Řád Dominika Duky
Roman ŠolcV hlavní městě vrcholí letošní Prague Pride. Co je vlastně jeho hlavním posláním? A z čeho čerpá i dnes legitimitu v demokratickém světě?
Praha v těchto dnech hostí již pátý ročník festivalu Prague Pride — festivalu, který se chápe jako demonstrace za práva sexuálních menšin a také jako všeobecná oslava lidské lásky. V této souvislosti se mohou objevovat úvahy nad smyslem konání takovéto akce v současné době a v České republice. Homosexuální chování už dávno není trestné, homosexualita není chápána jako patologie, nýbrž jako součást variability, společenské předsudky vůči gayům a lesbám se, jak jdou generace, stále zmenšují. Páry stejného pohlaví mohou uzavírat registrované partnerství a další legislativní změny směřující k jejich zrovnoprávnění jsou jen otázkou času. Skupinky ultrakonzervativců mohou pokřikovat hlasitě, avšak jejich reálný význam je marginální. Má tedy smysl v takové situaci pořádat akce jako je Prague Pride?
Paradoxně dal kladnou odpověď na tuto otázku arcibiskup pražský, kardinál Dominik Duka, když zakázal spolku Logos (sdružujícímu věřící s menšinovou sexuální orientací) konat v době Prague Pride semináře týkající se šikany v římskokatolické církvi a homosexuálních kněží na půdě akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora, ke kterým dal svolení tamní farář, profesor Tomáš Halík.
Kardinál Duka a další konzervativní katolíci odmítají homosexualitu (respektive realizaci homosexuální orientace v sexuálním chování) jako neslučitelné s „přirozeným řádem“, v nějž věří a jímž se řídí, a který navíc považují za objektivně platný. Řada katolíků je ovšem vůči homosexuálům vstřícnější. Například právě Tomáš Halík se v rozhovoru pro DVTV gayů a leseb zastal, a to včetně jejich sexuálního života, který se pokoušel uvést do teoretického souladu s „přirozeným řádem“ skrze katolické etické zásady (například upřednostnění menšího zla). Jistě je třeba ocenit snahu o „obhajobu“ homosexuálů a odvahu k teologickým konstrukcím, pro něž by řada katolických konzervativců neměla pochopení, principiální problém ovšem neřeší ani trochu. Tím je onen „přirozený řád“, z jehož rámce se nedokáže vymanit ani Tomáš Halík, a který stále definuje homosexuální vztah jako „zlo“, byť by to bylo připustitelné „menší zlo“.
Největším problémem ovšem není samotná víra v existenci nějakého „přirozeného řádu“ (to samo je hluboká filozofická otázka), ani víra v jeden konkrétní „přirozený řád“ (dejme tomu ten katolický), dokonce ani přesvědčení, že právě ten jeden „přirozený řád“ je nejlepší, nejpravdivější a nejdokonalejší. Nejnebezpečnější je nezpochybnitelnost, která je „přirozenému řádu“ přisuzována — je považován za objektivně platný a jakékoli pochyby, polemiky či narušení jsou a priori odmítány a zakázány. Heretici jsou považováni za ubohé blázny či za ďábelské zloduchy, jsou vylučováni ze společenství, zostuzováni, dříve i fyzicky likvidováni.
A právě v tomto kontextu lze také vnímat festival Prague Pride. Nejen jako boj za práva menšin a oslavu lásky, ale jako akt všeobecného veselého chaosu, který boří všechny platné řády a zpochybňuje všechny „velké pravdy“. Protože dogmatičnost a fanatismus jsou nebezpečím jako forma, bez ohledu na obsah. Vzdorovat jim lze pouze skrze pochybnosti, pluralitní diskusi a kritické myšlení.
Umberto Eco píše ve Jménu růže: „…úkolem toho, kdo miluje lidi, je přivést je k tomu, aby se smáli pravdě, přivést pravdu k tomu, aby se smála, protože jediná pravda je umět se osvobodit od chorobné vášně k pravdě.“
Můžeme ostatně s T. Halíkem ocitovat i B.Pascala, že na konci každé pravdy je třeba dodat, že víme i to opačné...:)
Problém přirozeného řádu spočívá v tom, že tento pojem zapírá a zamlčuje zásadní skutečnost platnou pro lidskou společnost: vše je totiž jednak dáno a podmíněno historicky a za druhé, v každém řádu se zračí nějaké mocenské poměry, které někomu vyhovují a jinému ne. Je tedy legitimní řád zpochybňovat, resp. ptát se na ony mocenské poměry.
Jsem toho názoru, že v soudobé společnosti je (jak ostatně jinak?) mnoho špatného, neuspokojivého, mnohá nespravedlnost i faktická nesvoboda, věci, které by zasluhovaly naše angažmá. Lidé však nechtějí dát najevo nespokojenost, tedy vlastně, že se jim až tak nedaří, žádá se přece flexibilita. Proto se vyžívají nanejvýš v náhradních aktivitách, v obdobě "přeskokového chování", jak je známo z etologie zvířat.
Dlouho je prostě suchopár a skoro všichni přitom říkají, že mají teplo rádi, nebo jen mlčí. Přijde déšť, který oživí (a zmnoží) společenský pohyb a vzbudí tlak na respektování skutečnějších a hlubších sociálních zájmů lidí? Bude naše republika také res publica?
"Problém přirozeného řádu spočívá v tom, že tento pojem zapírá a zamlčuje zásadní skutečnost platnou pro lidskou společnost: vše je totiž jednak dáno a podmíněno historicky a za druhé, v každém řádu se zračí nějaké mocenské poměry, které někomu vyhovují a jinému ne. Je tedy legitimní řád zpochybňovat, resp. ptát se na ony mocenské poměry."
Ještě to ale chce si uvědomit i tu další věc - tu, o kterou civilizační poznání obohatil v podstatě marxistický úhel pohledu - že totiž v určité historické etapě je určité uspořádání "přirozené", lze ho napadat, ale jeho změna je možná až v míře, ve které se blížíme k jejich hranicím ... proč asi lidé jako Žižek a mnoho jiných (Švihlíková) dumají nad trendy, nad rolí sdílení, nad změnami technologie ... protože toto berou v potaz ... i kdyby implicitně ...
Jde o kategorii umožňující návaz na transcendentno ve smyslu zaštítění ideologického záměru poslední pravdou.
Manicheisticky založené křesťanské náboženství tak nabízí možnost zneužívání znalosti jak přirozeného, tak nepřirozeného řádu.
Upozorňovat na to křesťany fundamentálně strukturované mysli, není pane Kuchejdo nikdy k zahození.......bych jako skalní demokrat podotkl.