Pyšní na Halíka?

Bohumil Sláma

Bohumil Sláma ve svém textu konfrontuje Tomáše Halíka, který před časem obdržel Templetonovou cenou, tzv. Nobelovu cenu za náboženství, s některými problematickými rysy katolické církve.

Krajně nerad se zařazuji mezi (skoro typické) Čechy, kteří plivou na své velké muže a ženy - zvláště dnes, kdy již definitivně odchází generace „dětí první republiky“ Karlem Čapkem počínaje a Zdeňkem Mahlerem a Svěrákem konče (přál bych jim, aby tu byli ještě tisíc let) a kdy už velkých lidí máme tak málo a měli bychom si jich proto o to víc vážit.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

V případě Tomáše Halíka, nedávno „nobelovaného“ Templetonovou cenou, si však nemohu pomoci. Skláním se před jeho inteligencí a rozhledem, skláním se i před mnohými jeho činy, ale o to víc mi vadí jeho charakter. Bezcharakterní hlupák nadělá méně škod než bezcharakterní chytrák a jeho pochybení jsou na rozdíl od chytráka mnohem pochopitelnější. A to je i moje klíčová výtka Halíkovi: „Proč se nebouříte proti katolické církvi? Proč nejste Spinozou, Hegelem či Havlíčkem? Vždyť přece také ‚víte a znáte‘!

Začínám když ne od Adama, tak od Abraháma (úryvky z připravované knihy Kronika Řetězy): „Prvním tradicí doloženým židovským vůdcem-prorokem byl Abrahám (hebrejsky Vznešený otec). Žil přibližně dva tisíce let před Kristem, v končící době bronzové. Stejně jako bezpočet předchozích i pozdějších proroků odvozoval své poslání od boha.

Nad ostatní proroky vynikl tím, že údajně uzavřel smlouvu s (jediným) Bohem, která Židům zajistila životní prostor a učinila je vyvoleným národem. Získal tak jejich přízeň, vytvořil však tím i slepou uličku, která je v následujících tisíciletích stála nezměrné utrpení, neboť je oddělila od jiných národů a jejich náboženství omezila na nemisijní.

Židé tehdy ještě nebyli intelektově nadřazeným národem či rasou. Od jiných semitů se nelišili ničím jiným než vírou...

Bůh se vůči Abrahámovi a Abrahám vůči ‚svému‘ lidu ukázali jako typičtí tehdejší vládci, to je jako autokraté vyžadující bezpodmínečnou poslušnost. Bůh žádal po Abrahámovi, aby mu obětoval svého syna, Abrahám žádal po Židech, aby obětovali svou soudnost a přijali rozpor, že dobrotivý Bůh je podporuje a ochraňuje a současně i trestá a poškozuje.

Židé to vyřešili to jen zdánlivě. Když se jim dařilo, boha oslavovali, když se jim nedařilo, svalovali vinu sebe a káli se. Nevadilo jim ani, že spravedlivý Bůh trestá mnohdy spíše nevinné než vinné.

Jedním z mála, kdo stejně jako kdysi před ním údajní Eva s Adamem projevili přirozenou lidskou zvídavost a kousli do (proč zakázaného?) jablka poznání, byl bezúhonný Job. Boha, kterého oslovoval jako Všemocného, se zeptal: ‚K čemu je Ti dobré, že mne týráš? Zprotivil se Ti výtvor Tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků? Cožpak máš tělesné oči? Což se díváš stejně jako člověk?‘…

Podobným absolutistou jako Abrahám byl Mojžíš, žijící ve třináctém století před Kristem. Stejně jako on promítal lidské potřeby a představy do nadpozemských sfér a svou moc zakládal na božích ustanoveních. Proto jeho účelový příkaz: ‚Nebudeš mít jiného Boha mimo mne!

