Levice spokojená s málem

Josef Poláček

Josef Poláček nabízí pohled na dilema levice. Levicové myšlení někdy zůstává u drobných politických změn a zapomíná na celkovou kultivaci podmínek, v nichž lidé existují.

Znovu a znovu se v levici rozhořívá věčný spor o tom, zda je lepší a účelnější usilovat o změny světa k lepšímu cestou oné známé masarykovské „drobné práce“, tedy víceméně cestou klasické sociální demokracie — anebo naopak jestli se má ten typ společenských, ekonomických a politických vztahů, který se po zhroucení světa reálného socialismu prosadil i ve východoevropských zemích, pokládat za jeden komplexní celek — kapitalismus, jehož problémy a základní deficity je zapotřebí řešit cestou principiálních opatření a změn. Krátce řečeno, jedná se o onen klasický spor o „systém“.

Takováto diskuse se opět nedávno konala na stránkách Deníku Referendum. Na jejím pozadí se ale vynořila ještě jedna další skutečnost. Jestliže se u daného tématu v bezprostřední rovině jednalo v prvé řadě o záležitost optiky, tedy jakým způsobem máme chápat společenskou realitu, pak v této hlubší úrovni se nejedná o nic jiného a o nic menšího nežli o to, jaké principiální cíle si levice vlastně vůbec hodlá vytyčit.

To znamená: jestliže v tom prvním bodě se jednalo o to, jakými cestami (drobnou prací či systémovou změnou) se máme dobrat k cíli, pak zde se jedná o to, co vlastně tímto cílem vůbec má být. Neboť až od jasného a jednoznačného zodpovězení této otázky závisí rozhodnutí o tom, jaké strategie má levice vlastně volit, kterým směrem má napřít své úsilí, svou energii, a které cíle jsou jenom vedlejší a které je tedy možno odsunout a odložit, aby se s nimi neztrácel zbytečně čas.

Počněme tím, kde celá levice může podle všeho dosáhnout obecného konsenzu: asi každému, kdo se hlásí k levicovým názorům a postojům, budou prioritou taková témata jako je humanizace světa, zamezování násilí či vůbec nespravedlností především vůči těm slabším a nuznějším; vyrovnávání sociálních rozdílů, jakož i z nich vyplývajícího nerovnoměrného rozdělení faktické moci.

Na těchto tématech se tedy veškerá levice může v zásadě shodnout; ale zároveň přesně tady se vynořuje zásadní dělicí linie mezi dvěma hlavními proudy levice. Postavme si toto principiální dilema ve vší ostrosti: Má být konečným cílem levice sociální spravedlnost, anebo humanita?

Křižovatky ideálů

Tato otázka by se na první pohled mohla zdát být nesmyslná, respektive vysloveně demagogická: není snad právě sociální spravedlnost cestou k humanitě? Není snad sociální spravedlnost základní a výchozí podmínkou jakékoli pravé, reálné humanity?

Jistě, sociální spravedlnost je prvním krokem k humanitě, ale proto ještě není samotnou humanitou, v její úplnosti a v jejím důsledném a — chcete-li — radikálním pojetí.

Stejně tak jako pravice přichází s občanskou svobodou, a odmítá jít dále, odmítá uznat a přiznat že tato občanská svoboda je pouze prvním krokem ke svobodě pravé, ke svobodě univerzální lidské bytosti, tak stejně tak levice velice ráda zůstává stát právě jenom u této sociální spravedlnosti, a nedokáže anebo snad ani nechce vidět, že humanita, tedy pravé existenční naplnění bytostných lidských možností, leží nakonec někde zcela jinde, nebo přinejmenším ještě mnohem dál.

Abychom si vysvětlili tento zásadní rozdíl mezi oběma pojmy (a tedy: i mezi oběma strategiemi), musíme se vrátit až k samotnému Marxovi.

Karel Marx je ovšem zcela klasicky vnímán právě jako radikální bojovník za sociální spravedlnost: odstranění vykořisťování, zrušení třídní nadvlády a třídních privilegií, naprostá rovnost — jak sociální, tak i ekonomická respektive majetková — všech se všemi; je to snad něco jiného nežli komplexní program všezahrnující sociální spravedlnosti?

Levice se musí rozhodnout, zda chce dosáhnout onoho autenticky humánního světa, kde člověk sám je účelem a měřítkem všech věcí. Foto illustrationsource.com

Bezpochyby. Jenže ten, kdo by z Marxe spatřoval jenom a pouze tuto stránku jeho díla, by z něj přehlédl a nepochopil právě to nejdůležitější. Sociálních reformátorů, a dokonce i revolucionářů byly v 19. století celé houfy. K tomu by nebylo zapotřebí někoho takového jako byl Marx. Marx byl ale právě proto naprosto výjimečným myslitelem, protože viděl ještě mnohem dál. On neviděl člověka jenom jako sociálně utlačovanou bytost — on viděl člověka v celé šíři jeho autenticky a výlučně humánní existence.

