Mezi odcházejícími z demonstrace Bloku proti islámu na Albertově 17. listopadu jsem viděl transparent se slovy „stydím se za naše akademiky v otázce islámu“. Ten, kdo si toto heslo vybral, tím vyjádřil názor ne zrovna malé části české společnosti. Přesvědčení, že akademičtí odborníci na islám jsou příliš smířliví, nekritičtí, zbabělí, neříkají to, co by říkat měli, je přitom jen jakýmsi nejvyhrocenějším příkladem široce sdílené představy, že univerzitní svět je odtržený od reálného života.

Nespokojenost s lidmi akademického světa (především, ale nejen humanitních oborů) či dokonce přesvědčení o tom, že jsou to v lepším případě naivkové zabývající se nedůležitými věcmi, neškodní či naopak škodliví, pokud se nechají zmanipulovat, v horším případě pak proradní zrádci, kteří neberou ohled na zájem národa a stojí v první linii propagace zhoubné multikulturality a likvidace tradičních hodnot, je v jisté části společnosti rozšířené.

Některé projevy tohoto postoje lze považovat za okrajové, objevující se porůznu na webech libujících si v konspiračních teoriích, spolu s útoky na „sluníčkáře“, „dobrosery“ a všelijak jinak definované škůdce a nepřátele. Zdaleka ne všechny podobné názory však lze takto snadno zařadit a vyslovují je i lidé úspěšní a společensky uznávaní. Podívejme se na několik příkladů.

Většinou jde o rozhovory publikované v poslední době na Parlamentních listech. Musím přiznat, že mě při jejich pročítání šokovala manipulativnost kladených otázek, které často vůbec nejsou otázkami, ale hotovými názory, které si tázající nechává od tazatele následně potvrzovat. Většinou ovšem dost ochotně. Jeden z tázaných (Jiří Brančík) v průběhu rozhovoru složil Parlamentním listům poklonu za to, že je to skutečně nezávislé médium. A nyní už se podívejme na konkrétní kritiku akademiků, studentů a pachatelů dobra.

Zmoudření pachatelů dobra

Vlastimil Vondruška, známý spisovatel a autor řady historických románů, v rozhovoru pro Parlamentní listy kritizuje vysokoškolské prostředí za to, že si uzurpuje příliš velký veřejný prostor, jmenovitě v České televizi. „Vysokoškolský svět je jednou z mnoha minorit naší společnosti a je chybné dávat mu takový prostor, jak to třeba dělá Česká televize.“

Když tento názor, který dnes sdílí mnoho lidí, dotáhneme do důsledků, může to znamenat buď to, že se o vysokých školách příliš mluví v politických a jiných souvislostech přímo nesouvisejících s jejich odborným zaměřením, nebo to, že v médiích nemají při komentování různých událostí dostávat tak velký prostor akademici. Ti ale z podstaty věci musejí při hodnocení složitých otázek vyžadujících speciální erudici dostávat větší prostor než, řekněme, zástupci jinak definovaných minorit. To platí jak pro fyziku či lékařskou vědu, tak pro religionistiku a islám.

↗

Spisovatel Vondruška předestřel tezi, že univerzitní studenti se bouřili proti nacismu, protože byli mladí a ještě neměli rozum. Foto ceskatelevize.cz

Za pozornost stojí také pasáž o univerzitách a studentech v našich dějinách, kterou historik Vondruška podepřel své právě citované tvrzení. Stojí za to ji ocitovat vcelku.

„Univerzity byly v dějinách většinou radikální. Mladí lidé nemají životní zkušenosti a učenost je často odtržená od reálného života. Studenti stáli v čele všech sociálních a politických bouří. Vezměte si časy Jana Husa, tehdy také mistři místo výuky vedli studenty do ulic, aby bojovali proti papežským odpustkům, nebo rok 1848, kdy se dokonce místo výuky stavěly barikády. Studenti se postavili německým okupantům i komunistům. Mnozí, až vstoupí do reálného života, začnou pracovat, starat se o rodinu, budou vychovávat a chránit své děti, pak zmoudří.“ 

Ještě že ti studenti nestačili zmoudřet ještě předtím, než se postavili nacistům a komunistům, a zůstali tak odtržení od reálného života, chce se dodat.