Krajně nerad se zařazuji mezi (skoro typické) Čechy, kteří plivou na své velké muže a ženy - zvláště dnes, kdy již definitivně odchází generace „dětí první republiky“ Karlem Čapkem počínaje a Zdeňkem Mahlerem a Svěrákem konče (přál bych jim, aby tu byli ještě tisíc let) a kdy už velkých lidí máme tak málo a měli bychom si jich proto o to víc vážit.

V případě Tomáše Halíka, nedávno „nobelovaného“ Templetonovou cenou, si však nemohu pomoci. Skláním se před jeho inteligencí a rozhledem, skláním se i před mnohými jeho činy, ale o to víc mi vadí jeho charakter. Bezcharakterní hlupák nadělá méně škod než bezcharakterní chytrák a jeho pochybení jsou na rozdíl od chytráka mnohem pochopitelnější. A to je i moje klíčová výtka Halíkovi: „Proč se nebouříte proti katolické církvi? Proč nejste Spinozou, Hegelem či Havlíčkem? Vždyť přece také ‚víte a znáte‘!“

Začínám když ne od Adama, tak od Abraháma (úryvky z připravované knihy Kronika Řetězy): „Prvním tradicí doloženým židovským vůdcem-prorokem byl Abrahám (hebrejsky Vznešený otec). Žil přibližně dva tisíce let před Kristem, v končící době bronzové. Stejně jako bezpočet předchozích i pozdějších proroků odvozoval své poslání od boha.

Nad ostatní proroky vynikl tím, že údajně uzavřel smlouvu s (jediným) Bohem, která Židům zajistila životní prostor a učinila je vyvoleným národem. Získal tak jejich přízeň, vytvořil však tím i slepou uličku, která je v následujících tisíciletích stála nezměrné utrpení, neboť je oddělila od jiných národů a jejich náboženství omezila na nemisijní.

Židé tehdy ještě nebyli intelektově nadřazeným národem či rasou. Od jiných semitů se nelišili ničím jiným než vírou...

Bůh se vůči Abrahámovi a Abrahám vůči ‚svému‘ lidu ukázali jako typičtí tehdejší vládci, to je jako autokraté vyžadující bezpodmínečnou poslušnost. Bůh žádal po Abrahámovi, aby mu obětoval svého syna, Abrahám žádal po Židech, aby obětovali svou soudnost a přijali rozpor, že dobrotivý Bůh je podporuje a ochraňuje a současně i trestá a poškozuje.

Židé to vyřešili to jen zdánlivě. Když se jim dařilo, boha oslavovali, když se jim nedařilo, svalovali vinu sebe a káli se. Nevadilo jim ani, že spravedlivý Bůh trestá mnohdy spíše nevinné než vinné.

Jedním z mála, kdo stejně jako kdysi před ním údajní Eva s Adamem projevili přirozenou lidskou zvídavost a kousli do (proč zakázaného?) jablka poznání, byl bezúhonný Job. Boha, kterého oslovoval jako Všemocného, se zeptal: ‚K čemu je Ti dobré, že mne týráš? Zprotivil se Ti výtvor Tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků? Cožpak máš tělesné oči? Což se díváš stejně jako člověk?‘…

Podobným absolutistou jako Abrahám byl Mojžíš, žijící ve třináctém století před Kristem. Stejně jako on promítal lidské potřeby a představy do nadpozemských sfér a svou moc zakládal na božích ustanoveních. Proto jeho účelový příkaz: ‚Nebudeš mít jiného Boha mimo mne!‘

Jedním z prvních židovských myslitelů, kteří dospěli k poznání, že všichni starozákonní proroci byli přinejmenším problematičtí, byl Maimonidés, žijící ve dvanáctém století po Kristu. Netýkalo se to ovšem Mojžíše, který podle něj měl jako jediný přímý kontakt s bohem. Maimonidés byl nedůsledný i v chápání věcných rozporů obsažených v Bibli. Zastával názor, že vše, co je v Bibli nepochopitelné a nepřijatelné, je třeba pojímat alegoricky.

Kdyby byl důslednější, dopadl by asi jako o pět století později žijící filosof a teolog Baruch Spinoza (autor výroku, že svoboda je poznaná nutnost), který byl židovskou náboženskou obcí za svůj panteismus (chápání boha jako obsaženého ve všem), odmítnutí Bible a všech starých proroků proklet a exkomunikován…

Ježíš, stejně jako ‚řecký Ježíš‘ Sokrates, po sobě nezanechal žádné písemné zprávy. Víme o něm pouze z Evangelií, a proto na něj musíme pohlížet jen jako na legendu. Byl to nepochybně charismatický a na svou dobu mimořádně moudrý člověk, Sokratovy úrovně však nedosáhl, neboť mu šlo o moc, nebyl tak poučený, neměl jeho sebekritičnost a byl poznamenán mýty a umanutostí židovské víry.

