Znovu a znovu se v levici rozhořívá věčný spor o tom, zda je lepší a účelnější usilovat o změny světa k lepšímu cestou oné známé masarykovské „drobné práce“, tedy víceméně cestou klasické sociální demokracie — anebo naopak jestli se má ten typ společenských, ekonomických a politických vztahů, který se po zhroucení světa reálného socialismu prosadil i ve východoevropských zemích, pokládat za jeden komplexní celek — kapitalismus, jehož problémy a základní deficity je zapotřebí řešit cestou principiálních opatření a změn. Krátce řečeno, jedná se o onen klasický spor o „systém“.

Takováto diskuse se opět nedávno konala na stránkách Deníku Referendum. Na jejím pozadí se ale vynořila ještě jedna další skutečnost. Jestliže se u daného tématu v bezprostřední rovině jednalo v prvé řadě o záležitost optiky, tedy jakým způsobem máme chápat společenskou realitu, pak v této hlubší úrovni se nejedná o nic jiného a o nic menšího nežli o to, jaké principiální cíle si levice vlastně vůbec hodlá vytyčit.

To znamená: jestliže v tom prvním bodě se jednalo o to, jakými cestami (drobnou prací či systémovou změnou) se máme dobrat k cíli, pak zde se jedná o to, co vlastně tímto cílem vůbec má být. Neboť až od jasného a jednoznačného zodpovězení této otázky závisí rozhodnutí o tom, jaké strategie má levice vlastně volit, kterým směrem má napřít své úsilí, svou energii, a které cíle jsou jenom vedlejší a které je tedy možno odsunout a odložit, aby se s nimi neztrácel zbytečně čas.

Počněme tím, kde celá levice může podle všeho dosáhnout obecného konsenzu: asi každému, kdo se hlásí k levicovým názorům a postojům, budou prioritou taková témata jako je humanizace světa, zamezování násilí či vůbec nespravedlností především vůči těm slabším a nuznějším; vyrovnávání sociálních rozdílů, jakož i z nich vyplývajícího nerovnoměrného rozdělení faktické moci.

Na těchto tématech se tedy veškerá levice může v zásadě shodnout; ale zároveň přesně tady se vynořuje zásadní dělicí linie mezi dvěma hlavními proudy levice. Postavme si toto principiální dilema ve vší ostrosti: Má být konečným cílem levice sociální spravedlnost, anebo humanita?

Křižovatky ideálů

Tato otázka by se na první pohled mohla zdát být nesmyslná, respektive vysloveně demagogická: není snad právě sociální spravedlnost cestou k humanitě? Není snad sociální spravedlnost základní a výchozí podmínkou jakékoli pravé, reálné humanity?

Jistě, sociální spravedlnost je prvním krokem k humanitě, ale proto ještě není samotnou humanitou, v její úplnosti a v jejím důsledném a — chcete-li — radikálním pojetí.

Stejně tak jako pravice přichází s občanskou svobodou, a odmítá jít dále, odmítá uznat a přiznat že tato občanská svoboda je pouze prvním krokem ke svobodě pravé, ke svobodě univerzální lidské bytosti, tak stejně tak levice velice ráda zůstává stát právě jenom u této sociální spravedlnosti, a nedokáže anebo snad ani nechce vidět, že humanita, tedy pravé existenční naplnění bytostných lidských možností, leží nakonec někde zcela jinde, nebo přinejmenším ještě mnohem dál.

Abychom si vysvětlili tento zásadní rozdíl mezi oběma pojmy (a tedy: i mezi oběma strategiemi), musíme se vrátit až k samotnému Marxovi.

Karel Marx je ovšem zcela klasicky vnímán právě jako radikální bojovník za sociální spravedlnost: odstranění vykořisťování, zrušení třídní nadvlády a třídních privilegií, naprostá rovnost — jak sociální, tak i ekonomická respektive majetková — všech se všemi; je to snad něco jiného nežli komplexní program všezahrnující sociální spravedlnosti?

↗

Levice se musí rozhodnout, zda chce dosáhnout onoho autenticky humánního světa, kde člověk sám je účelem a měřítkem všech věcí. Foto illustrationsource.com

Bezpochyby. Jenže ten, kdo by z Marxe spatřoval jenom a pouze tuto stránku jeho díla, by z něj přehlédl a nepochopil právě to nejdůležitější. Sociálních reformátorů, a dokonce i revolucionářů byly v 19. století celé houfy. K tomu by nebylo zapotřebí někoho takového jako byl Marx. Marx byl ale právě proto naprosto výjimečným myslitelem, protože viděl ještě mnohem dál. On neviděl člověka jenom jako sociálně utlačovanou bytost — on viděl člověka v celé šíři jeho autenticky a výlučně humánní existence.