Pro pochopení tohoto zásadního rozdílu se musíme vrátit ještě hlouběji do minulosti, totiž až ke Kantovi, a jeho pojetí mravnosti, k jeho proslulému „kategorickému imperativu“.

Přes všechnu abstraktnost a z ní vyplývající formalismus Kantova pojetí mravnosti, ta jeho centrální teze „člověk nikdy nesmí být pro druhého člověka prostředkem, nýbrž pouze účelem“ si natrvalo udržuje svou velikost, daleko překračující onen metodologický formalismus.

V originále tato Kantova téze zní — poněkud šroubovaně — takto: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“

Ospalá levice

Když je pro někoho druhý člověk jenom a pouze prostředkem k dosažení jeho vlastních zájmů — pak tento druhý člověk pro něj nemá fakticky vůbec lidský charakter respektive hodnotu, v takovém případě se jeví zcela lhostejným jestli ten druhý má kvalitní charakter anebo je ničemou, zda je kultivovanou bytostí či obhroublým neotesancem; to jediné co má význam je to, zda mně samému přinese nějaký prospěch. Profit.

A nejen to: nejenže se tato ztráta pravé humanity respektive „lidství“ projevuje ve vztahu k druhému člověku; ve skutečnosti zasahuje i toho samého, kdo takovýmto způsobem jedná a myslí. Naprosto ne nadarmo ta Kantova věta zní: „abys používal lidství jak ve své osobě...“ Toto zkrácení, tato redukce univerzální lidské bytosti na pouhý prostředek k dosažení toho či onoho prospěchu zasahuje všechny v jejím okruhu působení, tedy jak osobu cílovou, tak i osobu výchozí.

A je to právě toto základní Kantovo rozlišení rozdílných stavů, kdy člověk je sám sobě i všem ostatním konečným účelem, a kdy je pouze prostředkem pro dosažení profánních a přízemních cílů, na které fakticky navazuje Marx se svou fundamentální kritikou kapitalismu. Neboť jeho centrální pojem „odcizení“ neznamená nakonec nic jiného nežli právě to, že za podmínek kapitalismu člověk nikdy není konečným účelem všeho dění, nýbrž je redukován jenom na prostředek k dosažení těch či oněch zájmů.

Nebude asi sebemenšího sporu o tom, že dělník je pro kapitalistu, pro majitele produkčního centra pouhým prostředkem — nástrojem pro dosažení jeho profitu. Jaké má jeho dělník či zaměstnanec lidsky charakterové vlastnosti, kapitalistu nezajímá. Ať je to světec nebo ničema, pro kapitalistu je to všechno jedno, dokud z dotyčného může mít svůj zisk.

A stejně tak naopak: pro dělníka mají charakterové vlastnosti jeho patrona jenom potud význam, zda ho tento bude ždímat ještě více nad obvyklý standard, anebo ne. Jinak ale i pro dělníka je jeho zaměstnavatel pouhý prostředek — je to ten zdroj, od kterého on může obdržet alespoň svou zákonnou mzdu.

Není tedy zapotřebí nijak zvlášť velké fantazie k rozpoznání, že kapitalismus je ve své podstatě dehumanizovaný společenský řád. Ať se jakkoli eufemisticky nazývá „svobodným tržním hospodářstvím“, člověk zde zcela principiálně nemůže uplatnit své autenticky lidské, humánní cíle, on sám jako lidská bytost nemůže být konečným účelem — nýbrž musí se podřídit zcela cizím účelům a potřebám, totiž účelům kapitálu a tvorby zisku. Takováto společnost může být napohled jakkoli „svobodná“ — humánní v pravém významu a smyslu nebude nikdy.

A tak tedy i nadále stojí před levicí zásadní otázka a stejně zásadní rozhodnutí: má zůstat konečným cílem levice dosažení onoho autenticky humánního světa, kde člověk sám je účelem a měřítkem všech věcí?

Anebo se levice chce spokojit jenom se strategií dílčích sociálních reforem, které sice mohou zmírnit tu či onu nespravedlnost či nouzi, nicméně ponechávají netknutým celý ten systém, který člověka degraduje jenom na prostředek, na nástroj k dosažení cílů a zájmů bezduchého kapitálu?

Nejhorší na celé věci je to, že levice nejenom, že není schopna si v této věci udělat jasno. Ona v naprosté většině vůbec není ani schopna si uvědomit, že je to právě tato otázka, která před ní se vší naléhavostí stojí. A že odpověď na ni je klíčem k rozhodování o tom, jestli se levice na počátku třetího tisíciletí dokáže opět stát vůdčí silou společenského a světového dění, anebo zda bude nadále dřímat spánkem Šípkové Růženky.