Svou základní a nejcennější tezi ‚miluj svého bližního jako sebe samého‘, vyrovnávající sobectví s nesobectvím, přejal od židovských proroků. Od konkurenčních pravověrných farizejů přejal tezi ‚jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak i vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon a všichni Proroci‘.

Označoval se za Syna člověka a pokud snad i za Syna Boha, byla to pravděpodobně jen hra se slovy, neboť i ostatní Židé se považovali za boží děti. Tím, že přijal křest od Jana Křtitele, přiznal, že je hříšný. Přijal i jeho spornou ‚odpustkovou‘ tezi, vyjádřitelnou parafrází ‚uvěříš-li ve mne a necháš-li se pokřtít, tvé hříchy budou odpuštěny‘.

Podobně jako bezpočet proroků před ním se pohyboval na hranici slávy a ukamenování, a protože ji překročil, byl po římském způsobu ukřižován. Zřejmě hlavně proto, že se v duchu starozákonních prorockých věšteb prohlašoval na Mesiáše.

Kdyby se jeho učení neujali apoštolové a kdyby je nepřepracovali, skoro jistě by se zařadil mezi proroky, kteří nebyli kanonizováni a na něž se zapomnělo. Apoštolové, zejména samozvaný apoštol Pavel, u vědomí opodstatněnosti a pokrokovosti řady prvků Ježíšova učení, se však s jeho osudem nesmířili a učinili v dobrém i zlém slova smyslu vše, aby jeho odkaz zachránili.

Udělali z něj příslušníka Davidova královského rodu, z jeho smrti vytěžili důkaz o jeho božství, neboť k ní připojili zmrtvýchvstání (údajně tomu uvěřil i nevěřící Tomáš), z jeho léčitelských úspěchů učinili zázraky a z potupného ukřižování vytvořili výhodu tím, že z něj udělali mučedníka.

Podobně obrátili naruby (předmanželské?) těhotenství jeho matky Marie, když z ní udělali pannu do níž ‚vstoupil‘(?) Duch svatý. (Podivná a nejasná existence Ducha svatého se stala později předmětem nekonečných vášnivých sporů, které koncem reformace vyústily ve vznik třetího proudu křesťanství, unitarismu, uznávajícího pouze neděleného boha). Apoštolové dokázali překlenout i to, že se nepotvrdila jedna z nejdůležitějších Ježíšových tezí a pravděpodobně druhá příčina jeho odsouzení, že Boží království již přichází.

Přestože Evangelia stála apoštoly-evangelisty nekonečné přemýšlení a značnou práci, mnohé omyly a rozpory obsažené v Ježíšově učení odstranit nedokázali.

Nejzávažnější rozpor byl mezi jeho silným sociálním, socialistickým až utopicko-komunistickým cítěním (‚blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti‘) a jeho loajalitou vůči mnoha ‚pravicovým‘ pasážím židovského Zákona (‚dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane‘) i k tehdejšímu nespravedlivému mocenskopolitickému systému (‚kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc, ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má‘).

Téměř fatální byla Ježíšova bezbřehá tolerance vůči zlu (‚kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou‘) a naopak nepřiměřené potlačování sexuality (‚kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil“). Obojí svými důsledky poškodilo život miliardám lidí (Masaryk: ‚zlo se musí potírat do samých kořenů‘).“

Je nevyvratitelné, že Nový zákon obsahuje řadu nevědomých až vědomých omylů a lží. O pozdější a dodnešní mýtičnosti a morálním úpadku katolické církve nemluvě. Proto idealistický filosof ale antiklerikál G. W. F. Hegel mohl vyzývat: „vyrušovat co možná nejvíc z mravenčí práce teology, snášející kritické stavivo k upevnění svého gotického chrámu, ztěžovat jim vše a vybičovat je ze všech koutů vytáček, až již žádné nenajdou a budou muset svou nahotu ukázat v plném denním světle“ a katolický teolog (básník a politolog) ale antiklerikál Karel Havlíček mohl napsat „temná noc jak naše svatá církev“.

Tato „svatá“ církev započala protireformací lámání českého národního charakteru, dokončené nedávno „teology“ Klausem a Kalouskem, jimž typický katolický pokrytec a demagog Dominik Duka provedl rektoskopii, neboť mu šlo hlavně o materiální hodnoty. Tomáš Halík „neví“? Nevěřím. Nechápu, proč z katolické církve s.r.o. již dávno nevystoupil.