Nejdůvěryhodnější politik František
Filip OutrataPapež František je opakovaně nejdůvěryhodnějším světovým politikem mezi občany České republiky. Bohužel to však neznamená, že by zde byla tak vysoce oceňována jeho politika založená na ohledu k těm nejslabším včetně uprchlíků a nepředpojaté vstřícnosti k islámu a muslimům.
Dva sociologické výzkumy sledující vnímání zahraničních politických osobností v Česku ukázaly na první pohled překvapivou skutečnost. Na prvním místě se jak u STEMu, tak u CVVM umístil papež František. Pozitivně hlavu římskokatolické církve vnímá sedmdesát čtyři, respektive šedesát sedm procent dotázaných.
Na tom, že usměvavý a lidsky přirozený papež má i v zemi s malým procentem deklarované církevní příslušnosti vysokou oblibu, není nic až tak zvláštního. Snad v tom lze číst i postesknutí si na adresu domácích církví a jejich představitelů, zřejmě i jisté ztělesnění obecně rozšířeného volání po návratu ke křesťanským hodnotám a kořenům. Papež jako nejvýše postavený a nejznámější zástupce největší světové křesťanské církve je jejich symbolem.
Věci se ale poněkud zkomplikují, uvědomíme-li si, že oba průzkumy zachycují důvěru v politiky, nikoli v představitele náboženství, spirituality a duchovní sféry. Jinými slovy, papež František v nich figuruje ne jako představitel církve, ale jako osobnost zasahující do politiky, projevující politické postoje. Ale je tomu skutečně tak?
Jiný pohled do obou průzkumů ukazuje, že o konkrétní Františkovy postoje a činy v politické a veřejné oblasti zase až tak jít nemusí. Pokud se v obou průzkumech dá vysledovat nějaký obecný trend, pak je jím to, že dotázaní potrestali svou nedůvěrou ty, kteří podle nich zklamali v nynější uprchlické krizi, na prvním místě německou kancléřku Merkelovou. Důvěra v ni se doslova zřítila z výšin až na samé dno.
Ano, s tím usměvavým, neortodoxním, do vlastních řad kritickým otcem Františkem je velice snadné se ztotožnit; stejně tak jako svého času bylo možno se ztotožnit s plaše se usmívajícím Havlem, s jeho nimbem bojovníka proti totalitě.
A tak je možno se ztotožnit s jejich charizmatem - a přitom velkoryse přehlédnout, že ve skutečnosti většina národa se chová přesně opačně než jak ve svých mravních apelech žádá František, a že ve skutečnosti většina národa tak či onak kolaborovala právě s tou mocí, proti níž bojoval Havel.
Ono mít takovýto fíkový list pro zakrytí vlastní nahoty, to opravdu není vůbec špatné...
Naproti tomu František, který je také bojovníkem za mír a proti globálnímu kapitalismu (který určitě nechce zakrývat), podle mého názoru naivní není. Už proto, že je to jezuita, a ti přece bývali vždycky všemi mastmi mazaní, ne? Nespoléhá podle mě na žádný stát, na rozdíl od Havla, který spoléhal na USA. Vlastně nepochází ani z Evropy ani z USA, což je docela pozitivum. Pokud František také ztělesňuje určité naděje určité části lidstva, měli bychom se podívat na to, jaké jsou ty naděje, a proč je lidé vkládají právě do papeže, který je sice tím, že představuje hlavu státu Vatikán, také politik, ale na druhé straně je to i duchovní osoba a jeho kouzlo plyne možná i z toho. Možná se dá vznést otázka, proč to kouzlo neměli jeho předchůdci? Proč? Kdo ví? Snad se od nich přece jen v něčem podstatném liší a nebo se svět mezitím kamsi nepozorovaně posunul. Možná ztroskotaly jiné naděje na změnu, možná pokročil rozklad staré levice... A papež František zaplňuje tuto mezeru aspoň svou kritikou kapitalismu (Globální sociálně-ekonomický systém útočí na Ježíšův plán).
A docela se mi zdá, že i s papežem Františkem to leckdy probíhá podobně. Nakonec, kritikem kapitalismu byl - alespoň v pozdějších létech - i původně plně antikomunistický Wojtyla. U něj byl tento protimluv ještě zřetelnější: ano, i Jan Pavel II. tu a tam pronesl - leckdy i nečekaně otevřeně - kritická slova na adresu kapitalismu; ovšem, tím všechno také skončilo.
A tak si zbožní katolíci mohli úlevně oddechnout: podívejte se, my jsme přece k r i t i č t í vůči tomu kapitalismu!; aby se pak v příštím okamžiku mohli zase plně oddat svému dosavadnímu konzumnímu způsobu života, který je právě vlastním základem veškerého kapitalismu.
Není pochyb o tom, že František svá kritická slova sám míní vážně; ale tady je řeč o tom, jaké jsou pravé postoje a motivy obecného (křesťanského) lidu.