    Diskuse
    November 8, 2016 v 6.00
    Tak nevím, pane Poláčku, co jste tím textem myslel. Nemá se podle vás nakonec levice vzdát politiky? Protože politika (aspoň ta vyšší než komunální) je přece uměním možného, nikoliv cestou k dokonalosti, a v praxi může nakonec znamenat užití buďto "cukroví" nebo "biče".
    Mě by se taková levice (pokud to bude ještě levice) zaměřit spíš na posouvání hranic toho "možného"? A to u každého jednotlivce?
    November 8, 2016 v 9.26
    V předposlední větě mi vypadla půlka slova: Měla by se...
    JP
    November 8, 2016 v 12.02
    Politika je umění možného - ale revoluce je uměním (zdánlivě) nemožného.

    Pokud se levice apriori omezí jenom na to běžné politikaření, pak samozřejmě nikdy nedokáže překročit hranice právě jsoucího.

    Ostatně mě opravdu nemálo překvapuje od (bývalé?) marxistky, že upřednostňuje Masaryka před Marxem; tedy právě jenom tu "drobnou práci" před skutečnou a pravou emancipací lidské bytosti.

    Neboť právě o tom to bylo: chceme emancipovat samotného člověka, anebo se chceme spokojit jenom se sociálním reformátorstvím?
    November 8, 2016 v 12.25
    Jak jste přišel na to, že upřednostňuji Masaryka před Marxem? O Masarykovi jsem se vůbec nezmínila. Nemám k němu žádný zvláštní vztah.
    A ano, jsem vskutku bývalá marxistka. V revoluci už nevěřím. Nicméně pokud nějaká bude, rozhodnu se podle situace, jestli se k ní připojím.
    November 8, 2016 v 19.10
    vědomým bytím k plnému lidství
    Každý, kdo přemýšlí o budoucnosti a hledá, jak může být lidská společnost lepší, si zaslouží plný respekt. A tento respekt je vždy o to hlubší, s čím větší pokorou před polis člověk stojí, čím méně se snaží být jaksi nad všemi na svém stupínku, na svém obláčku poznání. Ale budiž, zřejmě jen kritické oko i slovo může tu a tam cosi ovlivnit a nebo dokonce zcela změnit… Nebo snad alespoň jistý apel. Nicméně prakticky nulová reakce či diskuse pod tímto textem (jinak velmi aktuálním a nepochybně v řadě otázek podnětným) jasně ukazuje, kde to žije, či zde spíše "nežije".

    Toto téma opravdu není "sexi", vážený pane Poláčku, a kromě pár intelektuálů, kteří si to možná přečtou (snad anarchista Slačálek, který je snad docela poctivý ve studiu...), prostě nikoho moc nezajímá. To není vaše chyba, to je konstatování o stavu doby.

    Protože každý člověk vidí právě a jen na ten myšlenkový horizont, ke kterému jeho oči dospěly. "Levice" – ať se nám to líbí nebo ne, váženy pane Poláčku – je ryze abstraktní pojem, je to konstrukce, která nabývá takového kontextu, na kterém se spoluhovořící právě dohodli. Pojem "levice" opravdu nemá přes veškerou snahu exaktní obsah. A kritizovat abstraktní pojem, že si neumí v určité věci udělat jasno, nám moc nepomůže a nepomůže nám kritizovat ani určitou skupinu lidí za to, že si cosi neuvědomuje, přestože si to my přejeme.

    Kritizujeme snad zcela v š e c h n y lidi za to, že cosi nechápou? Že málo studují? Že málo přemýšlejí? Že jsou málo hrdinští? Lidští? Aktivní? Jistěže ne, vždy kritizujeme jen určitou část, určitou elitu. Takže my si vybere jistou část lidí ("levici"?), abychom ji potom zkritizovali za neschopnost a pasivitu?

    (...)

    V této souvislosti je každé rozdělování lidí, včetně rozdělení na levici a pravici, spíše matoucí, protože i toto pojmenování rozděluje lidskou pospolitost a to velmi často i tam, kde by se na řešení určitých zcela k o n k r é t n í c h otázek lidé – a možná dokonce k překvapení všech – zcela bez problému shodli.

    A my zde bychom se zase mohli s h o d n o u t na tom, že je zde jiné a podstatnější dilema, než zda má levice (tedy onen ryze abstraktní konstrukt intelektuálů) dostatek vynikajících elit a zda na cosi podstatného přišla, zda má faktickou sílu to či ono realizovat atd., protože jakýmkoliv hořekováním nad tímto se to, o co nám snad přece jen společně jde, tedy o existenci lepší polis, nijak nepřiblíží.

