Ke Dni osvobození přišli v pátek dopoledne na pražský Vítkov zamaskovat beznaděj a bolest bojišť II. světové války (a každé války) módní přehlídkou všemožných uniforem a množstvím praporů takzvaní čelní politici. Přišli rovněž zamaskovat špinavé zákulisní čachry a nesmyslné násilí i na civilistech organizované jejich předchůdci ze všech bojujících stran. Cítí potřebu legitimizovat svou přízemní a pragmatickou moc něčím, co se tváří důstojně. Děje se to nadprodukcí hrdinů a militárními ceremoniemi.

Bertold Brecht má ve svém Galileovi osvícenou a velmi plebejsky znějící větu: Běda národu, který potřebuje hrdiny. Všednost takového obyvatelstva je tak ubohá a prázdná, že si vytváří sen o světlé minulosti, ve které mnozí nezištně nasazovali životy pro vznešené ideály. K takto vykreslené minulosti máme vzhlížet a jí se má ospravedlňovat ubohost přítomného času.

V záři héroů se vyhřívají politici se všedními zcela nehrdinskými vlastnostmi, jimiž se neliší od nás obyčejných smrtelníků. Jsou to často šmejdilové, intrikáni, někdy dokonce mafiáni. Ale připusťme, že to je vžitá praxe. Více či méně pompézně se projevují i jiné státy. Prostě to patří k rituálům státu, k jeho pozvednutí z každodennosti do sféry posvátna. Ze státu se činí modla. A to taky znamená obrátit se zády k pozemské realitě

Imperiální posvátno je stejně vznešené jako vylhané. Lidový humor je dokáže pěkně odhalit.