V předvolebním zápalu slibuje KSČM, že bude prosazovat konání referenda k otázce vydání majetku církvím na základě zákona „o zmírnění některých majetkových křivd“ a nevylučuje to ani ČSSD, i když ta dává spíše přednost jednání s církvemi o snížení finančního plnění a přísné kontrole, zda jsou pozemky a budovy vydávány na základě nesporných nároků.

Pravděpodobní levicoví vítězové voleb zřejmě prosadí konečně zákon o referendu, na který občané čekají už od schválení české Ústavy. Pravicové strany ODS počínaje a TOP 09 konče, které mají plná ústa demokracie, dosud spolehlivě všechny návrhy na zákon o referendu v Parlamentu smetly ze stolu.

Pokud by se první referendum podle nového zákona konalo právě k otázce tzv. církevních restitucí, mělo by to jistě svou symbolickou hodnotu. Vedle snahy prosadit na českém území americkou vojenskou základnu, patří právě církevní restituce v současné podobě ke kauzám, na kterých se arogance pravicových stran pohrdajících občany ukázala nejzřetelněji.

V obou případech bylo dobře známo, že naprostá většina občanů je proti. V případě radaru veřejnost v čele s hnutím Ne základnám dokázala z kauzy udělat politikum a v době, kdy neměla pravice v této věci jistou většinu, došlo k odsunutí hlasování a všechno vyřešil nástup prezidenta Obamy, který plán zrušil.

V případě církevních restitucí prosadila pravice v Parlamentu zákon, který byl zpochybňován z mnoha dobrých důvodů, za dobře známých ostudných okolností, které jsou dodnes předmětem vyšetřování.

Vzhledem k tomu, že nejprve musí proběhnout volby, poté se ustaví nový Parlament a nová vláda, pak se může teprve schvalovat zákon o referendu a následně se může referendum vyhlásit, je to procedura na dlouhé lokte. Ale přesto je významné, že se taková úvaha objevila a že se o možnosti referenda bude diskutovat.

Noví zákonodárci i vláda budou mít rychlejší nástroje, budou-li chtít dosáhnout snížení finanční zátěže veřejného rozpočtu. Pravděpodobně začne jednání, při kterém bude mít vláda dosti silnou pozici. I přes deklarovanou odluku církví od státu, jsou v mnoha směrech na dobré vůli státu církve závislé. Ostatně ČSSD nikdy nárok církví na odškodnění nezpochybňovala.

První reakce představitelů církví na komunistický záměr s referendem nepřekvapily. Na jedné straně prezentují jistotu, že vše je v pořádku a nezvratné, podepřenou schváleným zákonem, kterým neotřáslo ani napadení před Ústavním soudem, a majetek je ostatně posvátný. Na druhé straně vytahují oblíbené antikomunistické rejstříky, které prozrazují, že přece jen nějaké obavy tu budou.

Otázka referenda svádí také k prezentování tradičního paternalismu a elitářství u církevních hierarchů obvyklých. Lid je v podstatě vnímán jako luza (Dominik Duka), jejíž rozhodnutí nemůže být jiné než špatné, zvláště naslouchá-li levici, která chce znovu ukrást, co už ukradla jednou, a znovu se stát „železnou pěstí lidu“ (Joel Ruml).

Není to moc věcné: katolická církev přišla o majetek už díky protestanty oblíbenému Josefu II. (železná pěst absolutismu?) a o pozemky ji připravila i pozemková reforma Masarykovy republiky (železná pěst demokracie?).

Sázka téměř všech církví na podporu pravice, bez ohledu na to, jak zkorumpovaná, neschopná, asociální a pitomá bude, se zdánlivě vyplatila. „Náhrada křivd“ dopadla vskutku velkoryse, sami žadatelé asi ani nečekali, že dostanou všechno, o co si řeknou. Může se ukázat, že to byl dar danajský. Už teď prohloubil výrazně propast mezi církvemi a necírkevní veřejností, kterou by církve měly oslovovat poselstvím milosrdenství a spravedlnosti.

Budou církve „zásadově“ pokračovat ve svém „kulturním boji“ proti levici i v době, kdy se česká pravice rozpadá v přímém přenosu a začíná napodobovat slovenské poměry? Nebo se začnou pragmaticky sbližovat s těmi, kdo budou vládnout? Bude to ještě někoho zajímat?

Pozoruhodné a chvályhodné je, že přinejmenším dva katoličtí biskupové vydali prohlášení odsuzující protiromské demonstrace. O prohlášení plzeňského biskupa Radkovského informuje křesťanský server Proglas. Prohlášení olomoucko-opavského biskupa Lobkowicze zveřejnily v plném znění alternativní Britské listy.

Lobkowicz zmiňuje i potřebnost restitučních peněz pro charitativní projekty. Ať s penězi nebo bez, stavět se za důstojnost všech lidí bez rozdílu církvi sluší.

Chtěli bychom asi moc, kdybychom čekali, že hierarchové zapátrají i po příčinách etnického napětí, které nepochybně souvisí se zhoršující se sociální situací Romů i těch, kdo na nich vybíjejí svou frustraci a úzkost z vlastní budoucnosti. Než dospějí k poznání, že to byli právě ti pravicoví politici, k církvím tak štědří, kdo zbídačili široké vrstvy obyvatelstva a vyvolali tak rasové konflikty, uplyne asi ještě hodně vody.

Ne každý biskup má takovou jasnozřivost a odvahu jako Helder Camara z Recife v Brazílii, blahé paměti, který prohlásil: „Když dám chudým najíst, řeknou, že jsem světec. Když se zeptám, proč jsou chudí, řeknou, že jsem komunista.“ Camara se ptal.