Miloš Zeman a kardinál Duka spolu flirtovali tak dlouho, až do toho konečně práskli. Arcibiskup obdržel vyznamenání od hradního pána, a pompézně tak dokončili sňatek trůnu a církevního stolce.

Duka byl vyznamenán po boku Drákuly, šéfa pivovaru Bočka, sponzora hnutí Ano Piškanina i zoufalého prognostika Robejška. Kardinál přesto trpí představou, že ocenění má smysluplné důvod.

„Řád bílého lva je velká pocta nejen pro mě, ale uznáním i pro celou církev, že po letech totality nalezla své místo ve svobodné společnosti,“ tipoval Duka ve svém mini-kázáníčku na Twitteru. Spíše než zásluhy o svobodnou společnost ale kardinál nastřádal „zásluhy o Zemana“.

Před rokem za něj sloužil mši v Lánech. Poslušně následoval prezidentovu argumentační linii proti uprchlíkům, když ve zlatavě prošívaném ornátu varoval před svalnatými migranty s chytrými telefony. Na podzim roku 2015 rovněž vstoupil do Českého svazu bojovníků za svobodu. Tam jej radostně uvítal plukovník Vodička, na jehož popud Duka členství přijal. Právě Vodička založil Vlastenecké fórum pro Miloše Zemana, která má prezidentovi střádat hlasy do budoucí volby.

Není divu, že Duka přispěchal do takové grupy. Kde jinde upíchnout biskupskou berlu při hledání „místa ve svobodné společnosti“?

Zamazat se každodenností

Pochopitelnou kritikou jsou tedy vzlyky nad přízemní církví, která obcuje s materiálními statky a mocenskými pozicemi. Politikaření, rauty v palácích, restituce. Jenže problémem Duky není nedostatek zbožnosti. Naopak je zbožný přespříliš: všechny tanečky s politickým vlivem dokáže zdůvodnit pobožným výkladem a biblickým veršem.

Přímluvy za Zemana jsou přece modlitbou za vlast křesťanů. Peskování nepřizpůsobivých, kteří čórují dávky, je chvalozpěv na bohulibou pracovitost. Apel proti nabušeným Arabášům má varovat farní rodinu před hrozbou terorismu. A během jízdy v honosném kočáře jakoby se do Duky vtělil Absolutní duch tradice a společně kodrcali ke konečnému smyslu okázalých dějin.

A tak kardinál křísil vzpomínky, kterak se účastnil slavnostního opentlování medailemi za vlády Havla, Klause i Zemana, to vše nejspíš z posvátné úcty k republice. Ale například nedávné a podezřelé úmrtí mladého Roma mu nestálo za twitterovou glosu. Romové sice úspěšně kandidují na roli těch nejslabších, kterým by se měla právě církev otevírat jako útočiště, ale zašpiněná ghetta nejspíš postrádají obřadní vznešenost a krásu.

A když Duka snoval apolegetiku své přilnavosti k Hradu, vrcholila bezmoc církve ohledně kostela svatého Havla. Ten za léta nezájmu zpustl v rozbořený skelet. Církev na něj nemá finance. Přesto si před pár lety naložila na hrb restituce, a tedy celý zástup dalších památek a budov. Ve jménu spravedlnosti, samozřejmě. Teď Dukovi na plecích řve bílý lev, ale do zdi kostelíku tiše prorůstají kořeny práchnivých dubů. Koho by zajímaly šutry v porovnání s hradním sálem?

Kardinál by měl zkrátka abstinovat od metafyziky. A přestat každý mocenský tah oplétat teologií. Zbavil by se tak halucinačního třeštění, že je Božím poslem. Že každý úder jeho hole duní ozvukem svatého Ducha a že chlebíčky na Hradě jsou večeří Páně, skrze níž Hospodin požehná národu. Místo toho by se měl zamazat každodenností.

Pracující, a přesto chudí. Romové a nezaměstnaní. Zbořené sociální jistoty a rozpadlé kostely na vesnicích. Těm všem by se šiklo, kdyby preláti sklopili oči od bachratých nebes k materiální přízemnosti, bídě a rozkladu. Kdyby ubrali na pobožnosti na Hradě a modlili se konkrétními činy v podhradí.

Duka tak bohužel opravdu vyznačil místo církve v polistopadové společnosti. Vyzdvihl ji do pozice politického hráče, nacionální konzervatismus ozdobil citáty z Bible a strukturální nepravosti zaházel drobty z charitativních skladů. Zahalil církev prapory a ozvučil chorály.

Ještě že ten duch Boží si nejspíš naivně vane, kde se mu zachce. Možná i v soucitu s oběťmi exekucí. Ve vzpouře proti uctívání národních totemů, které touží po romské krvi. V drolivém zdivu zapomenutého chrámu.

Má rozum. Tam ho Duka nenajde.