Když jsem četl komentáře na facebooku k demonstraci na Staroměstském náměstí 28. října, zaujala mě jedna věc. Na vlně vznícených emocí z protestní akce a její úžasné atmosféry byli někteří nadšení i z toho, jak jim účastníci připadali krásní. V protikladu k tomu, jak někdo napsal, byli ti právě shromáždění ve Vladislavském sále už od pohledu oškliví, prázdní, jako bez ducha.

O několik dní později se v komentáři k článku Štefana Švece Jak sundat Zemana, který je velmi trefnou až drsnou kritikou protizemanovských aktivit posledních dní, bylo možné dočíst mimo jiné také o tom, že autor článku je už od pohledu typický představitel pražské kavárny a agent Ameriky.

Na mysl přicházely další a další příklady hodnocení jen podle vzhledu. Miloš Zeman na známé fotografii s manželkou Ivanou a spolupracovníky, na které se vyřádili nejen experti na módu. Ale i Jiří Brady na momentce ze Staromáku choulící se pod deštníkem, kterou prozemanovští diskutéři ohodnotili tak, že vypadá opravdu hrozně, od pohledu podezřele.

Vzpomněl jsem si na klip Přemluv bábu, který mě šokoval zobrazením starých lidí jako odpudivých zubožených kreatur, které volí hnusnou levici. Protagonisté klipu Martha Issová a Jiří Mádl teď stáli po boku Báry Štěpánové, když v show Jana Krause označila Miloše Zemana za monstrum z Hradu. Ačkoli přítomní Zemanovi kritikové zajisté neměli na mysli přednostně prezidentův zevnějšek, přesto se vkrádala myšlenka na to, že zde stojí „ti krásní lidé“, kteří mají odvahu vymezit se proti hradní obludě.

Hrad bez módních idolů

Potřeba hodnotit druhé podle vzhledu je asi člověku vlastní. Vždy se tak hodnotilo a zřejmě i hodnotit bude. Potřeba spojit si vypjatý názorový střet, plný emocí, vedle morálního také s estetickým odsouzením druhé strany, což se dotýká hlubších vrstev lidské psýchy než je racionální uvažování, tu také bude vždy. Vlastně by ani nemělo překvapovat, že podobný přístup projevují občas i lidé vysokoškolsky vzdělaní a vysoce kultivovaní.

Pak jsem se podíval na fotografii z článku k americkým prezidentským volbám. Jsou na ní otec a syn z huťařského Youngstownu v Ohiu, místa, které ztělesňuje úpadek bílých pracujících Američanů, města proslaveného stejnojmennou písní Bruce Springsteena. Ti dva jsou na první pohled typičtí „rednecks“, mohutní chlapi v baseballových čepicích s býčí šíjí. Jak se před těmito volbami konečně píše i v Respektu či Lidových novinách, to jsou ti lidé, které liberální elity nebraly v úvahu tak dlouho, až zapomněly na jejich existenci.