Obludárium zneužívání dětí a mladistvých v církevních institucích nebere konce. K otřesným případům v Irsku, USA, Austrálii, Mexiku přibyly i státy starého kontinentu, jmenovitě Německo a Rakousko. Skandál zasahuje i samotný trůn nejsvětější, k zneužívání docházelo i v chlapeckém církevním sboru, který byl pod patronátem papežova bratra.

Katolická církev je dle mého soudu v nejvážnější krizi za posledních dvacet let. Autorita jejího kléru může být otřesena i u prostých věřících. V případě zneužívání se již nelze vymlouvat na „zlý sekulární svět,“ tohle je špinavé prádlo značky domácí — církevní. Plamenné odsouzení těchto deliktů papežem Benediktem zakrývá podstatnou věc. Zneužívání dětí v církevních institucích není pouhým selháním jednotlivců, je to hřích strukturální. Nejedná se pouze o sexuální delikty, ale o jejich systematické zakrývání, maskování, nechuť se k nim přiznat. Běží o výsměch obětem. Když před lety Pedro Almodóvar natočil film Špatná výchova, mohli se někteří církevní potentáti pominout. Dnes mlčí. Případy zneužívání se z médií valí jako lavina.

Možná nás to svádí upřít prst a pojmenovat viníka největšího — povinný celibát. Myslím, že je to jednostranné. Mnohem závažnějším pro tuto kauzu se mi jeví otázka moci a sexuality jako takových a jejich nezdravého církevního pojetí. Katolicismus se dosud nevymanil z regresivního, nedospělého chápání sexuality. Tabuizace sexu, nepřetržitá podezíravost vůči sexuálním projevům, moralizování — přináší své plody. Je marné zdůrazňovat, že křesťanská, respektive katolická teologie skýtá i v této oblasti velké možnosti. Že eros bytostně patří k náboženství, že samotný pohyb víry je extaticko-erotický, že nauka o svátosti manželství je oslavou lidské lásky. Pro mnohé katolíky na dně duše splývají sex a hřích v jedno.

Regresivní je i církevní struktura. Oidipovský komplex je jedním z hnacích motorů církevní identity, církev spravovaná stárnoucími muži, kteří v ní nacházejí přísnou, avšak nekonečně pečující matku — na to už upozorňoval teolog Eugen Drewermann a byl po zásluze z církve vyštván. Mnozí adepti kněžství nemají svoji sexualitu vyjasněnou, a to nejen s ohledem na preference, ale i na celibát jako takový. Vágní spiritualizující průpovídky nemohou nahradit systematický, dospělý, psychologický a pochopitelně duchovní přístup.

Nevěřím, že většina zneužívajících kněží jsou pedofilové. Spíše se jedná o kombinaci několika faktorů: osamělosti, dlouholetého vytěsňování sexuality a mocenského postavení. Jedná se především o zneužití autority. Na vině je pojímání církevní autority jako takové. Místo modelu bratrsko-sesterského vládne model otec — dítě. Tento přístup je z teologického hlediska pochybný. Nikoho nenazývejte Otcem, jediný je váš Otec na nebesích, Osvoboditelova slova padla opět na neúrodnou půdu.

Hermetická uzavřenost církve, strach a podezíravost vůči vnějšímu světu jsou rovněž na vině. Přání předchozího papeže, aby církev byla domem ze skla, se nenaplnilo. Pokud je domem ze skla, tak neprůstřelného a kouřového.

Samotné zneužívání mladistvých není problémem pouze katolické církve, tyto případy se vyskytují i v jiných církvích, kde povinný celibát nemají. Přesto v katolické církvi dosahuje nestoudných a do nebe volajících rozměrů.

Píšu tento text z pozice rozhněvaného křesťana, kterému není osud katolické církve lhostejný, jakkoli se k ní nominálně nehlásí. Hluboce si vážím katolické tradice. Jejího duchovního bohatství i sociální nauky. Sekulární veřejnost je zvyklá chápat pojem církev v intenci, ve které by mu rádi rozuměli konzervativní kruhy: církev, to je klérus a učitelský úřad — ostatní jsou pouhými laiky. Církev podle učení II. Vatikánského koncilu ve shodě s celou křesťanskou tradicí náleží všem pokřtěným. Každý pokřtěný je církví.