Nejdůvěryhodnější politik František

Filip Outrata

Papež František je opakovaně nejdůvěryhodnějším světovým politikem mezi občany České republiky. Bohužel to však neznamená, že by zde byla tak vysoce oceňována jeho politika založená na ohledu k těm nejslabším včetně uprchlíků a nepředpojaté vstřícnosti k islámu a muslimům.

Dva sociologické výzkumy sledující vnímání zahraničních politických osobností v Česku ukázaly na první pohled překvapivou skutečnost. Na prvním místě se jak u STEMu, tak u CVVM umístil papež František. Pozitivně hlavu římskokatolické církve vnímá sedmdesát čtyři, respektive šedesát sedm procent dotázaných.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Na tom, že usměvavý a lidsky přirozený papež má i v zemi s malým procentem deklarované církevní příslušnosti vysokou oblibu, není nic až tak zvláštního. Snad v tom lze číst i postesknutí si na adresu domácích církví a jejich představitelů, zřejmě i jisté ztělesnění obecně rozšířeného volání po návratu ke křesťanským hodnotám a kořenům. Papež jako nejvýše postavený a nejznámější zástupce největší světové křesťanské církve je jejich symbolem.

Věci se ale poněkud zkomplikují, uvědomíme-li si, že oba průzkumy zachycují důvěru v politiky, nikoli v představitele náboženství, spirituality a duchovní sféry. Jinými slovy, papež František v nich figuruje ne jako představitel církve, ale jako osobnost zasahující do politiky, projevující politické postoje. Ale je tomu skutečně tak?

Jiný pohled do obou průzkumů ukazuje, že o konkrétní Františkovy postoje a činy v politické a veřejné oblasti zase až tak jít nemusí. Pokud se v obou průzkumech dá vysledovat nějaký obecný trend, pak je jím to, že dotázaní potrestali svou nedůvěrou ty, kteří podle nich zklamali v nynější uprchlické krizi, na prvním místě německou kancléřku Merkelovou. Důvěra v ni se doslova zřítila z  výšin až na samé dno.

Výrazně si naopak polepšili ti, kdo zřejmě podle dotazovaných v této krizi obstáli, jako premiéři Fico, Orbán a Cameron. A také (ve výzkumu CVVM, který zahrnul i české politiky) český prezident Zeman. Ten je podle tohoto průzkumu druhý hned za Františkem. Za zaznamenání stojí ještě například to, že (podle CVVM) znatelně vzrostla důvěra v ruského prezidenta Putina a pohoršil si izraelský premiér Netanjahu.

Důvěra, ze které nic nevyplývá?

Vrátíme-li se k papeži Františkovi, zdálo by se logické, že jeden z největších zastánců uprchlíků v evropské a světové diskusi by měl být za své dlouhodobě zastávané postoje rovněž spíše potrestán nedůvěrou. Lze si těžko představit, že například zpráva o Františkově návštěvě mešity ve Středoafrické republice, během níž nazval muslimy a křesťany bratry a vyzval k jejich usmíření, by mu mezi obyvateli České republiky získala větší důvěru, než měl dosud.

Podle jiných průzkumů obyvatelé České republiky dlouhodobě patří k těm, kteří v nejvyšší míře odmítají přistěhovalce. K tomu je dobré ještě dodat, že ČR patří k zemím, kde cizinci žádají o azyl vůbec nejméně a azyl i tak dostane jen zlomek z tohoto relativně malého počtu. Stručně shrnuto, obyvatelé ČR uprchlíky a přistěhovalce obecně odmítají. Je to naprostý opak postoje, který zastává papež František.

Je vůbec možné použít Františkovu popularitu k tomu, aby jeho přístup více zakořenil v české společnosti? Repro DR

Že ani přesto papež svou důvěru u české veřejnosti neztrácí, může mít několik příčin. Ta nejdůležitější z nich je nejspíš banální — většina české veřejnosti o Františkových postojích a aktivitách v této oblasti jednoduše neví, nebo neví dost na to, aby to v jejich hodnocení hrálo jakoukoli významnější roli. Je pro ně prostě zástupcem křesťanství, křesťanských (což pro mnohé znamená jednoduše: našich) hodnot, nikoli politicky se vyslovující a angažující osobností.

Lze stejně tak pochybovat o tom, kolik z dotazovaných má povědomí o Františkově úsilí v oblasti ochrany přírody a klimatu a zda by takováto vědomost hrála spíše pozitivní, nebo naopak negativní roli. Jisté je tak zřejmě jedno: z faktu, že se nejvyšší představitel římskokatolické církve umisťuje v žebříčcích důvěry světovým politickým osobnostem na nejvyšší příčce, bohužel nevyplývá to, že by Češi a Moravané oceňovali Františka jako výraznou a politicky vyprofilovanou osobnost.

Papežova popularita je tak kombinací jeho mediálně vděčného obrazu a osobního charismatu. K jeho popularitě v České republice zřejmě přispívá ještě také to, že neváhá otevřeně mluvit o některých problémech v církvi i o životě a chování křesťanů, za všechny uveďme dosti „nevymáchaný“ výrok po návštěvě Filipín, že dobří katolíci se nepotřebují nutně množit jako králíci.