Jedním z prvních židovských myslitelů, kteří dospěli k poznání, že všichni starozákonní proroci byli přinejmenším problematičtí, byl Maimonidés, žijící ve dvanáctém století po Kristu. Netýkalo se to ovšem Mojžíše, který podle něj měl jako jediný přímý kontakt s bohem. Maimonidés byl nedůsledný i v chápání věcných rozporů obsažených v Bibli. Zastával názor, že vše, co je v Bibli nepochopitelné a nepřijatelné, je třeba pojímat alegoricky.

Kdyby byl důslednější, dopadl by asi jako o pět století později žijící filosof a teolog Baruch Spinoza (autor výroku, že svoboda je poznaná nutnost), který byl židovskou náboženskou obcí za svůj panteismus (chápání boha jako obsaženého ve všem), odmítnutí Bible a všech starých proroků proklet a exkomunikován…

Ježíš, stejně jako ‚řecký Ježíš‘ Sokrates, po sobě nezanechal žádné písemné zprávy. Víme o něm pouze z Evangelií, a proto na něj musíme pohlížet jen jako na legendu. Byl to nepochybně charismatický a na svou dobu mimořádně moudrý člověk, Sokratovy úrovně však nedosáhl, neboť mu šlo o moc, nebyl tak poučený, neměl jeho sebekritičnost a byl poznamenán mýty a umanutostí židovské víry.

Svou základní a nejcennější tezi ‚miluj svého bližního jako sebe samého‘, vyrovnávající sobectví s nesobectvím, přejal od židovských proroků. Od konkurenčních pravověrných farizejů přejal tezi ‚jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak i vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon a všichni Proroci‘.

Označoval se za Syna člověka a pokud snad i za Syna Boha, byla to pravděpodobně jen hra se slovy, neboť i ostatní Židé se považovali za boží děti. Tím, že přijal křest od Jana Křtitele, přiznal, že je hříšný. Přijal i jeho spornou ‚odpustkovou‘ tezi, vyjádřitelnou parafrází ‚uvěříš-li ve mne a necháš-li se pokřtít, tvé hříchy budou odpuštěny‘.

Podobně jako bezpočet proroků před ním se pohyboval na hranici slávy a ukamenování, a protože ji překročil, byl po římském způsobu ukřižován. Zřejmě hlavně proto, že se v duchu starozákonních prorockých věšteb prohlašoval na Mesiáše.

Kdyby se jeho učení neujali apoštolové a kdyby je nepřepracovali, skoro jistě by se zařadil mezi proroky, kteří nebyli kanonizováni a na něž se zapomnělo. Apoštolové, zejména samozvaný apoštol Pavel, u vědomí opodstatněnosti a pokrokovosti řady prvků Ježíšova učení, se však s jeho osudem nesmířili a učinili v dobrém i zlém slova smyslu vše, aby jeho odkaz zachránili.

Udělali z něj příslušníka Davidova královského rodu, z jeho smrti vytěžili důkaz o jeho božství, neboť k ní připojili zmrtvýchvstání (údajně tomu uvěřil i nevěřící Tomáš), z jeho léčitelských úspěchů učinili zázraky a z potupného ukřižování vytvořili výhodu tím, že z něj udělali mučedníka.

Podobně obrátili naruby (předmanželské?) těhotenství jeho matky Marie, když z ní udělali pannu do níž ‚vstoupil‘(?) Duch svatý. (Podivná a nejasná existence Ducha svatého se stala později předmětem nekonečných vášnivých sporů, které koncem reformace vyústily ve vznik třetího proudu křesťanství, unitarismu, uznávajícího pouze neděleného boha). Apoštolové dokázali překlenout i to, že se nepotvrdila jedna z nejdůležitějších Ježíšových tezí a pravděpodobně druhá příčina jeho odsouzení, že Boží království již přichází.

Přestože Evangelia stála apoštoly-evangelisty nekonečné přemýšlení a značnou práci, mnohé omyly a rozpory obsažené v Ježíšově učení odstranit nedokázali.

