Praha v těchto dnech hostí již pátý ročník festivalu Prague Pride — festivalu, který se chápe jako demonstrace za práva sexuálních menšin a také jako všeobecná oslava lidské lásky. V této souvislosti se mohou objevovat úvahy nad smyslem konání takovéto akce v současné době a v České republice. Homosexuální chování už dávno není trestné, homosexualita není chápána jako patologie, nýbrž jako součást variability, společenské předsudky vůči gayům a lesbám se, jak jdou generace, stále zmenšují. Páry stejného pohlaví mohou uzavírat registrované partnerství a další legislativní změny směřující k jejich zrovnoprávnění jsou jen otázkou času. Skupinky ultrakonzervativců mohou pokřikovat hlasitě, avšak jejich reálný význam je marginální. Má tedy smysl v takové situaci pořádat akce jako je Prague Pride?

Paradoxně dal kladnou odpověď na tuto otázku arcibiskup pražský, kardinál Dominik Duka, když zakázal spolku Logos (sdružujícímu věřící s menšinovou sexuální orientací) konat v době Prague Pride semináře týkající se šikany v římskokatolické církvi a homosexuálních kněží na půdě akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora, ke kterým dal svolení tamní farář, profesor Tomáš Halík.