    Naším problémem je, že příliš bohatá společnost statisticky významným způsobem ve všech svých jedincích vlastně "kašle" na snahu snahu zamýšlet se nad vývojem společnosti. – Levice, nelevice…

    Protože proč se snažit hledat, proč o cosi usilovat, proč vydávat energii, když se to člověku osobně nevyplatí, ani nevrátí. Proč.
    November 9, 2016 v 8.50
    Člověk přece neuvažuje o tom, zda vydávat či nevydávat energii, pane Rusku. Vydává ji v každém případě, protože jinak to snad ani nejde. Spíš lze uvažovat o tom, na jaké úrovni je schopen ji vydávat (respektive vyměňovat si ji s okolím). Můžeme postupovat od fyzické, materiální úrovně k duchovní. Ale toto se nemusí dít jen vědomým bytím. Nebo spíš vědomé bytí a vědění nemusí znamenat totéž.
    Ostatně, kdo dnes něco s jistotou ví? Kdo ví, co by se vlastně mělo dělat? A pokud ví, jakou má moc přesvědčit o tom druhé?
    PM
    November 9, 2016 v 9.43
    Levice se v sedmdesátých letech uložla do růžiček
    a dnes se pokouší sic fešný, ale loupeživý rytíř neoliberální epochy, využít poslední hodiny jejího spánku.
    Spanilý princ, který ji vysvobodí z již povadlého a nevonného objetí bezduchého kapitálu je sice stále vakantní, ale jak tenhle kumpán Žižek pravil...........bych nedočkavě dodal.
    JP
    November 9, 2016 v 12.36
    Otevřená společnost?
    No dobře, paní Hájková, pokusím se smysl mého textu vyložit ještě poněkud jiným způsobem (zdá se, že se ta centrální výpověď či intence v průběhu výkladu přece jenom nějak ztratila).

    To o co nakonec v prvé řadě jde, naznačuje nadpis tohoto příspěvku: jde o to, že dokonce i v levicovém táboře jeho naprostá většina stále ještě věří oné iluzi, že společnost liberálně-demokratického kapitalismu je prý "otevřená".

    Že tedy jenom tím, že máme - formálně, institucionálně - svobodné volby, že jsou nám otevřeny všechny možnosti, že tedy záleží jenom na nás, jestli dokážeme prosadit nějaké progresivní obsahy či programy.

    Základním cílem a účelem mého textu bylo poukázat právě na tohle: to všechno je jenom vnějškové zdání.

    My si můžeme volit strany jaké chceme, můžeme si utvářet vlády s kým se nám zachce - ale ve skutečnosti základní charakter společnosti zůstane stále ten samý.

    Dokud ta zcela základní životní orientace této společnosti zůstane to zmíněné: člověk je člověku pouze prostředkem, nikoli účelem a cílem - do té doby s tím nemůže pohnout žádná vláda, žádná politická strana, žádný parlament.

    Ten poměr sil je ve skutečnosti zcela opačný: dokud je život společnosti založen na tomto přízemním a antihumánním utilitarismu, potud je to právě tento utilitarismus, který rozhoduje o tom, jaké strany budou voleny, jaké politické síly budou mít většinu v parlamentě, jaké složení (a jaké cíle) bude mít vláda.

    A dokud levice bude věřit té - ve své podstatě hluboce pravicové - demagogii o údajně "otevřené společnosti", do té doby nebude schopna vystoupit s žádným opravdu dějinně nosným a progresivním programem.

    A to je právě to, o čem byl můj text.
    JP
    November 9, 2016 v 12.50
    Věřit na revoluci?
    Takže, paní Hájková už "nevěří na revoluci"; teď věří už v něco jiného.

    No dobrá; je to alespoň otevřený "comming out". Ale snad nebude na škodu, si při této příležitosti vyjasnit několik záležitostí.

    Paní Hájková, zcela otevřeně: ten Váš - dřívější - vztah k revoluci mi připadal vždy až příliš emocionální. Revoluce ale není něco, v co by se dalo "věřit". Totiž samozřejmě dá se to, a naprostá většina těch kdo se s ní tak či onak spojují v ni věří. Jenže - to je na tom právě to špatně.

    Totiž: revoluce samozřejmě není možno provádět bez alespoň určité míry osobního zaujetí. Jenže - ty emoce nikdy nesmí převážit tu racionální, uvážlivou stránku lidského konání.

    Je to asi tak jako s láskou: láska je samozřejmě jednou z nejintenzivnějších lidských emocí vůbec. Ale - kdo se zamiluje až příliš vášnivě a příliš slepě, u toho obvykle ta jeho "láska nebeská" nepřežije první kolize, které v každém partnerství nevyhnutelně nastávají.

    A navíc: znovu a znovu opakuji, ta revoluce před kterou současné lidstvo - doufejme - stojí, ta bude mít nevyhnutelně principiálně jiný charakter než všechny dosavadní. Ty dosavadní revoluce (alespoň ty politické) se omezovaly jenom na to, něco či někoho s v r h n o u t. Zatímco ta revoluce příští - ta musí v prvé řadě něco v y t v o ř i t. Něco vybudovat. A k tomu nestačí pouhé emoce - tady je zapotřebí počinu opravdu kreativního, který ale musí být podložen dlouhodobou a namáhavou prací, neustálým novým a novým hledáním a zkoumáním toho, co je zde, co z toho co zde je není dobré, a jak by mohlo vypadat a hlavně reálně fungovat to, co by k té současnosti mělo být lepší, progresivnější alternativou.

