Petr Bittner ve svém článku „Mezi ovarem a kýčem“ kritizuje ty na levici, kteří spatřují v otázce kritiky Miloše Zemana, „selhání levice“ a opakují zlidovělou mantru „levice má problém“. Podle Bittnera levice s kritikou Zemana problém nemá. Toto tvrzení zakládá na třech důvodech:

1. Neexistují sociologická data, „která by prokázala existenci onoho neohrozitelného tělesa skalních „zemanovců“, o kterém sám Zeman mluví a se kterým počítá“.
2. Rozrůstá se skupina kategorických nevoličů Zemana, která je schopná jej v druhém kole příští prezidentské volby porazit.
3. Problém s kritikou Zemana mají nanejvýš „lidé práce“, které „svírají mlýnská kola ovaru a kýče“. Ti se srocují za Zemanem (ovarem), protože jsou přesvědčeni, že má pochopení pro jejich problémy, přičemž v tomto přesvědčení je utvrzuje vrchnostenská kritika Zemana z úst tradičních, těchto problémů zbavených, havlovských politických a kulturních elit (kýč).

Myslím, že takto ledabyle se vypořádat s otázkou levicové kritiky Zemana jednoduše nelze. Předně by mne zajímalo, za jakou levici Petr Bittner vlastně hovoří. Já jsem sociální demokrat a považuji se také, s dovolením, za levici. A jako insider si naopak myslím, že levice s kritikou Zemana problém má.

Omlouvám se případným čtenářům tohoto textu za jeho větší rozsah, ve kterém se to pokusím vysvětlit. Zvláště mne k tomu motivují poněkud rozpačité reakce sociální demokracie na její prohru v posledních regionálních volbách způsobující další dramatický pokles její podpory a popularity jejích čelních politiků. V těchto reakcích totiž nelze přeslechnout zesílené vábení hradních sirén především z úst těch, kteří v těchto volbách mimořádně neuspěli.

Nechci se přít o sociologických „důkazech“ (jeden výzkum na Seznamu), které Bittner podává, že to má Zeman v příští prezidentské volbě prohrané. Více než rok před prezidentskými volbami bych se na nějaké průzkumy nespoléhal. Zatím kontinuálně zaznamenáváme, že zhruba polovina populace Zemana stále podporuje, přičemž mezi nimi je relativně stále a vysoce motivované jádro, které by zřejmě podporovatele protikandidáta opět přečíslilo, pokud by se při zhruba celkové 50% volební účasti dostavilo k volebním urnám.

A nepodceňujme ani fakt čerstvého vítězství oligarchy Trumpa v amerických prezidentských volbách. Toto vítězství může posílit Zemanovu motivaci znovu se ucházet o prezidentský post a zkusit prokázat funkčnost Trumpova politického stylu i v českých podmínkách.

Jinými slovy, Bittner nepodává a ani nemůže podat žádný validní sociologický důkaz, který by svědčil ve prospěch tvrzení, že Zeman to má příští prezidentské volbě už nyní prohrané. Možná, že budeme v tomto směru z reakcí veřejnosti vědět více, až se pro tuto kandidaturu rozhodne.

Bittner správně identifikuje onu skupinu lidí „sevřených mezi ovarem a kýčem“. Sociologicky bychom je mohli zařadit mezi prekariát, někdy označovaný za nevítěze (loosers) globalizace, tedy lidi zbavené sociální a finanční jistoty a stability. Tito lidé nejčastěji volí levici, ale jak říká Bittner, „spousta z nich“ volí „mezi ovarem a kýčem“ právě ovar. Takže problém, který levice má, je přesvědčit právě tuto voličů, aby ovar nevolila. A to nejenom z důvodu nynější nejistoty, jak je vlastně tato skupina velká a jak velká může být v den prezidentské volby.

Jistě k tomuto přesvědčování nestačí v českých zemích již letité plané moralizování a estetizování „zeman-klausovského“ stylu politiky z pozice“ liberálních politických a kulturních elit. To opravdu ještě více motivuje „loosers“ srocovat se kolem prezidenta, tedy podléhat onomu vábení Zemanova rámování sociálního konfliktu „mezi lidem a pražskou kavárnou“. Ale nechce-li levice, aby loosers znovu zvolili Zemana, měla by přijít s jeho autonomní kritikou, která nebude poplatná elitářskému kýči, ale která se také plně a konstruktivně vymaní z opačného kýče nutícího rozhodovat se „mezi lidem a pražskou kavárnou“.

Protože stáhnout se do pozadí, mlčet či fanfarónsky ohrnovat nos nad oběma kýči a spoléhat se na onu dynamiku stále rozhořčenějšího veřejného mínění ze Zemanových eskapád, je hazard. Avšak právě s touto autonomní kritikou, respektive s konstruktivním překonáním Zemanova kýče má levice zjevně problém.

Z kýče do reality