Dva sociologické výzkumy sledující vnímání zahraničních politických osobností v Česku ukázaly na první pohled překvapivou skutečnost. Na prvním místě se jak u STEMu, tak u CVVM umístil papež František. Pozitivně hlavu římskokatolické církve vnímá sedmdesát čtyři, respektive šedesát sedm procent dotázaných.

Na tom, že usměvavý a lidsky přirozený papež má i v zemi s malým procentem deklarované církevní příslušnosti vysokou oblibu, není nic až tak zvláštního. Snad v tom lze číst i postesknutí si na adresu domácích církví a jejich představitelů, zřejmě i jisté ztělesnění obecně rozšířeného volání po návratu ke křesťanským hodnotám a kořenům. Papež jako nejvýše postavený a nejznámější zástupce největší světové křesťanské církve je jejich symbolem.

Věci se ale poněkud zkomplikují, uvědomíme-li si, že oba průzkumy zachycují důvěru v politiky, nikoli v představitele náboženství, spirituality a duchovní sféry. Jinými slovy, papež František v nich figuruje ne jako představitel církve, ale jako osobnost zasahující do politiky, projevující politické postoje. Ale je tomu skutečně tak?

Jiný pohled do obou průzkumů ukazuje, že o konkrétní Františkovy postoje a činy v politické a veřejné oblasti zase až tak jít nemusí. Pokud se v obou průzkumech dá vysledovat nějaký obecný trend, pak je jím to, že dotázaní potrestali svou nedůvěrou ty, kteří podle nich zklamali v nynější uprchlické krizi, na prvním místě německou kancléřku Merkelovou. Důvěra v ni se doslova zřítila z  výšin až na samé dno.

Výrazně si naopak polepšili ti, kdo zřejmě podle dotazovaných v této krizi obstáli, jako premiéři Fico, Orbán a Cameron. A také (ve výzkumu CVVM, který zahrnul i české politiky) český prezident Zeman. Ten je podle tohoto průzkumu druhý hned za Františkem. Za zaznamenání stojí ještě například to, že (podle CVVM) znatelně vzrostla důvěra v ruského prezidenta Putina a pohoršil si izraelský premiér Netanjahu.

Důvěra, ze které nic nevyplývá?

Vrátíme-li se k papeži Františkovi, zdálo by se logické, že jeden z největších zastánců uprchlíků v evropské a světové diskusi by měl být za své dlouhodobě zastávané postoje rovněž spíše potrestán nedůvěrou. Lze si těžko představit, že například zpráva o Františkově návštěvě mešity ve Středoafrické republice, během níž nazval muslimy a křesťany bratry a vyzval k jejich usmíření, by mu mezi obyvateli České republiky získala větší důvěru, než měl dosud.

Podle jiných průzkumů obyvatelé České republiky dlouhodobě patří k těm, kteří v nejvyšší míře odmítají přistěhovalce. K tomu je dobré ještě dodat, že ČR patří k zemím, kde cizinci žádají o azyl vůbec nejméně a azyl i tak dostane jen zlomek z tohoto relativně malého počtu. Stručně shrnuto, obyvatelé ČR uprchlíky a přistěhovalce obecně odmítají. Je to naprostý opak postoje, který zastává papež František.

↗

Je vůbec možné použít Františkovu popularitu k tomu, aby jeho přístup více zakořenil v české společnosti? Repro DR

Že ani přesto papež svou důvěru u české veřejnosti neztrácí, může mít několik příčin. Ta nejdůležitější z nich je nejspíš banální — většina české veřejnosti o Františkových postojích a aktivitách v této oblasti jednoduše neví, nebo neví dost na to, aby to v jejich hodnocení hrálo jakoukoli významnější roli. Je pro ně prostě zástupcem křesťanství, křesťanských (což pro mnohé znamená jednoduše: našich) hodnot, nikoli politicky se vyslovující a angažující osobností.

Lze stejně tak pochybovat o tom, kolik z dotazovaných má povědomí o Františkově úsilí v oblasti ochrany přírody a klimatu a zda by takováto vědomost hrála spíše pozitivní, nebo naopak negativní roli. Jisté je tak zřejmě jedno: z faktu, že se nejvyšší představitel římskokatolické církve umisťuje v žebříčcích důvěry světovým politickým osobnostem na nejvyšší příčce, bohužel nevyplývá to, že by Češi a Moravané oceňovali Františka jako výraznou a politicky vyprofilovanou osobnost.

Papežova popularita je tak kombinací jeho mediálně vděčného obrazu a osobního charismatu. K jeho popularitě v České republice zřejmě přispívá ještě také to, že neváhá otevřeně mluvit o některých problémech v církvi i o životě a chování křesťanů, za všechny uveďme dosti „nevymáchaný“ výrok po návštěvě Filipín, že dobří katolíci se nepotřebují nutně množit jako králíci.

Asi nejzávažnější otázkou, kterou papežovo prvenství v politických žebříčcích vyvolává, je tak tato: Je vůbec možné Františkovy obliby použít k tomu, aby jeho přístup, který odmítá paušální a často skrytě či otevřeně rasistické obviňování a odmítání celých skupin obyvatel, a naopak se nebojí vstoupit do mešity a aktivně vyhledává uprchlíky a jiné lidi na okraji společnosti, aby je ujistil o tom, že jsou uznáváni jako lidé, jako bližní, jako sestry a bratři, ať již jsou jakéhokoli náboženství, trochu víc zakořenil v české společnosti?

To už ale není úkol pro papeže, ale pro domácí křesťany různých církví, stejně jako pro všechny, kteří se sice k žádné církvi nehlásí, ale křesťanství nebo i osobnost současného papeže je oslovuje. Přinášet společnosti křesťanské poselství tak, aby nebylo povrchní, zkreslené a uzpůsobené pro aktuální zájmy jakéhokoli druhu, ale ani naivní a neberoucí v potaz skutečné problémy a složitost světa, není vůbec jednoduché.