Nejzávažnější rozpor byl mezi jeho silným sociálním, socialistickým až utopicko-komunistickým cítěním (‚blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti‘) a jeho loajalitou vůči mnoha ‚pravicovým‘ pasážím židovského Zákona (‚dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane‘) i k tehdejšímu nespravedlivému mocenskopolitickému systému (‚kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc, ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má‘).

Téměř fatální byla Ježíšova bezbřehá tolerance vůči zlu (‚kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou‘) a naopak nepřiměřené potlačování sexuality (‚kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil“). Obojí svými důsledky poškodilo život miliardám lidí (Masaryk: ‚zlo se musí potírat do samých kořenů‘).“

Je nevyvratitelné, že Nový zákon obsahuje řadu nevědomých až vědomých omylů a lží. O pozdější a dodnešní mýtičnosti a morálním úpadku katolické církve nemluvě. Proto idealistický filosof ale antiklerikál G. W. F. Hegel mohl vyzývat: „vyrušovat co možná nejvíc z mravenčí práce teology, snášející kritické stavivo k upevnění svého gotického chrámu, ztěžovat jim vše a vybičovat je ze všech koutů vytáček, až již žádné nenajdou a budou muset svou nahotu ukázat v plném denním světle“ a katolický teolog (básník a politolog) ale antiklerikál Karel Havlíček mohl napsat „temná noc jak naše svatá církev“.

Tato „svatá“ církev započala protireformací lámání českého národního charakteru, dokončené nedávno „teology“ Klausem a Kalouskem, jimž typický katolický pokrytec a demagog Dominik Duka provedl rektoskopii, neboť mu šlo hlavně o materiální hodnoty. Tomáš Halík „neví“? Nevěřím. Nechápu, proč z katolické církve s.r.o. již dávno nevystoupil.

    Diskuse
    JP
    March 23, 2014 v 11.28
    I kriticismus může mít rysy fundamentalismu
    Pane Slámo, jakkoli mnohé Vaše výhrady vůči k a n o n i z o v a n é m u křesťanství (respektive židovsko-křesťanství) mohou mít své nesporné věcné oprávnění, přesto je zcela jasně znát, že z Vás - namísto věcné polemiky vůči T. Halíkovi - hovoří především Vaše ateistické přesvědčení. A dá se dokonce právem konstovat - Váš antiteistický fundamentalismus.

    Není naprosto žádného sporu o tom, že v Bibli (a to především ve Starém zákoně) je spousta protimluvů, jak logických, tak především i mravních. - Chtěl byste opravdu právem očekávat od náboženského systému, který se konstituoval prostřednictvím mýtických obrazů a představ po celou řadu staletí, v dobách vysloveně předcivilizačních, že snad bude vnitřně bezrozporný, jako nějaký soubor matematických vzorců?...

    A Nový zákon? - Když už ho chcete "ztrhat", snad by bylo možno po Váš požadovat a od Vás očekávat alespoň tolik, že si ho důsledně prostudujete. Pak byste snad mohl zjistit, že mnohé z toho co Vy mu předhazujete jako "rozpor", v něm vůbec není.

    Jakkoli naprostý laik ve věcech Bible, troufám si s vysokou pravděpodobností tvrdit, že například onen Vámi kritizovaný výrok Ježíše "kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc, ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má" je míněno ve s p i r i t u á l n í m, nikoli v materiálním slova smyslu!

    A že by snad Ježíšovi v prvé řadě "šlo o moc"? - Pane Soukupe, něco takového snad ani Vy opravdu nemůžete myslet vážně.

    A co se toho Hegela týká, tak na něj bych se na Vašem místě opravdu neodvolával: jakkoli mohl být Hegel kritický vůči t e o l o g ů m (nakolik tito otrocky opakují a konzervují všechny - a to i ty logicky neudržitelné - výroky "Písma svatého"), tak stejně tak na straně druhé byl Hegel ryze s p i r i t u á l n í m myslitelem (což mu například Marx nikdy nedokázal odpustit) - a jak křesťanství, tak ale i judaismus pro Hegela představovaly zcela nepostradatelné kroky, fáze v procesu manifestace, seberozvoje "absolutního Ducha".