    Takže, ještě jednou: tu příští revoluci je daleko spíše nutno myslet, nežli na ni věřit.
    JP
    November 9, 2016 v 13.11
    Levice a pravice
    Pane Rusku, jako autor textu musím ocenit, že jste zřejmě skutečně jeden z těch nemnohých, kdo rozpoznali že dané téma by pro levici mohlo (či mělo) mít opravdu podstatný význam.

    V dané souvislosti nakonec nemohu nic jiného nežli opakovat konstatování z posledního odstavce: současná levice si v naprosté většině vůbec nedokáže uvědomit co je opravdu klíčovou otázkou současné doby a současného člověka; natož aby byla schopna na tuto otázku hledat odpovědi.


    -----------------------------------------------

    Co se toho vztahu levice - pravice týče: ano i ne.

    To rozdělování společnosti na pravici a levici je stejně tak oprávněné, jako je matoucí a zavádějící.

    Na straně jedné je toto rozdělení ryze empirický fakt, který je sotva možno popírat. A navíc: podle poznatků moderní psychologie je tento rozdíl založen už v hlubokých psychických strukturách dané osoby respektive osobnosti.

    Na straně druhé je ovšem stejně tak pravda, že pokud je naším cílem změnit, zlepšit svět jako takový - pak si prostě v žádném případě nemůžeme vystačit s tím, že prostě prohlásíme: "Levice je dobrá, tak tedy jenom musíme porazit pravici, a budeme tady mít ten náš dobrý, vlídný sociální svět!"

    Takto jednoduchými se věci mohly zdát ještě někdy v 19. století, s naprosto příkrými sociálními rozdíly, kdy naprostá většina společnosti žila v chudobě či vyslovené bídě, a proti nim stála relativně malá skupina bohatců.

    Dnes už není možno zavírat oči před tím, že ten poměr pravice - levice je ve společnosti víceméně konstantní, a to sice za víceméně stejného podílu obou stran. To je fakt, s kterým se levice musí nějak vyrovnat. (Ovšem zdá se, že i tohle je jedno z těch základních témat, před kterými současná levice vytrvale zavírá oči.)

    Já už vlastně hodně dlouho mám v plánu právě na toto téma napsat samostatný text; snad se k tomu někdy v dohledné době přece jenom odhodlám, pokud by o tuto věc byl zájem.
    JP
    November 9, 2016 v 13.14
    Quo vadis, levice?
    Mimochodem, autorská poznámka: původní název tohoto textu nesl název "Quo vadis, levice?"

    Právě tento název měl zdůraznit, že se zde jedná o opravdu zásadní, klíčové otázky, na jejich zodpovězení (či právě nezodpovězení respektive ignorování) záleží, jakým směrem se celá levice vydá. Případně, zda se vůbec ještě nějakým směrem vydá.
    JP
    November 9, 2016 v 13.16
    Pane Petrasku: kéž by to byla opravdu p o s l e d n í hodina spánku naší levice! ;-)
    PM
    November 9, 2016 v 16.27
    Kéž kéžby...... bych spoluzanotoval pane Poláčku
    je to doopravdy k nevíře jak je těmhle levým humanistům libo v trní.
    Konec konců, když any things goes, tak proč ne v neoliberální trnité spleti.
    Ale jinak ne zcela vážně - nevypočítatelnost Trumpa nezná mezí a jeho současná gesta naznačují, že v mocenské pozici je ochoten se nespoléhat jen na své instinkty kořistníka.
    V poděkování zřetelně řekl, že za genialitu své volební strategie vděčí mazanějším než je on sám.
    Ještě nevíme jak a zda mu tihle mazanější poradí, jak naložit třeba s těmi voliči, kteří přežívají svou existenci přes den ve dvou džobech a večer ve frontě na sociální podporu.
    Od toho a p. odvisí délku spánku naší spanilomyslné levice .......jsem si pomyslel.
    November 9, 2016 v 21.34
    Panu Poláčkovi
    Musím říct, že se mi ta revoluce, jak ji pojímáte vy, moc nezdá. Vypadá to spíš jako komplexní reforma společnosti a ne jako revoluce. Chcete revoluci promýšlet teoreticky a potom do ní jakýmsi záhadným způsobem zapojit lid? Nemusí náhodou pro revoluci nejdříve nastat revoluční situace?
    Mimochodem, neříkal i Bělohradský v té besedě, že to, co je promyšlené a připravené, je z postmodernistického hlediska zároveň pokrytecké?
    Jak lidi vlastně poznají, že je to "jejich" revoluce?
    JP
    November 10, 2016 v 12.30
    Co Trump podnike - co vůbec může podniknout? Pokud z jeho konfúzních výkřiků během volební kampaně je vůbec možno rozpoznat něco jako ekonomický program, pak podle mínění většiny ekonomů by většina jeho opatření naprosto zdevastovala americkou ekonomiku. A tak všechno záleží opravdu od toho, jestli se po svém uvedení do úřadu dokáže oprostit od své volební rétoriky, a dát na radu opravdu kompetentních znalců hospodářského dění. Ovšem s tím důsledkem, že nakonec zjistí že v rámci daného ekonomického systému on nakonec stejně žádné zázraky nedokáže.

