Osobně jsem se zatím nesetkala se schvalováním násilí. Ale musím napsat, že mě znepokojuje i leccos jiného. Například příliš časté hovory některých křesťanů o Satanovi a jeho působení ve světě.
Člověk pocházející z jiného prostředí totiž nedovede posoudit, jak vážně to myslí a co se při tom odehrává v jejich hlavách.
Řekla bych, že uzavřenost náboženských komunit by mohla v tom směru působit negativně, a proto jsem pro co největší otevřenost a spolupráci všech se všemi.
To ovšem předpokládá umět překonávat strach z neznámého.

"Co se děje v jejich hlavách..." - ano, to je právě to o co se nakonec jedná; co ta či ona víra učiní s "hlavou" toho či onoho zcela konkrétního člověka.

Vlastně to úzce souvisí s tím o čem jsme nedávno hovořili: to "slovo jako meč" v lidské duši a lidském duchu. Jde ale o to, jestli tento "meč" působí jako citlivý chirurgický skalpel odstraňující to špatné z naší mysli; anebo ale jestli se jedná o obhroublý nástroj k zabíjení, který právě to dobré ničí, a nechává povstat zlému. Obojí je možné; a my předem nemáme nijakou záruku, že výsledkem bude jenom to dobré.

Ono je někdy problém určit, CO vlastně způsobuje to zasažení dvojsečným mečem božího slova. Samotné slovo?
Představte si, že mnoho lidí uslyší onu Ježíšovu větu, o které jsme se bavili v minulé diskusi: „Prodej všechno, co máš, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi“.
1). Většina lidí to bude mít za dobrý vtip a zasměje se tomu.
2). Některé (jako onoho bohatého mladíka) bude mrzet, že nejsou schopni to udělat.
3). Sem tam ( i když velmi zřídkakdy) se dokonce najde někdo, kdo to opravdu udělá.

S výzvami k násilí je to samozřejmě horší. Vypustit je? Vyložit je jinak? Nevšímat si jich? Distancovat se od nich?
A kdo je za to zodpovědný?
Ivan Štampach pravděpodobně předpokládá, že nábožensky založení lidé patří do nějaké konkrétní komunity věřících a tudíž poslouchají příslušné náboženské autority. Ty pak nesou zodpovědnost za výklad textů, za určení jejich původu, popřípadě za učení, které „předkládají“ k věření. Možná to tak je. Tedy, pokud lidé opravdu dají na „své“ autority.

Náboženství je v každém případě nebezpečná věc.

Náboženství je především právě ten "dvousečný meč". To jest, může své ostří zaměřit na obě strany. Tu dobrou i tu špatnou.

Náboženství je tak trochu jako zvětšovací sklo: dobrému člověku pomůže rozvinout to, co je v něm dobré; ale špatnému člověku může umožnit pod záminkou víry plně popustit uzdu jeho niterné zlobě.

V historii je těžké hledat příklady válek, které by byly motivované výlučně nábožensky.

Napříkad ve vytvoření France jako jednotného silně centralizovaného státu hrálo velkou roli tažení proti Albigenským ve 13.století a náboženské války 16. století.


Například v křížové výpravě proti Albigenským se uplatnila potřeba francouzského krále upevnit svou moc nad jihem Francie a touha severofrancouzských válečnických baronů po bohatství Okcitánie.

Budhistické základní texty násilí neobhajují, ale neplyne z toho, že by se budhisté násilí proti jiným náboženským skupinám nedopouštěli.

V Islámském státu zase hrají velkou roli důstojníci někdejší Saddámovy armády, kteří byl převážně sekulární.

Pan Štampach napsal velmi pěkný a přemýšlivý článek. Díky za něj.