    Zkrátka, pane Soukupe: když už jste jednou tak velice kritický vůči výrokům a činům jiných, snad by nebylo na škodu, kdybyste na prvním místě stejně kriticky přezkoumal i postoje a východiska své vlastní.
    VV
    March 23, 2014 v 17.10
    Pane Slámo,
    vzhledem k tomu, že jste vzpomínal pana Svěráka, tak jediné co mě napadá že Vás text je něco jako Cimrman a ateismus - ale nato je zase, moc zapšklý, nezábavný a hloupý.
    March 24, 2014 v 16.41
    Ten Svěrák mi tam nesedí.
    Ani trochu. Je to jako provokace, aby vše nevyznělo hladce. Ta alergie na něj nepřišla naráz. Je možná dána i tím, že si dokázal přes ČT zajistit, aby neuplynul ani týden bez jeho pořadu. Přitom stačí vidět jednu jeho hru a ty další jsou jak jak přes kopírák-stejné. Kdysi bylo na Nově přenovotnováno, ale kam se to hrabe na Svěráka na ČT! Člověka pak napadne, kolik by za to mohlo být uvedeno kvalitních světových filmů, klidně retro. A kolik peněz dokázal z ČT Svěrák a jeho rodina vytáhnout na své podprůměrné filmy - pohádky po revoluci? Zlatej Troška, ten si ty své hovadiny aspoň točí za svoje/sponzorské/ peníze, což mě alespoň nestojí nic.
    Člověk sebou musí také cuknout, když zákonitě srovnává - Čapek a Mahler jsou autoři, kteří dokáží člověka povznést. Svěrák si k nim nemůže v tomto směru ani čuchnout.
    March 26, 2014 v 5.36
    Pokud by náboženství bylo soukromou věcí každého člověka, tak jak to asi má být, bylo by podivné, kdyby se o ně ateisté vůbec zajímali.
    Jenže poslední dobou je ve veřejném prostoru náboženství a církví opravdu přespříliš (ačkoli víry spíš ubývá).
    Takže opravdu není divu, že ateisté o něm přemýšlejí.
    http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=661&Itemid=28
    MP
    March 26, 2014 v 18.5
    Ale jistě, že je to soukromá záležitost
    Když je u nás na Letné zápas s Baníkem, jsou tam sanitky, tribuny,policejní kordony, ale neznám nikoho, kdo by z toho vyvozovat, že být fandou Sparty, Baníku anebo Slavie není soukromá záležitost každého jednotlivce. A jsem rád, že žijí v Evropě, kde se naštěstí prosadilo, že církve jakožto církve žádná nezadatelná práva nemají. Mají je jako spolky občanů a přiznáváme jim tu a tam něco navíc s ohledem na praktické potřeby věřících -- ale to jsou práva z benevolence, ne nezadatelná.
    March 27, 2014 v 5.21
    Pracovní volno a státní svátky
    Oni někteří lidé o to volno ani nestojí. Tedy já ano, protože jsem zaměstnanec a každý den volna se mi hodí. Ale můj manžel je toho názoru, že by se měly veškeré svátky a pracovní volna zákonem zrušit a raději každému přidat několik dní dovolené. Ať si pak každý může slavit své svátky, kdy se mu zachce.
    MT
    March 27, 2014 v 13.4

    Bavorský a rakouský katolický lid je věc jedna, ČR věc druhá ...

    Zdá se že pan Kolařík už dlouho v ČR nebyl.
    Jinak by o českých hypermarketech a větších supermarketech věděl své.

    Kromě prvního svátku vánočního, hypermarkety jedou den co den, svátek nesvátek ...