    Víceméně to jediné racionální opatření které jsem u něj doposud mohl zaznamenat bylo to, uvrhnout na laciné čínské dovozy clo 50 procent. Neboť to je skutečně věc, která - a to nikoli pouze v USA - dramaticky odbourává domácí pracovní místa. Do jaké míry ale bude reálně možné něco takového prosadit, se teprve musí ukázat.
    JP
    November 10, 2016 v 12.47
    Délka spánku
    Ovšem co se toho týče, jak dlouho ještě bude spát naše "spanilomyslná levice", tak to asi nemá s Trumpem žádnou velkou souvislost. Respektive jenom a pouze v tom smyslu, že naše krotká levice se tím více bude moci oddávat svému snění, že přece postačilo z v o l i t Clintonovou (respektive v příštích volbách jiného demokrata), aby tím všechny problémy kapitalismu/neoliberalismu byly vyřešeny ke všeobecné spokojenosti...

    Vůbec, celý ten - každé čtyři roky se opakující - cirkus kolem amerických prezidentských voleb je svým způsobem naprostý humbuk, je to asi něco přesně takového jako ta stará víra ruských mužiků, že jediné o co jde je aby oni dostali nějakého "dobrého cara", a ten se o ně už postará, a v celé zemi zavládne mír a blahobyt a spravedlnost...

    A co bylo naivní vírou ruských mužiků, to není ani o nepatrný kousek inteligentnější i u naší "vzdělané" levice: stále znovu a znovu ta věčná víra, že když jenom m y vyhrajeme ty příští volby, tak z toho našeho světa uděláme rajskou zahradu.

    My, levice, budeme po vyhraných volbách tím "dobrým carem"...
    JP
    November 10, 2016 v 13.04
    Co je revoluce?
    No ano, paní Hájková, jak je vidět je opravdu nutno si ujasnit, co vlastně je - a co není - revoluce.

    Tak především: revoluce, to opravdu není jenom stavění barikád pod rudými prapory a za zpěvu revolučních písní. To je jenom ta vnější tvář revoluce; a to dokonce ani ne ta nezbytně nutná.

    Dokonce i Marx s Engelsem v pozdějších létech uznali, že revoluce může proběhnout i mírnými prostředky - pokud revoluční třída už předtím ve společnosti vyzískala takový stupeň hegemonie, že třída doposud vládnoucí už nemá síly na účinný odpor. Takže třídě nastupující fakticky postačí převzít státní moc do vlastních rukou.

    Revoluce - z čistě objektivního hlediska se nejedná o nic jiného, nežli o zásadní a komplexní systémovou změnu.

    To co v této definici bezpochyby zní značně abstraktně, v dějinné praxi znamená, že se zásadním způsobem promění celý život společnosti. Dojde k zásadnímu přelomu ve vztazích sociálních a politických; ale stejně tak i ve sféře kulturní, neboť ve společnosti začnou platit (respektive stanou se dominantními) podstatně jiné hodnoty než ty, které platily předtím.

    Všechny tyto změny ve svém komplexu znamenají, že ta nová společnost už není tou, která tu byla předtím, ale že žije nějakým zásadně jiným způsobem života. Tohle a právě tohle je "revoluce". Jestli se u toho všeho zpívají i ty revoluční písně (pravidelně ano) a mává se těmi revolučními prapory (většinou také), to všechno hraje už jenom vedlejší roli.
    PM
    November 10, 2016 v 17.24
    Vidina rajské zahrady je tradičním velice funkčním slibem
    Ponejvíce velmi lákavým svou zcela neprostupnou oploceností.
    Což jistým vůdčím povahám mnohdy stačí k rozpoutání revolučního vzepětí....bych pomyslel.... a Trump dodal.
    November 11, 2016 v 6.27
    Panu Poláčkovi
    Já myslím, že hlavní rozdíl mezi revolucí a reformou je ten, že reforma se provádí shora - tím, kdo vládne, zatímco revoluce se účastní především velké množství lidí zdola.
    Říkáte, že to je změna hodnot. Zatím tomu tak nikdy nebylo. Lidé prostě jen už nemohli žít ve starých poměrech, které jim bránily buď ve svobodě nebo v materiálním nedostatku. Případně v obojím. Proto se někdy říká, že revoluce (revolutio) je návrat.
    Mávání praporem opravdu není důležité. Revoluce může být mírná - to je pravda. Ale lidé přitom musí být aktivní. Musí v nich být nějaký revoluční duch.
    Revoluce je opravdu návrat. Návrat k životu.
    November 11, 2016 v 9.52
    Clintonová
    "že naše krotká levice se tím více bude moci oddávat svému snění, že přece postačilo z v o l i t Clintonovou (respektive v příštích volbách jiného demokrata), aby tím všechny problémy kapitalismu/neoliberalismu byly vyřešeny ke všeobecné spokojenosti..."

