Otázka majetkového narovnání (nesprávně označovaného jako církevní restituce) se podle očekávání pomalu, ale jistě vynořuje v předvolebním boji. Narovnání mezi státem a církvemi můžeme považovat za „dar církvím“, nebo za „nápravu křivdy, spáchané komunistickým režimem“. Na potřebnosti odluky církví od státu a vyřešení financování církví se ale snad shodneme v obou případech.

Současnou podobu zákona vyjednaly parlamentní strany (včetně ČSSD), spolu se zástupci krajů a obcí v tzv. Kasalově komisi. Současná podoba narovnání vychází z tehdy odsouhlaseného principu: navrátit co lze, co nelze kompenzovat finančně, a sporných případů se církve zřeknou. Nesporné vlastnictví majetku církvemi na základě údajů z pozemkových knih potvrzují PF UK v Praze a PF MU v Brně (opačnou tezi pak vypracoval známý JUDr. Kindl z PF v Plzni, nebo JUDr. Hrádela, který svůj charakter „předvedl“ dostatečně už při korupčních skandálech ve fotbale).

Pokud se však Jiří Silný domnívá, že církve „dostanou všechno, o co si řeknou“ je jednoduše na omylu. Církve dostanou zpět jen o něco více než třetinu z původně užívaného majetku, o něco méně než třetinu pak církvím vyplatí stát v průběhu následujících třiceti let ve formě finančních kompenzací — a podstatné části svých nároků se církve vzdávají (vycházím z původních odhadů rozsahu majetku v užívání církví ve výši až 200 mld.). Vše navíc musejí řádně prokázat, jinak jim státní instituce nebudou moci majetek vydat.

Může se samozřejmě ukázat, že majetkové narovnání „byl dar danajský“ a že církvím uškodí na pověsti. Nestane se tak ale proto, že by občané ČR se zabavením majetku církvím souhlasili. Podle výzkumu CVVM pouhých 29% dotázaných považuje komunistické zabavení majetku církví po roce 1948 za spravedlivé, 58% obyvatelstva tato problematika ve skutečnosti nezajímá a 65% dotázaných nesouhlasí se současným návrhem na majetkové vyrovnání (nikoliv až 85%, jak rádi poukazují někteří internetoví diskutéři). Je otázka, jakou podporu veřejnosti by získal návrh ČSSD o zřízení fondu na financování církví. Stejně tak je s otazníkem, proč s touto myšlenkou přišla ČSSD až poté, co její zástupci odsouhlasili jiné řešení. Nelze se ale divit církvím, že jim idea fondu příliš nevoněla, zvláště poté, co v roce 2003 (za úřadování sociálnědemokratického ministra kultury) skončila v likvidaci Náboženská matice. Pro pořádek jenom dodejme, že v matici byl ve formě fondu rovněž soustředěn majetek, který „měl“ sloužit k „financování potřeb církví“.

Pověsti církvím ve skutečnosti nejvíce škodí neustálé a zbytečné poštvávání ze strany (některých) politiků a politických stran. Podle průzkumu CVVM většinu společnosti téma majetkového narovnání ani příliš nezajímá. Otevírání tématu, které se po složitých debatách podařilo uzavřít, tak neslouží k ničemu jinému, než k provokaci jedné skupině obyvatel proti druhé. Žádný zákon není dokonalý, velká část debaty však byla a je vedena lživě, což možná snad pramení jen z lenosti používat vyhledávač Google. Všechny potřebné informace — soupis majetku, mechanismus jeho ocenění, zásady pro uznání/neuznání nároku jsou dostupné na stránkách ministerstva kultury a dalších organizací.

Nechci, aby byl tento článek vnímán jako bezvýhradná obrana mechanizmu narovnání vztahu mezi státem a církvemi, daná zákonem č. 428/2012 sb. Je dobře, že se o tématu nadále vede debata, protože některé kroky mohly být učiněny jinak. Nicméně je také zapotřebí říci, že se otázka tzv. církevních restitucí po dvaceti letech de facto i de iure uzavřela. Když však vystudovaní právníci slibují referendum o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, musejí také jako právníci vědět, že občanům jednoduše lžou, že slibují něco, co není možné.

Odtud už jsme jenom krůček ke snaze o získávání politických bodů na základě poštvávání proti menšině věřících. Důkazem je i článek Silného, který se snaží vykreslit napojení církví na pravicové strany a podsunout jim spoluzodpovědnost za asociální politiku. Pokud je mi známo, přinejmenším římskokatolická církev se od politických aktivit distancuje, naopak se snaží nalézt cesty, jak být ve společnosti prospěšná (také zde). Stejně tak by se možná pan Silný rád dozvěděl, že téma Romů ve společnosti pozoruje církev a zvláště kardinál Duka dlouhodobě. Stejně ničemu užitečnému neslouží ani překrucování slov Joela Rumla a Dominika Duky — oba citované slogany jsou vytržené z kontextu, kardinál Duka nikdy slovo lůza nepoužil (dovolím si jen upozornit, že titulek komentáře je prací redakce ČRo, nikoliv pana kardinála). Myslím, že všechna uvedená fakta si může snadno opatřit každý redaktor, který chce na téma církví ve společnosti psát.

V demokracii má být veden dialog. Takový ale musí splňovat určitá kritéria — přinejmenším znalost problematiky a obsahovat jistou míru nadhledu. Poštvávat proti skupině věřících na základě odkazu na „zátěž pro veřejný rozpočet“ (představují skutečně dvě miliardy ročně pro státní rozpočet tak dramatickou zátěž?) je stejně hloupé, jako poštvávat proti Romům na základě vyplácení čtyřiceti miliard na sociálních dávkách ze státního rozpočtu. Jsem toho názoru, že ani já, ani žádný ze čtenářů Deníku Referendum by si nepřál, aby se k rasovým a sociálním nepokojům přidalo i náboženské násilí.