Obludárium zneužívání dětí a mladistvých v církevních institucích nebere konce. K otřesným případům v Irsku, USA, Austrálii, Mexiku přibyly i státy starého kontinentu, jmenovitě Německo a Rakousko. Skandál zasahuje i samotný trůn nejsvětější, k zneužívání docházelo i v chlapeckém církevním sboru, který byl pod patronátem papežova bratra.

Katolická církev je dle mého soudu v nejvážnější krizi za posledních dvacet let. Autorita jejího kléru může být otřesena i u prostých věřících. V případě zneužívání se již nelze vymlouvat na „zlý sekulární svět,“ tohle je špinavé prádlo značky domácí — církevní. Plamenné odsouzení těchto deliktů papežem Benediktem zakrývá podstatnou věc. Zneužívání dětí v církevních institucích není pouhým selháním jednotlivců, je to hřích strukturální. Nejedná se pouze o sexuální delikty, ale o jejich systematické zakrývání, maskování, nechuť se k nim přiznat. Běží o výsměch obětem. Když před lety Pedro Almodóvar natočil film Špatná výchova, mohli se někteří církevní potentáti pominout. Dnes mlčí. Případy zneužívání se z médií valí jako lavina.

Možná nás to svádí upřít prst a pojmenovat viníka největšího — povinný celibát. Myslím, že je to jednostranné. Mnohem závažnějším pro tuto kauzu se mi jeví otázka moci a sexuality jako takových a jejich nezdravého církevního pojetí. Katolicismus se dosud nevymanil z regresivního, nedospělého chápání sexuality. Tabuizace sexu, nepřetržitá podezíravost vůči sexuálním projevům, moralizování — přináší své plody. Je marné zdůrazňovat, že křesťanská, respektive katolická teologie skýtá i v této oblasti velké možnosti. Že eros bytostně patří k náboženství, že samotný pohyb víry je extaticko-erotický, že nauka o svátosti manželství je oslavou lidské lásky. Pro mnohé katolíky na dně duše splývají sex a hřích v jedno.