Myslím, že jádro věci spočívá v tom, že když my, lidé, nemáme v sobě správně nastavenou škálu hodnot, tj. takovou, kde by na prvním místě byla služba a láska k druhému člověku, tak pokaždé stavíme na první místo něco vlastního. Totiž výhradně svůj zájem, o němž si často nalháváme, že je zájmem buď nějaké skupiny lidí, nějakého domnělého celku anebo, že je to zájem tzv. „vyšší spravedlnosti“. Vyhrotí-li se situace, v níž takový zájem chceme prosazovat, je to úrodná půda pro fanatismus.

Fanatismus je to pravé nebezpečí. Jenže fanatismus není vůbec jenom problémem náboženství. Jen se podívejme jak fanaticky, tj. bez ohledu na cokoliv jiného, se protlačuje volná ruka trhu, jak fanaticky se v Praze zastavují všechny volné plochy, jak fanaticky se fandí ve sportech. Pohleďme, kolik fanatické nenávisti projevila a projevuje česká společnost vůči uprchlíkům, Romům, bezdomovcům atd. A to nemluvíme o fanatismu velmocenské politiky.

Když se skrze mechanismus vzniku fanatismu podíváme na násilí spojované s náboženstvím, vidíme snad téměř pokaždé, že nejdříve je tu touha chovat se násilně a pak teprve sháňka po náboženském odůvodnění. To je přesně v souladu s fanatismem: něco chci za každou cenu, bez ohledu na cokoliv jiného, a pak si pro to hledám ospravedlnění. Kdybych neměl po ruce zrovna náboženství, sáhl bych třeba po filosofii. Ostatně, komunisté své zločiny odůvodňovali články z marxismu-leninismu.

Vůči nějakému předefinování statutu posvátných náboženských textů bych byl zdrženlivý. Je jisté, že pisatelé biblických textů zahrnovali do svých vyprávění dobové události, legendy, všelijak motivovaná vysvětlení jim známých událostí z dob vzdálených tisíce let od jejich současnosti. Avšak, ale také v nich vyjadřovali - a to především - příkladný vztah k Bohu. O neomylnosti toho posledního si myslím, že by spory být neměli. Právě to totiž dělá z Bible slovo Boží.

Pokud bychom nejen toto chtěli zpochybňovat, ale i fakt, že při lidském srdci, které je bezvýhradně otevřeno dobru, se člověk v Písmu svatém s Bohem setkává a Boha poznává, pak bychom Bibli položili na roveň románové četbě. Případně filosofickému traktátu. Z Boha bychom udělali románového hrdinu, resp.předmět sociálního inženýrství. A to je něco, co ti, kdož náboženství rozumí a znají jeho cenu, nemohou dopustit. Myslím, že to nedopustí ani Bůh.

Dobrou noc a vše dobré přeje, Jiří Vyleťal

Je zajímavé, že v buddhistických posvátných textech se (na rozdíl od západních náboženství) násilí nevyskytuje. Zřejmě to souvisí s absencí osobního boha v buddhistickém učení. Osobní Bůh, na rozdíl od neosobního božského, nemůže být prost emocí. Jako člověk.

Pane Vyleťale, Vaše úvahy velice úzce korespondují s mým vlastním textem, který jsem sepsal pod názvem "Křesťanské Desatero a hřích naší doby". Tento text jsem nabídl DR; ale zdá se, že o tento text ze strany redakce (či možná spíše vedení) není zájem; jakož podle všeho i o mé jakékoli další autorství vůbec.

Pokusím se tedy tento text zpřístupnit alternativním způsobem; ponechám zde pak na něj poukaz.

Zde je zmíněný link:

http://jopol68.npage.de/kesanske-desatero-a-hich-nai-doby.html

Vážený pane Poláčku,
Váš text jsem si přečetl. Moc se mi líbí. Rád bych Vám k němu napsal pár řádek, ale nechci pro ten účel využívat diskusi na DR. Proto Vás prosím, abyste mi zaslal Vaši E-mailovou adresu. Má adresa je: vyletal@vyletal.cz

S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal