Díky Bohu za kardinála Duku! Z postavy arcibiskupa vytvořil karikaturu, aby předvedl, jak se to nemá dělat. Dost bylo moralizujících bohoslovců! Jsme přesyceni kázáním o ideální církvi! Je čas pro karnevalovou parodii.

Duka totiž s poťouchlostí prorockého komika ztělesňuje zápory katolické hierarchie. Dává jim zaznít v jejich absurditě, abychom měli odvahu se s nimi rozloučit. Duka zkrátka pokorně přijal úděl kacíře.

Během svatojánských slavností se oděl do zdobeného šatu a usedl ve feudálním kočáře. Pak se nechal vozit Prahou spolu s dalšími církevními hodnostáři. Vizuálně asociovali pobožné klenotnice na výletě. 

Co všechno už Duka ve své parodické extázi stihl! Peskovat chudé za zneužívání dávek. Demonstrující za sociální práva připodobnit k lůze. Vykreslovat uprchlíky jako svalnatce s chytrými telefony. Moralizovat ženy, které se rozhodly pro potrat. To vše ve jménu soucitné církve a se záštitou okázalé pompy. Recese na nejvyšších patrech.

Z paláců k utonulým prostitutkám

Jeho pomocníci přitom nepochopili Dukův projekt a látají advokacie kardinálových kroků. Generální sekretář České biskupské konference Stanislav Přibyl tak v nedávném rozhovoru mluví o tom, že krásné a drahé věci patří ke kultu. Nelze se bez nich obejít. Zlatý kalich, zlatý kočár, vzácné sochy a obrazy. To prý tvoří identitu a sepětí s minulostí. 

Dokonce i někteří Dukovi rivalové z řad liberálních katolíků v lecčems utvrzují tenhle výklad. Ano, sociální nauka je důležitá, říkají. Ale není třeba podle ní strukturovat celou organizaci. Je to přece jen jedna z kapsiček církevní róby. Z další vykukuje konzervatismus, dogmata nebo biskupské prsteny. To vše má v církvi své místo.

Je to způsob, jak zkrotit apel na sociální politiku. Jak ji nechat zaznít, aniž by se stala samotnou texturou katolického pláště.

Duka přitom svými jurodivými skeči tak očividně kontrastuje s činy papeže Františka! Jako by strhával pozornost k jeho sociálním výzvám. Vždyť po svém zvolení se František nastěhoval do celkem skrovného krcálku vedle Apoštolského paláce. A podle teologa Alena Kristiće tak toto centrum moci zanechal prázdné.

Nenáleží člověku, ale ani Bohu. Ten se zřekl své všemohoucnosti. Vtělil se totiž do křehkého lidského těla, aby zakusil bolest. Aby ukázal účast se všemi zraněnými. Teď je na řadě církev.

V éře globální vesnice se tedy i papež vydává za těmi, kteří zůstali za humny, které pohyb pokroku zanechal v příkopech u cesty. Chřadnoucí příroda, uprchlíci, chudina. Církev se připojuje ke všem těm ohroženým tělům. Slábne tím obraz křesťanství jako dominantního geopolitického hráče. Obraz hrozivé moci a násilí. A podle italského myslitele Gianni Vattima je to tak dobře. 

Jako by toto poselství o slabosti sděloval i geniální performer Duka svým uměleckým konceptem. Ano, projížďkou v kočáře sice míří do minulosti a připomíná tak barokní triumfálnost, kdy církev hrála prim. Ale je potřeba jet dál.

Cestou proti toku dějin se skrze barokní pompu prokodrcá až na její počátek. Tam čeká symbolická, ale podstatná zastávka. Hvězda církevního umění a zároveň buřičský malíř Caravaggio.

Ten, který se rval s mnichy. Krista umístil mezi ožralce a do putyk, v níž se sám zpíjel. A modelkou pro mrtvou Marii se mu stala utonulá kurtizána. Vznešená teologie se u něj vtěluje do špíny, utrpení a slabosti. Pro spokojený přepych tu není místo. Do těchto míst vede kardinálova vyjížďka.

Duka se tak stal rafinovaným klaunem „negativní teologie“. Ukazuje, co Bůh rozhodně není. Sebejistota, povýšenost nad smradem bídy, nostalgie po vyvanulé moci. To vše Duka naházel do své drožky a s úlevným úsměvem odváží pryč. Zůstane soužití s těmi, co se potácí na periferii.

Zůstane prázdný a prostý oltář. Místo k setkání.