Prezident práce
Radovan BartošekApel na pouhou slušnost jako náhradu za politický program je symptomem toho, že si s prezidentskou funkcí nevíme rady. Hlavním tématem politického programu prezidentství musí být apel na ochranu pracujícího člověka.
Vzhledem k událostem posledních dní si čím dál tím více lidí klade otázky po charakteru toho pravého prezidenta. Podle jedněch by měl být především slušný. Slušnost je jistě chvályhodná ctnost, jako politický program však nedostačuje. Prezident by měl být slušný, kromě toho by však měl mít také okruh svých vlastních témat, kterými by kriticky reflektoval a spoluutvářel naši přítomnost.
Apel na slušnost jako náhradu za politický program je symptomem toho, že si s prezidentskou funkcí nevíme rady. Nejraději bychom byli, aby prezident žádnou politiku neměl a nedělal. Apolitický nadstranický kladeč věnců bez programu by ale pro naši demokracii nebyl tou nejlepší zprávou. Skutečně slušným, apolitickým a nadstranickým prezidentem byl třeba Emil Hácha, dost možná nejtragičtější postava našeho republikánství.
Být slušný totiž na prezidentování nestačí. Po „slušném“ prezidentovi vlastně chceme, aby byl prezidentem konformním, prezidentem, který rezignuje na kontrolu vlády a parlamentu a bude pouze symbolickým zastřešením reálného výkonu jejich moci. Pokud si s velkou pompou zvolíme někoho, kdo bude okázale ignorovat sociální pnutí ve společnosti a sílící rozpory současného systému, zvolíme si prezidenta z podstaty odcizeného lidu.
Moudře znějící apolitický slušňák nikdy nenaplní ani další mýtickou vlastnost prezidenta, totiž schopnost spojovat národ. Prezident se musí být schopen postavit za práva obyčejných pracujících lidí, například v odporu k „rozpočtově odpovědné“ a vrcholně asociální politice případné pravicové vlády.
Miloš Zeman je geniální v tom, že dokáže vzbuzovat dojem, že i ta poslední pokladní v supermarketu u něj najde zastání, ačkoli ve skutečnosti bojuje leda tak za nadnárodní kapitál z východu. My naproti tomu potřebujeme prezidenta, který bude za zájmy pracujících lidí bojovat doopravdy. Potřebujeme prezidenta, který bude bytostně levicový demokrat a právě z této pozice bude činnost vlády a parlamentu kontrolovat.
Jistě, poslední dva prezidenti toto dělali způsobem navýsost tragickým, to ale neznamená, že bychom na Hrad jako jedno z center demokratické kontroly měli definitivně rezignovat. Pokud premiér Babiš po příštích volbách ovládne kromě většiny krajů a podstatné části represivních složek státu i parlament, nebude naše demokracie potřebovat apolitického slušňáka, který podepíše, co mu podstrčí a bude pěkně vypadat na známkách.
Odporem proti babišismu a apelem na ochranu pracujícího člověka se také začíná vymezovat hlavní téma politického programu prezidentství. Tím musí být práce. Práce jako sociální a ekonomický fenomén, snaha o ochranu pracujícího člověka, boj za spravedlivou a důstojnou mzdu a ochranu lidské práce před všemi formami vykořisťování. Je-li naší chmurnou budoucností vláda „zaměstnavatele“ Babiše, musíme proti němu postavit prezidenta, který bude stát na straně zaměstnanců. Zároveň to musí být člověk, který o té ochraně jenom nemluví, ale také pro ni něco skutečně dělá.
Možná je načase začít budoucího prezidenta hledat. I když se nám různí vyzyvatelé z Kroměříže a jiných pražských podniků snaží namluvit, že Hradní pán musí být jen liberálně pravicového vyznání, není to tak. K volbám se chodí i za Prahou, tam, co je skutečná nezaměstnanost, rozpadající se silnice a o třetinu nižší mzdy. Příští prezident této země bude buď levicový prezident (či prezidentka), nebo Miloš Zeman. To je ta jediná volba, která před námi stojí.
Levicové politické strany masového formátu dnes zastupují jak zaměstnavatele tak zaměstnance a podílí se svorně s pravicovými na středovém konsenzu vůči nadnárodnímu kapitálu, a to nejen z východu.
Volba nebude lehká pokud si tento fakt náležitě neosvojíme ... bych dodal.