Ke Dni osvobození přišli v pátek dopoledne na pražský Vítkov zamaskovat beznaděj a bolest bojišť II. světové války (a každé války) módní přehlídkou všemožných uniforem a množstvím praporů takzvaní čelní politici. Přišli rovněž zamaskovat špinavé zákulisní čachry a nesmyslné násilí i na civilistech organizované jejich předchůdci ze všech bojujících stran. Cítí potřebu legitimizovat svou přízemní a pragmatickou moc něčím, co se tváří důstojně. Děje se to nadprodukcí hrdinů a militárními ceremoniemi.

Bertold Brecht má ve svém Galileovi osvícenou a velmi plebejsky znějící větu: Běda národu, který potřebuje hrdiny. Všednost takového obyvatelstva je tak ubohá a prázdná, že si vytváří sen o světlé minulosti, ve které mnozí nezištně nasazovali životy pro vznešené ideály. K takto vykreslené minulosti máme vzhlížet a jí se má ospravedlňovat ubohost přítomného času.

V záři héroů se vyhřívají politici se všedními zcela nehrdinskými vlastnostmi, jimiž se neliší od nás obyčejných smrtelníků. Jsou to často šmejdilové, intrikáni, někdy dokonce mafiáni. Ale připusťme, že to je vžitá praxe. Více či méně pompézně se projevují i jiné státy. Prostě to patří k rituálům státu, k jeho pozvednutí z každodennosti do sféry posvátna. Ze státu se činí modla. A to taky znamená obrátit se zády k pozemské realitě

Imperiální posvátno je stejně vznešené jako vylhané. Lidový humor je dokáže pěkně odhalit.

Ke kánonu české literatury paří Haškovy Příhody dobrého vojáka Švejka, které demaskují lživou heroičnost. Za minulého režimu byl oblíbený vtip: Za povstání skočil ze zasněženého svahu hrdina opásaný granáty doprostřed jednotky pochodujících Němců a všechny i sám sebe je mohutnou explozí zabil. Při skoku prý hrdina volal: Za stranu za lidi! Historici událost prozkoumali a zjistili, že se vše odehrálo, tak je to popisováno, jen poslední výkřik byl poněkud odlišný: Zas...ý náledí.

Mezi ústavními činiteli na malé tribuně spolu s prezidentem republiky, předsedou vlády, předsedou sněmovny a ministrem obrany byl i neústavní činitel, který však válečné a státní posvátno korunoval a zpečeťoval svým purpurem a zlatem. Byl to Dominik Duka. Týž den odpoledne zdobil další militární ceremonii, tentokrát na Hradě, totiž jmenování nových generálů.

Jako občana mne uráží, že představitel jednoho z názorových směrů zastávaného několika málo procenty českých obyvatel symbolicky zaujímá oficiální státní pozici. Je to v ostrém konfliktu se sekulárním charakterem českého státu garantovaným ústavním pořádkem a zákony. Stát je povinen vůči náboženským a nenáboženským názorům zachovávat důslednou neutralitu. Dominik Duka se za zbabělého mlčení ostatních církví tváří jako reprezentant všeho křesťanského a náboženského, aniž by potřeboval tuto roli prověřovat souhlasem nábožensky orientovaných občanů. Nenáboženská většina na vyšňořeného reprezentanta nemá právo — má-li o něco takového zájem.

↗

ako občana mne uráží, že představitel jednoho z názorových směrů zastávaného několika málo procenty českých obyvatel symbolicky zaujímá oficiální státní pozici. Foto Mikuláš Křepelka

Je mi trapno, protože se pokládám za křesťana, a mohl bych s tímto smilněním duchovní autority se světskou mocí být nějak spojován. Respektuji křesťany různých směrů, Židy, muslimy, buddhisty, stoupence indických tradic, lidi, kteří pro svůj duchovní život nepotřebují žádnou přihrádku a lidi, kteří se domnívají, že se bez transcendence obejdou. A stydím se, že někteří jsou blízko republikánského trůnu zastoupeni a jiní ponechán dole.

Právě jako duchovně orientovaný člověk chci stát světský, pozemský, civilní, občanský, s vládou lidu v zájmu lidu a prostřednictvím lidu, protože sekulární humanismus je květem na stromě křesťanství. Suché církevní větve se lámou a trouchnivějí. Stát monarchický, aristokratický a klerikální je zoufale a snad marně obnovovanou modlou.

Jako křesťana mne uráží podpora armády ze strany církevního činitele. Jsem ochoten s pochybnostmi a výhradami připustit, že armáda je potřebná, ale křesťanství představuje jiný model řešení konfliktů. Mohlo by aspoň obrazně naznačit, že při řešení sporů má přednost jednání. Brilantní rozbor vztahu evangelia a násilí podává ve své publikací Ježíšova politika americký teolog John Howard Yoder.

Je to autor děl ze systematické teologie, etiky, historické teologie a biblické hermeneutiky, iniciátor a aktivista rozhovorů o nenásilí a ekumenického i mezináboženského dialogu. Představuje společensko-kritický odkaz radikální reformace. Evangelium podle něj vykresluje Ježíše jako nositele nové možnosti lidských, společenských a politických vztahů.

Čeští (a nejen čeští) církevní papaláši dělají šaška z Ježíše, který jasně a jednoznačně řekl: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. ... Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Mt 5, 38-40, 43-45)

Zapáleně a odhodlaně prohlašují nedokonalou lidskou řeč Bible za Boží slovo, ale vážně ji berou jen tam, kde podporuje jejich ambice a kde kárá jinak smýšlející. Tam, kde je biblická zvěst usvědčuje z hamižnosti a sklonu k násilí, snaží se text vychytralou exegezí zbavit naléhavosti.

Doufám, že blížící se prázdniny utlumí dutý patos falešných hrdinů a vrátí nás do běžných starostí a radostí každodennosti.