    Kdo takto snil o Clintonové? Clintonová měla velmi málo nadšených zastánců, na levo měla podporu jako menší zlo a dokonce ani ne u všech.

    Je dost málo lidí, kteří vkládají takové eschatologické naděje do politiky.

    Na tu vaši velkou otázku nikdo nemá odpověď, ale Vy přece také ne. Přitom se tváříte dost povzneseně.

    Je to trochu, jako byste se posmíval lidem, kteří se trapně pinoží s větrnými, solárními atd. elekrárnami místo toho, aby jednoduše přišli na způsob, jak získávat energii z temné hmoty vesmíru, které je přece víc než čehokoliv jiného.
    PM
    November 11, 2016 v 11.19
    Sen o možnostech tradičních politických stran a nejen levice se stává zlým snem
    Hegemonem se stává ten, který jakýmkoliv způsobem prosadí strategii státu řízeném zájmy podnikatelů.
    Trump - výlupek vulgárního opovržení předpoklady funkční demokracie - protože zastupuje hnutí a nikoliv politickou stranu se stává imperátorem (tak jako jeho předmyslitel Babiš).
    Clintonová - zástupce tradiční politiky konsenzu - se ocitá v propadlišti a jeviště patří vůdci hnutí.
    Podnikatel Trump nově zvolený president firmy usa hlásí biliónové investice ze státní kasy, snižování daní, sociálních odvodů a............
    A burza trhá rekordy, a dolar zpevňuje....bych dodal.
    JP
    November 11, 2016 v 13.05
    Reforma a revoluce
    Tak na tom něco bude, paní Hájková. Tedy s tou "revolucí zdola" a "reformou shora".

    Ale, zase jde o to samé: my teď stojíme před historicky zcela novou situací. Kdy nepostačí už jenom nějaká dílčí změna (omezující se především na změnu vlastnických a politických vztahů) - nýbrž kdy musíme dosáhnout změny skutečně komplexní. A to sice vědomým počinem. Klasické revoluce přicházejí vlastně vždycky až ex post - když už je nutná společenská změna vlastně přezrálá, teprve potom se jí chopí i masy.

    Ale, ještě jednou: pro tentokrát na nějaký takový automatismus samovývoje už nemůžeme spoléhat. Tady už musíme zasáhnout do vývoje svým vlastním vědomým činem. - Ovšem, musí to být čin takový, aby jeho výsledkem byla opravdu revoluce - tedy právě ta skutečně zásadní a komplexní změna.

    Takže, odpověď na danou otázku: bude zapotřebí jak revoluce, tak i reformy. Jak emocionálního a zaujatého hnutí zdola, tak ale i vědomého a uvážlivého počinu seshora. Jiná naděje na opravdu pozitivní změnu není.
    JP
    November 11, 2016 v 13.15
    Kdo nemá odvahu klást si velké otázky, ten na ně také nikdy nenajde (velké) odpovědi, pane Kubičko.

    A ten příměr se solárními elektrárnami a kosmickou energií opravdu nesedí. Za prvé: při daných příležitostech vždy výslovně zmiňuji a uznávám, že je vždy pozitivním počinem snažit se alespoň v rámci možného o prosazení toho očividně lepšího.

    A za druhé: všechny ty solární elektrárny nás nespasí, dokud samotné lidstvo bude natolik pažravým jako dosud. Když každý bude pociťovat touhu a potřebu a především právo - i když třeba už budou elektrické automobily, tak mít svůj vlastní vrtulník. A svou vlastní raketu, a létat s ní na víkend na Měsíc. A to je právě to, o co se jedná. Žádná pouze technická opatření lidstvo nepřivedou opravdu dál, pokud a dokud člověk nebude ochoten změnit sám sebe, své centrální životní hodnoty a motivace.
    JP
    November 11, 2016 v 13.21
    A že byla Clintonová chápána jenom jako "menší zlo"? Při pohledu na nadšeně výskající davy jejích příznivců na jejích předvolebních mítincích se to takto paušálně asi sotva dá tvrdit.

    Jako "menší zlo" Clintonovou pojímala pouze radikální respektive autentická část levice. V daném smyslu nelze jinak nežli znovu ocenit oprávněnost Žižekova provokativního vystoupení s tézí, že zvolení Clintonové by nakonec neznamenalo nic jiného nežli jenom konzervování všech z vývojového hlediska retardovaných rysů současného režimu, jenom v poněkud liberálnějším a sociálnějším vydání.
    JP
    November 11, 2016 v 13.35
    Biliónové investice ze státní kasy a stoupající burza
    Vlastně právě tohle je skutečně jádrem všeho. Z obecného hlediska vítězství D. Trumpa neznamená naprosto nic jiného, nežli jenom jeden konkrétní akt v tom neustálém pohybu politického kyvadla směrem zprava doleva a zase naopak.