Asi nejzávažnější otázkou, kterou papežovo prvenství v politických žebříčcích vyvolává, je tak tato: Je vůbec možné Františkovy obliby použít k tomu, aby jeho přístup, který odmítá paušální a často skrytě či otevřeně rasistické obviňování a odmítání celých skupin obyvatel, a naopak se nebojí vstoupit do mešity a aktivně vyhledává uprchlíky a jiné lidi na okraji společnosti, aby je ujistil o tom, že jsou uznáváni jako lidé, jako bližní, jako sestry a bratři, ať již jsou jakéhokoli náboženství, trochu víc zakořenil v české společnosti?

To už ale není úkol pro papeže, ale pro domácí křesťany různých církví, stejně jako pro všechny, kteří se sice k žádné církvi nehlásí, ale křesťanství nebo i osobnost současného papeže je oslovuje. Přinášet společnosti křesťanské poselství tak, aby nebylo povrchní, zkreslené a uzpůsobené pro aktuální zájmy jakéhokoli druhu, ale ani naivní a neberoucí v potaz skutečné problémy a složitost světa, není vůbec jednoduché.

    Diskuse
    February 3, 2016 v 9.12
    Já už jsem tu v jedné diskusi nedávno napsala, že statistiky samy o sobě o ničem nevypovídají. Musíme se podívat na to, co je za nimi. Museli bychom se podívat nejen na to, kolik procent pozitivně přijímá Františka, ale i na to, co je to za lidi, jaká jsou jejich světonázorová východiska a hodnotová orientace. Na to, co od něj očekávají.
    V této souvislosti se nelze vyhnout otázce, zda současná hlava katolické církve pro většinovou českou populaci nevykonává fakticky tu samou roli, jakou svého času vykonával "disidentský prezident" V. Havel. A to sice funkci fíkového listu, pro zakrytí vlastní nemravnosti.

    Ano, s tím usměvavým, neortodoxním, do vlastních řad kritickým otcem Františkem je velice snadné se ztotožnit; stejně tak jako svého času bylo možno se ztotožnit s plaše se usmívajícím Havlem, s jeho nimbem bojovníka proti totalitě.

    A tak je možno se ztotožnit s jejich charizmatem - a přitom velkoryse přehlédnout, že ve skutečnosti většina národa se chová přesně opačně než jak ve svých mravních apelech žádá František, a že ve skutečnosti většina národa tak či onak kolaborovala právě s tou mocí, proti níž bojoval Havel.

    Ono mít takovýto fíkový list pro zakrytí vlastní nahoty, to opravdu není vůbec špatné...
    February 3, 2016 v 16.51
    Tak nejdřív k tomu Havlovi, pane Poláčku. Je sporné, nakolik on sám chtěl cosi zakrývat (a čí nemravnost vlastně?) a nakolik byl k tomuto účelu zneužit jinými. Je fakt, že zpočátku kritizoval i globální kapitalismus. Ovšem časem se ukázalo, že mu vlastně o žádný nový systém nejde, nýbrž že chce, aby u nás bylo prostě jen totéž, co v ostatních vyspělých zemích Západu. Nakonec zdá se uvěřil v mesiášskou roli Spojených států amerických. Možná byl skutečně naivní. Nechci ho soudit. Každopádně se mu v jednu chvíli podařilo ztělesnit určité naděje určité části lidstva.
    Naproti tomu František, který je také bojovníkem za mír a proti globálnímu kapitalismu (který určitě nechce zakrývat), podle mého názoru naivní není. Už proto, že je to jezuita, a ti přece bývali vždycky všemi mastmi mazaní, ne? Nespoléhá podle mě na žádný stát, na rozdíl od Havla, který spoléhal na USA. Vlastně nepochází ani z Evropy ani z USA, což je docela pozitivum. Pokud František také ztělesňuje určité naděje určité části lidstva, měli bychom se podívat na to, jaké jsou ty naděje, a proč je lidé vkládají právě do papeže, který je sice tím, že představuje hlavu státu Vatikán, také politik, ale na druhé straně je to i duchovní osoba a jeho kouzlo plyne možná i z toho. Možná se dá vznést otázka, proč to kouzlo neměli jeho předchůdci? Proč? Kdo ví? Snad se od nich přece jen v něčem podstatném liší a nebo se svět mezitím kamsi nepozorovaně posunul. Možná ztroskotaly jiné naděje na změnu, možná pokročil rozklad staré levice... A papež František zaplňuje tuto mezeru aspoň svou kritikou kapitalismu (Globální sociálně-ekonomický systém útočí na Ježíšův plán).
    Já jsem nenapsal, že Havel tu roli "fíkového listu" sám chtěl hrát - ale ve skutečnosti ji hrál. Nebo jinak řečeno, lid sám ho takto pro sebe využil.

    A docela se mi zdá, že i s papežem Františkem to leckdy probíhá podobně. Nakonec, kritikem kapitalismu byl - alespoň v pozdějších létech - i původně plně antikomunistický Wojtyla. U něj byl tento protimluv ještě zřetelnější: ano, i Jan Pavel II. tu a tam pronesl - leckdy i nečekaně otevřeně - kritická slova na adresu kapitalismu; ovšem, tím všechno také skončilo.

    A tak si zbožní katolíci mohli úlevně oddechnout: podívejte se, my jsme přece k r i t i č t í vůči tomu kapitalismu!; aby se pak v příštím okamžiku mohli zase plně oddat svému dosavadnímu konzumnímu způsobu života, který je právě vlastním základem veškerého kapitalismu.

    Není pochyb o tom, že František svá kritická slova sám míní vážně; ale tady je řeč o tom, jaké jsou pravé postoje a motivy obecného (křesťanského) lidu.