příčin událostí kolem letošního 28. října. Úctyhodný pan Brady byl navržen na vyznamenání demokraticky zvoleným parlamentem suverénního národního státu. Pod tlakem globálního ekonomického investora se však hlava tohoto stát rozhodne vyznamenání panu Bradymu upřít, protože jeho příbuzný se setkal s Dalajlámou. Ukazuje se tedy, že dnes národní stát a rozhodně stát velikosti České republiky má suverenitu silně omezenou. Státní suverenita je v dnešní etapě depolitizované globalizace fantomem.

Jednou to jako malér vystoupí, když ústavní činitelé, shodou okolností reprezentanti naší demokratické levice, předřadí ekonomiku před politiku a „strategicky“ se ohýbají před říší středu, jindy když pravicové politické elity předřadí politiku před ekonomiku a lákají do země nadnárodní investice politikou škrtů. Pak je opravdu jedno, jestli jedni slaví svátek 28. října ve Vladislavském sále, či druzí na Staroměstském náměstí.

Ovšem pokud má demokratická levice problém s autonomní kritikou Zemana, protože si sama nechce zadat s havlovským kýčem, přičemž sama podléhá zemanovskému kýči „pražské kavárny“, pak má levice spoléhající se na národní stát velmi malé šance uhájit demokratické a sociální vymoženosti, které si na něm vydobyla.

Končím moudrou větou Petra Bittnera, která říká, že „lidé práce se stanou Evropany až ve chvíli, kdy se evropanství stane osudem lidí práce“. Výborně. Přeloženo do jazyka praktické politiky to znamená: nechť levice znovu rozpoutá s podporou národních a evropských kulturních elit konflikt za demokratickou sociální Evropu a vrátí jej do politického terénu vytčeného průnikem os „pravice versus levice“, respektive „progresivismus, liberalismus versus konzervativismus“.

Tedy do prostoru, ve kterém má šanci vrátit se na pozici gravitační síly v politickém spektru od středu doleva, která je tento konflikt schopná vůbec vrátit do hry a úspěšně moderovat. Jinými slovy ať levice řeší problém. Autonomní levicová kritika Zemana je toho integrální součástí.