    Jsou skutečně až poněkud směšné ty věčné iluze, že nějakou v o l b o u je možno nějak zásadně změnit stav světa. Že právě a pouze tím že zrovna teď m y vyhrajeme volby, že se nám tím podaří společnost konečně a definitivně nasměrovat tím správným směrem. A sotva kdo si dokáže uvědomit, že každé takovéto vítězství je zároveň prvním krokem k příští porážce. To kyvadlo se kýve neúprosně sem a tam; a kde jednou zvítězila levice, tam zase příště vyhraje pravice.

    Samozřejmě, tento kyvadlový pohyb není zas až tak úplně mechanický, v tak složitém soukolí jako je společnost je vždycky celá řada různých faktorů, samozřejmě bylo možné že by pro tentokrát přece jenom vyhrála Clintonová - ale n ě j a k ý ten Trump by časem přišel (a zvítězil) docela určitě.

    Tento pohyb kyvadla je dán nejen vyrovnaným poměrem dvou protikladných politických sil, nýbrž i samotnou racionalitou společensko-ekonomického dění.

    Ano, pravice vezme ty peníze ze státní (sociální) kasy a věnuje je průmyslníkům. Jenže - a to je fakt který si levice stále ještě odmítá přiznat - tento počin je sice bezpochyby bezprostředně asociální, nicméně ekonomicky účinný. Ekonomika osvobozená od vysokých sociálních odvodů se rozběhne, a tím generuje větší množství pracovních míst. Právě proto stoupá burza - nejen proto že samotní burziáni se těší na bezpracný zisk, nýbrž právě proto, že přinejmenším z krátkodobého hlediska je opravdu právem možno očekávat značné oživení ekonomiky. (A nejen té americké, mimochodem.)

    Až po čase tento efekt vyprchá, a až bude ta asociálnost této strategie příliš palčivá - pak zase nastane čas na pohyb kyvadla opačným směrem.
    November 11, 2016 v 18.29
    Volby a ostatní demokratické mechanismy
    neslouží změně, ale tomu, aby státní moc byla legitimní. Demokracie je především koncepce legitimity moci. Legitimní moc primárně slouží především jako alternativa k občanské válce.

    V Evropě a USA koncepce demokratické legitimity vystřídala koncepci božského práva králů, která se neosvědčila mimo jiné také proto, že občanským válkám nebránila, protože dědičného monarchu nelze svrhnout jinak než násilím. Například dějiny Anglie až do roku 1688 jsou strašně krvavé.

    Alespoň trochu osvědčených konceptů legitimity moci není tak mnoho. Revoluce ve smyslu lidového povstání proti nespravedlivé vládě bývá tradičně také někdy považována za legitimní, ovšem povstání může jen moc svrhnout, ale sama o sobě stabilní režim nevytvoří. Například první Francouzi, kteří se po Francouzské revoluci dožili dospělosti ve stejném režimu, ve kterém se narodili, měli datum narození 1870, 80 let po revoluci.

    Mír je skoro vždycky lepší než válka, na tuto historickou zkušenost lidstva neradno zapomínat.

    JP
    November 12, 2016 v 13.38
    Demokracie a otázka legitimity
    No právě, pane Kubičko: jakkoli ta vláda jednotlivých panovníků nad lidem obecným nedokázala zabránit válkám a násilí - stále ještě to byla vláda mnohem stabilnější, nežli jakou by byla v oné době - předčasně zavedená - demokracie.

    Panovník ovládal svou mocí svůj lid - a tím mohl relativně účinně utlumovat jak třídní konflikt mezi znevolněným lidem a jeho feudálními pány, tak stejně tak i permanentní konflikty mezi jednotlivými feudály neustále navzájem soupeřícími o moc a bohatství.

    V tomto smyslu tedy tato moc jednotlivců byla naprosto legitimní; bylo to ve své době optimální řešení, relativně optimální státní forma.

    Na tomto trůně legitimity mohla demokracie autokracii vystřídat až tehdy, když se v důsledku průmyslové revoluce zásadním způsobem změnily životní podmínky populace, společnost se zhomogenizovala a naprostá většina populace se těší alespoň základní existenční a sociální zabezpečenosti. Jedině v takovémto případě je možno zavést demokracii, aniž by latentní konflikty společnost roztrhaly do jednotlivých skupin navzájem bojujících o dominanci.

    Takový je tedy momentální stav. Pokud ale vyjdeme z toho, že evoluce bude probíhat i nadále, že se tedy nějakým způsobem nadále posunou jak objektivní (materiální, sociální) podmínky života populace, tak ale i subjektivní faktory (hodnoty, ideje, ideály) - pak opravdu nemáme žádný dostatečný důvod pro tvrzení, že tato demokracie by si svou současnou relativní legitimitu měla (či mohla) uchovat "pro všechny časy".

    Takovéto "na všechny časy a nikdy jinak" jsme tu už měli; a jak známo, tyto "věčné" časy netrvaly - naštěstí - ani jedno celé století.

    Život sám bude vždycky více, nežli jakákoli politická forma. Politické formy se musí přizpůsobovat životu, nikoli naopak.
    + Další komentáře