    MP
    March 27, 2014 v 19.15
    Pavlovi Kolaříkovi
    Ano, osvěta je potřebná.
    Právo na vyhlášení svátku není nezadatelné právo církve. Není to dokonce ani nezadatelné právo věřících. Jde o benevolenci společnosti, která vychází věřícím vstříc a oni si tudíz nemusí brát dovolenou. Ze strany nás, kteří nejsem církevně organizovaní, nic než zdvořilost. Potíž je v tom, že ony se obvykle vyhlašují svátky jen pro některé věřící.
    Podobně se u nás v České republice vyhlašují volné dny tehdy, pokud to umožňuje scelit delší čas pro odpočinek, přitom v důvodových zprávách podobné úpravy bývá důraz na ohled vůči rodinám s dětmi.
    Nechci věřícím překládat stéblo přes cestu. Proč by? Je to jejich věc, jak traví dny volna. A nemám problém s tím, že česká veřejnoprávní televize mezi jinými špatnými pořady vysílá také křesťanský magazín. Pod podmínkou, že jeho vysílání bereme na stejné úrovni a stejně opravněné jako třeba queer magazín.
    MP
    March 27, 2014 v 22.38
    Pavlovi Kolaříkovi
    Ano, méně arogance bývá více :-)
    Tvrzení, že "náboženství není soukromou záležitostí každého člověka," znamená prostě, že nemohu věřit či nevěřit po svém způsobu, neb to není moje soukromá záležitost, ale musí věřit (či nevěřit) podle veřejného, příslušnou autoritou vyhlášeného mustru.
    Proto různí Jeffersonové, Hegelové a další hluboce věřící lidé bojovali o to, aby moderní stát právě ten soukromý charakter náboženství důsledně respektoval.
    Od vládců v éře hluboké totality a církevních tajemníků bych si podobné přesvědčení věru nepořídil, malér byl právě v tom, že komunistická totalitní moc nerespektovala náboženství jako "soukromou záležitost každého člověka".

    Vážím si toho, že jsem Vám poskytl konverzační námět pro "při různé příležitosti". bohužel musím tuto zásluhu zmírnit. Nediskreditoval ten návrh zákona, protože je Fr. Bublán věřící , ale poukazoval jsem na to, že by nebylo dobré, aby ten zákon byl interpretovatelný jako "katolický zákon". Jde o elementární hodnotovou neutralitu státu. Jsou náboženství, která jako den sváteční světí neděli, jsou taková, která světí pátek a pak jedno světí sobotu. A právě to jedno mělo s tím svěcením v moderní evropské historii dost potíže. Definitivně je vyřešil teprve pětidenní pracovní týden. A moje tehdejší výhrada se -- pokud si vzpomínám zcela výslovně -- týkala zbytečného obnovování možného pocitu nerovnosti některých náboženství (To, které ctí pátek zatím není v českých zemích příliš rozšířené a nemá tu s tím dnem historickou zkušenost, kterou tu prožilo židovství -- a až to bude aktuální, nejspíše bude už čtyřdenní pracovní týden, takže to půjde vyřešit .-).
    MP
    March 28, 2014 v 10.52
    Pane Kolaříku
    Jste roztomilý člověk a opravdu Vás nechci ohromovat Hegelem. Šlo spíše o -- zjevně úpříliš jemný -- náznak, že protiklad "veřejný-soukromý" je v souvislosti s náboženstvím propírán nějakou řádku století a že ta slova mají nějaký zavedený význam.
    Ale jinak, lež zůstane lží, i když je pronášena z dobré vůle anebo čiré pitomosti. A to případ toho Vašeho vyprávění o mém militantní ateismu. Nic jsem tu nedovysvětlovával, prostě jsem zopakoval to, co jsem říkal před rokem: Ano, pokud shodou okolností předkládají zákon, který zakazuje práci v neděli právě jen katolíci, může vzniknout podezření, že si přihřívají vlastní polívčičku. To jsem napsal tehdy a to opakuji teď.
    A právě tak v té vedlejší diskusi byla řeč o "elitě národa", nikoli o "duchovní elitě".
    + Další komentáře