Nigérie, Zimbabwe, Uganda. To jsou tří země na africkém kontinentu, které v poslední době nejviditelněji zasáhly proti své LGBT komunitě. V Ugandě byl v prosinci přijat zákon, který umožňuje trestat homosexualitu za jistých okolností i doživotním vězením a zároveň zakazuje jakékoli financování nebo propagaci sexuálních menšin. O několik týdnů později podepsal nigerijský prezident Goodluck Jonathan zákon zakazující svazky osob stejného pohlaví, které v zemi samozřejmě nebyly nikdy legální, a který umožňuje poslat do vězení na deset let osoby veřejně projevující svou (nesprávnou) sexuální orientaci nebo se sdružující v LGBT organizacích. Svazky osob stejného pohlaví jsou v Nigérii od ledna stejným zákonem postižitelné čtrnácti lety vězení. V Zimbabwe byla podobná legislativa schválena už v roce 2006 a uvěznění hrozí například za to, když se osoby stejného pohlaví na veřejnosti drží za ruce nebo se dopouštějí jakýchkoli aktů považovaných za homosexuální. Robert Mugabe označil homosexualitu veřejně za „ohavnost, která ničí národy“, a za „hnusnou, hnusnou nemoc“. Lidé s menšinovou sexuální orientací jsou pak dle zimbabwského prezidenta „horší než psi a prasata.“

Tyto tři země nestojí pochopitelně o samotě. Podobnou cestou se vydává například Burundi, Kamerun nebo Tanzanie. Homosexualita je trestný čin v celkem 38 afrických zemích, z nichž v některých, například v Súdánu, je možné projevy LGBT trestat i smrtí. Trest smrti lze za „sodomii“ uložit také v některých nigerijských státech a podobná idea stála za již zmíněným zákonem schváleným v ugandském parlamentu, kterému se původně přezdívalo Kill the Gays bill. Zajímavý je především trend: v subsaharské Africe se zavádějí nové tresty a zvláštní legislativa, jež ve své tvrdosti většinou překonává současnou ruskou. Také rétorika se vyostřila; na mnoha místech vede k de facto státem posvěceným pogromům, jako například v Kamerunu, kde dnešní situace nápadně připomíná hysterii před pogromy na Židy. I v tomto případě doplňují homofobii městské legendy o rituálních vraždách; podle jedné měl být v roce 2006 v hotelu v Yaoundé jistý student znásilněn a usmrcen homosexuály.

Co je tedy příčinou onoho afrického vzedmutí a boje proti „sodomii“?

Jednu odpověď nabízí sami politici ze zemí, kde jsou útoky nejhorší. „Je to ne-africké, protože je to v rozporu s africkými hodnotami,“ vyjádřil nejčastější argument poslanec ugandského parlamentu David Bahati na adresu menšinové orientace. Ugandský ministr Nsaba Buturo mluví dokonce o střetu civilizací: africké proti evropské, která se pokouší znovu uplatňovat svá koloniální práva nad kontinentem. Populární keňský karikaturista jev výstižně označil za „diktát africké kultury“; jakési nové ideologie, používané mnohými vůdci na kontinentu k obhajobě svých činů a k získání podpory populace. Co je „africké“ se nosí, i když podoba se v každé zemi liší podle současných potřeb politické elity.

V tomto ohledu je zábavné, že většina legislativy zaměřené proti „sodomii“ — včetně definice a označení samotného — vychází z viktoriánského vzoru. Dodatek k trestnímu právu z roku 1885 ve Spojeném království mimo jiné znovu kriminalizoval pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví, přičemž zůstal v platnosti až do roku 1967 (ve Skotsku dokonce do roku 1980). Byla to právě mateřská země bývalých britských kolonií, která jako jedna z mála v západní Evropě homosexuály tvrdě pronásledovala a ještě v padesátých letech jich stovky věznila. Tyto země anglickou legislativu obvykle zdědily, a pokud ji během své historie měnily, nyní se vracejí zpátky „ke kořenům“; nikoli africkým, ale britským. Bývalé francouzské kolonie jsou naopak většinou tolerantnější a nejprogresivnější trend je možné vysledovat v portugalsky hovořících zemích v Africe; v nich dochází dlouhodobě k dekriminalizaci, v Mosambiku a na Kapverdách byly přijaty také zákony proti diskriminaci na základě sexuální orientace. To je v Africe výjimečné.

Za velkým viktoriánským návratem stojí zásadní důvod: náboženská proměna, přítomná zejména právě v bývalých britských koloniích. O sílícím křesťanství na africkém kontinentu se mluví poměrně často, méně často už se však zmiňuje, že nejrychlejší trajektorii růstu mají evangelikální církve amerického střihu s často přímým napojením na Spojené státy. Kapya Kaoma, anglikánský kněz ze Zambie, během výzkumu pro svou dizertační práci navštívil křesťanská knihkupectví v mnoha bývalých britských koloniích a prohlásil: „Používají rétoriku, jako kdyby to byli Američané, ne afričtí křesťané. Jedete do Zimbabwe, jedete do Ugandy, do Nigérie… Všude tam, kde vítězí konzervativci, se používají ty samé argumenty jako v USA.“

Sílu vlivu amerického evangelikálství na „novém trhu“ demonstruje případ Scotta Livelyho. Autor Růžové svastiky, knihy „rozkrývající“ homosexuální pozadí nacistického režimu a vlivu tohoto domnělého pozadí na agresivní nacistickou politiku, je něco jako světová ikona evangelikálního boje proti homosexuálům. Zároveň patří s dalšími americkými evangelikály přinejmenším mezi inspirátory ugandského Kill the Gays billu. V Ugandě a dalších zemích pořádal semináře o „homosexuální propagandě“ a nebezpečích představovaných sexuálními menšinami; semináře, jichž se účastnily stovky afrických politiků včetně zákonodárců. A Lively není jediný. Ze Spojených států do Afriky přesouvá pozornost zvyšující se množství nejkonzervativnějších organizací americké náboženské pravice a v mnoha zemích jim naslouchají, na rozdíl od jejich vlastní.

Bylo by samozřejmě falešné tvrdit, že nárůst netolerance a pronásledování sexuálních menšin v subsaharské Africe je způsoben výhradně vzrůstající silou radikálních evangelikálních církví s širokou podporou konzervativních kruhů ze Spojených států. Svoji roli tu má i touha politiků hrát na nacionalistickou a koloniální strunu, zájem o implementaci islámského práva v některých státech s významnou muslimskou populací, radikální část katolické církve a duchovenstva i oprávněný pocit mnoha Afričanů, že se Západ pokouší vnutit jim své představy o společnosti, a to i za cenu vydírání; mnozí evropští a američtí politici opakovaně hrozili zastavením finanční a potravinové pomoci nebo omezením ekonomické spolupráce v případě kriminalizace sexuálních menšin.

Nicméně nedá se přehlédnout, že dominantně katolické země kontinentu, jako třeba bývalé portugalské kolonie, zaujímají vůči LGBT komunitě výrazně tolerantnější postoj. A že Afrika se dostává do centra pozornosti americké evangelikální pravice, pomalu prohrávající souboj o takzvané konzervativní hodnoty na své vlastní půdě. Ty Cobb z Human Rights Campaign k tomu říká: „Když se podíváte pod povrch toho, co se teď děje v zemích se zhoršujícím se postavením lidí s menšinovou orientací, uvidíte za tím spoustu Američanů.“