Pro pochopení tohoto zásadního rozdílu se musíme vrátit ještě hlouběji do minulosti, totiž až ke Kantovi, a jeho pojetí mravnosti, k jeho proslulému „kategorickému imperativu“.

Přes všechnu abstraktnost a z ní vyplývající formalismus Kantova pojetí mravnosti, ta jeho centrální teze „člověk nikdy nesmí být pro druhého člověka prostředkem, nýbrž pouze účelem“ si natrvalo udržuje svou velikost, daleko překračující onen metodologický formalismus.

V originále tato Kantova téze zní — poněkud šroubovaně — takto: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“

Ospalá levice

Když je pro někoho druhý člověk jenom a pouze prostředkem k dosažení jeho vlastních zájmů — pak tento druhý člověk pro něj nemá fakticky vůbec lidský charakter respektive hodnotu, v takovém případě se jeví zcela lhostejným jestli ten druhý má kvalitní charakter anebo je ničemou, zda je kultivovanou bytostí či obhroublým neotesancem; to jediné co má význam je to, zda mně samému přinese nějaký prospěch. Profit.

A nejen to: nejenže se tato ztráta pravé humanity respektive „lidství“ projevuje ve vztahu k druhému člověku; ve skutečnosti zasahuje i toho samého, kdo takovýmto způsobem jedná a myslí. Naprosto ne nadarmo ta Kantova věta zní: „abys používal lidství jak ve své osobě...“ Toto zkrácení, tato redukce univerzální lidské bytosti na pouhý prostředek k dosažení toho či onoho prospěchu zasahuje všechny v jejím okruhu působení, tedy jak osobu cílovou, tak i osobu výchozí.

A je to právě toto základní Kantovo rozlišení rozdílných stavů, kdy člověk je sám sobě i všem ostatním konečným účelem, a kdy je pouze prostředkem pro dosažení profánních a přízemních cílů, na které fakticky navazuje Marx se svou fundamentální kritikou kapitalismu. Neboť jeho centrální pojem „odcizení“ neznamená nakonec nic jiného nežli právě to, že za podmínek kapitalismu člověk nikdy není konečným účelem všeho dění, nýbrž je redukován jenom na prostředek k dosažení těch či oněch zájmů.

Nebude asi sebemenšího sporu o tom, že dělník je pro kapitalistu, pro majitele produkčního centra pouhým prostředkem — nástrojem pro dosažení jeho profitu. Jaké má jeho dělník či zaměstnanec lidsky charakterové vlastnosti, kapitalistu nezajímá. Ať je to světec nebo ničema, pro kapitalistu je to všechno jedno, dokud z dotyčného může mít svůj zisk.

A stejně tak naopak: pro dělníka mají charakterové vlastnosti jeho patrona jenom potud význam, zda ho tento bude ždímat ještě více nad obvyklý standard, anebo ne. Jinak ale i pro dělníka je jeho zaměstnavatel pouhý prostředek — je to ten zdroj, od kterého on může obdržet alespoň svou zákonnou mzdu.

Není tedy zapotřebí nijak zvlášť velké fantazie k rozpoznání, že kapitalismus je ve své podstatě dehumanizovaný společenský řád. Ať se jakkoli eufemisticky nazývá „svobodným tržním hospodářstvím“, člověk zde zcela principiálně nemůže uplatnit své autenticky lidské, humánní cíle, on sám jako lidská bytost nemůže být konečným účelem — nýbrž musí se podřídit zcela cizím účelům a potřebám, totiž účelům kapitálu a tvorby zisku. Takováto společnost může být napohled jakkoli „svobodná“ — humánní v pravém významu a smyslu nebude nikdy.

A tak tedy i nadále stojí před levicí zásadní otázka a stejně zásadní rozhodnutí: má zůstat konečným cílem levice dosažení onoho autenticky humánního světa, kde člověk sám je účelem a měřítkem všech věcí?

Anebo se levice chce spokojit jenom se strategií dílčích sociálních reforem, které sice mohou zmírnit tu či onu nespravedlnost či nouzi, nicméně ponechávají netknutým celý ten systém, který člověka degraduje jenom na prostředek, na nástroj k dosažení cílů a zájmů bezduchého kapitálu?

Nejhorší na celé věci je to, že levice nejenom, že není schopna si v této věci udělat jasno. Ona v naprosté většině vůbec není ani schopna si uvědomit, že je to právě tato otázka, která před ní se vší naléhavostí stojí. A že odpověď na ni je klíčem k rozhodování o tom, jestli se levice na počátku třetího tisíciletí dokáže opět stát vůdčí silou společenského a světového dění, anebo zda bude nadále dřímat spánkem Šípkové Růženky.