Zítra začínají zimní olympijské hry v Soči. Paradoxně tento svátek sportu rozpoutal debatu nikoliv o sportu, ale o lidských právech sexuálních menšin. Souvisí to s tím, že v pořádajícím Rusku jsou od loňského léta zakázány projevy obhajující homosexualitu a tak zde byl zakázán průvod homosexuálních sportovců. Reakcí byla finský výzva z listopadu 2013 adresovaná Mezinárodnímu olympijskému výboru a kritizující tento krok z lidskoprávního pohledu.

↗

Olympiáda v Soči. Foto cs.wikipedia.org

Naprosto souhlasím s tím, že podobné sportovní události by neměly být politizovány a vcelku i chápu, že tehdejší česká vláda i Český olympijský výbor se chtěli vyhnout tomu, že diplomaticky konfliktním způsobem budou vstupovat do vnitřních věcí Ruska. A myslím si, že nebezpečí teroristického útoku v Soči je vážnější otázka než sexuální sebeprezentace některých sportovců.

Problém je v tom, že stejně jako je dnes v rozporu s olympijskou myšlenkou tato událost bohužel i velkým byznysem, tak už samotné rozhodnutí o zákazu průvodu homosexuálních sportovců bylo politickým krokem a prezentací určitých politických postojů. A zcela logicky otevřelo veřejnou diskusi na toto téma i mimo Rusko.

Komunikace diplomatů je specielní otázka, ale jsem přesvědčen, že nelze jen kvůli citlivé kauze v Soči tabuizovat polemiku s homofobními postoji kdekoliv ve světě.

Bylo by chybou smířit se s tím, že vzniká tendence názory na téma lidských práv homosexuálů na pozadí olympiády v Soči umlčovat a naopak vyvolat vlnu homofobních nálad. A to i v České republice, zemi, která je tradičně v přístupu k sexuálním menšinám poměrně tolerantní. Homosexualita byla u nás legalizovaná v sovětském bloku jako první a to už v roce 1962. Za to v Rusku, kde došlo k legalizaci až v roce 1993, opět sílí hnutí na zákaz homosexuality.

Za této situace není důvod proč neříci, že tento trend je v rozporu s civilizovanými lidskoprávními standardy. Jak tuto záležitost budou řešit v Rusku je samozřejmě především jejich věcí, situace tam v této otázce není jednoduchá. Nelze ale nevidět, že už samotný ruský zákaz veřejné propagace homosexuality nese problematické ovoce.

Fanouškové olympiády, ale i zastánci dobrých vztahů s Ruskem by proto neměli odmítat věcnou kritickou debatu o těchto věcech. Nepomůže to totiž ničemu — ani sportu, ani zájmu o Rusko jako takové.

Například ruský novinář Andrej Saturin z Chabarovska dostal pokutu padesát tisíc rublů za to, že zveřejnil názory učitele, který kvůli sexuální orientaci přišel o práci. Podobně úřady napadají novinářku Jelenu Klimovou, která na sociálních sítích založila diskusní fórum pro gaye a lesby. Ruská školní správa v Brjansku zase potrestala dospívající dívku za to, že zveřejnila svou „netradiční sexuální orientaci“.

Lidská práva jsou otázka občanská, politická, ale i náboženská. Na rozdíl od tolerantnějších postojů papeže Františka, hlavy katolické církve, se otevřeně proti homosexualitě staví i ruská pravoslavná církev. Volá dokonce po referendu o zákazu homosexuality.

Další diskuse vyžaduje jak toleranci k jiným názorům, tak i obranu práva nemlčet. Úsilí označit na východě obranu lidských práv sexuálních menšin jako západní dekadenci je totiž cítit snahou po vytváření obrazu nepřítele.

Obraz nepřítele je předstupněm konfliktu. Loni na toto téma mimochodem vyšla v češtině zajímavá esej od Umberta Eca s názvem „Vytváření nepřítele“. Smysl sportu je opačný. Události jako jsou olympijské hry by měly sbližovat a ne rozdělovat lidi a hledat nepřátele v těch, co se nějak liší.

Až se budeme těšit u televizorů z výkonů našich či jiných sportovců, nehledejme proto nepřítele. A mysleme na to, že i lidé s odlišnou sexuální orientací mají už dnes svá práva, která se vyplatí respektovat a jejichž věcná veřejná obhajoba by neměla být znovu označena za tabu.