V reakci na nedávné setkání papeže Františka s vrchním imámem prestižní islámské univerzity Al Azhar Ahmadem Muhammadem Al-Tajibem rozebral vztahy křesťanství a islámu egyptský římskokatolický odborník na otázky vztahů s islámem Samir Khalil Samir S.J. Rozhovor publikoval Vatikánský rozhlas. K dispozici je jeho český překlad.

Vrchní imám se při návštěvě papeže v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas vyslovil, že islám nemá s terorismem nic společného, že jde o špatné pochopení islámských textů. Samir pokládá toto tvrzení za nesprávné. V Koránu, jak upozorňuje, najdeme násilí i odmítání násilí.

Násilí páchané takzvaným Islámským státem (a bylo by třeba dodat řadu dalších ozbrojených sil jako Al Káida, Tálibán, Hizballáh, Hamás a též státy nelidsky krutě zacházejícími s delikventy, jako je Saúdská Arábie) je pácháno jménem islámu a s odůvodněním v pramenech tohoto náboženství. Samir upozorňuje, že taková interpretace Koránu je možná.

Egyptský jezuita očekává od Al-Azharu jako významné autority v islámu uznání, že v Koránu jsou výzvy k násilí, ale že ty se vztahují k určitému historickému období a ke specifickým okolnostem. Al Azhar má ukazovat, že nejde o obecnou normu.

Násilí z Boží vůle

Islámská univerzita bohužel dlouho otálela se stanovením jasných směrnic, jak číst Korán dnes. Samir oceňuje, že byly zavedeny kurzy a zpracovány učební texty, které nabízejí konstruktivnější výklad. Od islámských autorit to očekávají otevření a osvícení muslimové.

Vatikán chce podporovat Al Azhar, aby pokračoval správným směrem a vrátil se k tomu, co se objevilo již v padesátých a šedesátých letech 20. století, totiž k otevřené a humanistické interpretaci posvátných textů islámu. Uplynulo čtrnáct století a není tedy možné aplikovat je v nezměněné podobě, tak jako my nemůžeme brát doslovně některé texty Starého zákona, které mluví o násilí a válce, k nimž sice vybízí Bůh, avšak v naprosto jiném kontextu. To je prý třeba pochopit: textu rozumíme v jeho kontextu.

I mně připadá Samirovo hodnocení postojů islámských učenců vyrovnané a poctivé. Jen se obávám, že nestačí odvolávat se na kontext. Výzvy k násilí, alespoň tam, kde nejde o spravedlivou obranu, jsou prostě zločinné. Podobné výzvy obsahují i jiné náboženské texty, například Bhagavadgíta. Jsou jiné texty, třeba čínský Tao te ťing (Kniha o Cestě a ctnosti) nebo buddhistické Tipitakam (Tři koše), které k násilí nevybízejí.

↗

Bude-li se Bible a Korán považovat za Boží slovo přímo sdělené lidem, jak se dovídáme od fundamentalistických křesťanů, pak se musíme obávat setkání s muslimem nebo křesťanem, pro něž je toto pojetí závazné. Repro DR

Judaismus, křesťanství a islám potřebují vyjasnit vztah k Bibli a Koránu. Když Bůh v Bibli mimo kontext obrany vybízí na řadě míst k násilí, výslovně včetně vybíjení žen dětí a starců, a pokud se bude Bible pokládat za inspirovanou knihu, za Bohem zjevený text, za Boží slovo, jak rádi zdůrazňují někteří křesťané, nemůžeme se divit, že se na tyto texty odvolávají strůjci náboženských válek a masového hubení kacířů a čarodějnic.

I dnes se páchá násilí s odůvodněním v Boží vůli, v Boží spravedlnosti zasahující proti hříchu. Tak to bylo například u srbských pravoslavných bojůvek v balkánské válce v devadesátých letech minulého století, když hromadně vraždily nebojující a neozbrojené muslimy. Tak to je dnes u teroristické organizace zvané Pravoslavná armáda na východě Ukrajiny. Podobné to bylo v severoirském ozbrojeném konfliktu protestantů a římských katolíků. Tak to je u zejména amerických atentátů na homosexuály a na gynekologické kliniky.

Slovo Boží, lidské činy

Bylo by třeba sebekriticky zhodnotit, jak to je s oprávněností ozbrojených akcí západních spojenců „na obranu západní civilizace“, kdy jde o skutečnou obranu a kdy o pokračování v linii křížových výprav. Kdy se naznačuje, že válka proti islámským zemím je bitvou u Armaggedonu, tedy konečnou Boží bitvou a bitvou spravedlivých s cílem zahubit všechny hříšníky.

Bude-li se Bible a Korán považovat za Boží slovo přímo sdělené lidem, za Boží dopis člověku, jak se dovídáme o Bibli od fundamentalistických křesťanů, pak se musíme obávat setkání s muslimem nebo křesťanem, pro něž je toto pojetí závazné. Možná jejich autority budou kouzlit s kontextem a se způsobem výkladu posvátných textů, ale nakonec jim nezbude, než konstatovat, že Bible a Korán jsou lidské texty, že obsahují ideologii obhajující mocenské nároky ummy nebo církve.

Až po tomto uznání může následovat hledání alternativních postojů, něčeho božského, radikálně nového, tvůrčího. To křesťané mohou nacházet v textech Starého a Nového zákona. K tomu mohou hledat aplikace v křesťanských dějinách. Mohou je vidět u valdenských a v rané Jednotě bratrské, v luterských pietistech 17. století a jejich spojení s rosikruciánskou tradicí v Německu a USA (Pennsylvanie), ve Společnosti přátel (tedy u kvakerů), u unitářů univerzalistů, u mennonitů, u jednotlivců a komunit i v tradičních církvích.

Muslimové oceňující mystickou tradici islámu, například turecké nábožensko-politické hnutí Hizmet inspirované súfijským řádem mevlevíja, jsou dnes odmítáni sekularisty i islamisty, ale nebojí se a pracují na rozvoji praxe islámu otevřeného, tolerantního, dialogického, mírumilovného. Rozvíjejí občanské ctnosti na základě Koránu chápaného spíše alegoricky než doslovně. A nejsou v islámu jediní.

Nestačí říct, že násilí nemá nic společného s judaismem, křesťanstvím nebo islámem. Bohužel má co dělat s těmito třemi náboženstvími. Bohužel v různých etapách jejich dějin bylo nebo je v nich doma a je třeba se distancovat nejen od násilných činů, ale i od náboženského základu násilí.