Mezi odcházejícími z demonstrace Bloku proti islámu na Albertově 17. listopadu jsem viděl transparent se slovy „stydím se za naše akademiky v otázce islámu“. Ten, kdo si toto heslo vybral, tím vyjádřil názor ne zrovna malé části české společnosti. Přesvědčení, že akademičtí odborníci na islám jsou příliš smířliví, nekritičtí, zbabělí, neříkají to, co by říkat měli, je přitom jen jakýmsi nejvyhrocenějším příkladem široce sdílené představy, že univerzitní svět je odtržený od reálného života.

Nespokojenost s lidmi akademického světa (především, ale nejen humanitních oborů) či dokonce přesvědčení o tom, že jsou to v lepším případě naivkové zabývající se nedůležitými věcmi, neškodní či naopak škodliví, pokud se nechají zmanipulovat, v horším případě pak proradní zrádci, kteří neberou ohled na zájem národa a stojí v první linii propagace zhoubné multikulturality a likvidace tradičních hodnot, je v jisté části společnosti rozšířené.

Některé projevy tohoto postoje lze považovat za okrajové, objevující se porůznu na webech libujících si v konspiračních teoriích, spolu s útoky na „sluníčkáře“, „dobrosery“ a všelijak jinak definované škůdce a nepřátele. Zdaleka ne všechny podobné názory však lze takto snadno zařadit a vyslovují je i lidé úspěšní a společensky uznávaní. Podívejme se na několik příkladů.

Většinou jde o rozhovory publikované v poslední době na Parlamentních listech. Musím přiznat, že mě při jejich pročítání šokovala manipulativnost kladených otázek, které často vůbec nejsou otázkami, ale hotovými názory, které si tázající nechává od tazatele následně potvrzovat. Většinou ovšem dost ochotně. Jeden z tázaných (Jiří Brančík) v průběhu rozhovoru složil Parlamentním listům poklonu za to, že je to skutečně nezávislé médium. A nyní už se podívejme na konkrétní kritiku akademiků, studentů a pachatelů dobra.

Zmoudření pachatelů dobra

Vlastimil Vondruška, známý spisovatel a autor řady historických románů, v rozhovoru pro Parlamentní listy kritizuje vysokoškolské prostředí za to, že si uzurpuje příliš velký veřejný prostor, jmenovitě v České televizi. „Vysokoškolský svět je jednou z mnoha minorit naší společnosti a je chybné dávat mu takový prostor, jak to třeba dělá Česká televize.“

Když tento názor, který dnes sdílí mnoho lidí, dotáhneme do důsledků, může to znamenat buď to, že se o vysokých školách příliš mluví v politických a jiných souvislostech přímo nesouvisejících s jejich odborným zaměřením, nebo to, že v médiích nemají při komentování různých událostí dostávat tak velký prostor akademici. Ti ale z podstaty věci musejí při hodnocení složitých otázek vyžadujících speciální erudici dostávat větší prostor než, řekněme, zástupci jinak definovaných minorit. To platí jak pro fyziku či lékařskou vědu, tak pro religionistiku a islám.

↗

Spisovatel Vondruška předestřel tezi, že univerzitní studenti se bouřili proti nacismu, protože byli mladí a ještě neměli rozum. Foto ceskatelevize.cz

Za pozornost stojí také pasáž o univerzitách a studentech v našich dějinách, kterou historik Vondruška podepřel své právě citované tvrzení. Stojí za to ji ocitovat vcelku.

„Univerzity byly v dějinách většinou radikální. Mladí lidé nemají životní zkušenosti a učenost je často odtržená od reálného života. Studenti stáli v čele všech sociálních a politických bouří. Vezměte si časy Jana Husa, tehdy také mistři místo výuky vedli studenty do ulic, aby bojovali proti papežským odpustkům, nebo rok 1848, kdy se dokonce místo výuky stavěly barikády. Studenti se postavili německým okupantům i komunistům. Mnozí, až vstoupí do reálného života, začnou pracovat, starat se o rodinu, budou vychovávat a chránit své děti, pak zmoudří.“ 

Ještě že ti studenti nestačili zmoudřet ještě předtím, než se postavili nacistům a komunistům, a zůstali tak odtržení od reálného života, chce se dodat.

Ve velmi podobném duchu se k téže věci vyjádřil také Jiří Brančík, uznávaný psycholog, veterán mise v Bosně a primář Psychologického oddělení ve Vojenské nemocnici Brno. Shovívavou kritiku nezralého a nezkušeného mládí doplnil ostřejším vyjádřením na adresu těch, kteří za své „páchání dobra“ navíc ještě berou státní peníze. Kromě lidí z neziskového sektoru jsou tím zjevně míněni i univerzitní pedagogové.

„Mezi „pachateli dobra“ je hodně mladých lidí, předpokládám, že až tito budou mít své děti a budou se starat sami o sebe, velká část svůj názor postupně změní. Jsou ovšem mezi nimi lidé přímo napojení na státní peníze, dotace a jistotu příjmu. A ti svůj názor hájí už z existenčních důvodů.“

Za „akademizování“, které se vkrádá do dnešní diskuse, považuje primář Brančík i rozlišování mezi islámem a islamismem, za které kritizuje dokonce Václava Klause. Dostává se tak do jistého rozporu se sebou samým, když na jedné straně naznačuje, že nepřítelem je islám jako takový (a tedy přinejmenším potenciálně jsou nepřáteli všichni muslimové), na druhé straně uplatňuje poměrně liberální výklad náboženské svobody:

„Pokud člověk praktikuje svoji víru pro duchovní potřebu sebe sama, jeho věc. Pokud respektuje víru druhého, v pořádku. Pokud nechce, aby jeho víra byla státní ideologií, v pořádku. Pokud nepáchá zločiny se jménem svého boha na rtech či vraždy ze cti, v pořádku. Pokud neponižuje ženy, nevidí v jinověrcích podřadné bytosti, v pořádku. Pokud chce vyvinout poctivou snahu při hledání štěstí pro sebe a svoji rodinu, prosím. Takový člověk může být mým sousedem.“ 

Za zmínku stojí také Brančíkova představa, že dnešní společnost sociálních sítí umožňuje vytváření moudrého úsudku a činí uživatele méně manipulovatelnými. „Velmi zastávám názor, že „větší počet obyčejných lidí“ má v součtu velmi moudrý úsudek. Přikláním se k tomu, že dnes lidé mají mnohem více informací, nejsou závislí na „faktech“ předkládaných oficiálně a — díky sociálním sítím — mohou tyto myšlenky navzájem sdílet, diskutovat o nich. V tom spatřuji doslova historický zlom. Ještě před 20 lety bylo veřejné mínění mnohem snáze manipulovatelné, to v současnosti končí.“

Jen budoucnost naplno ukáže, nakolik sociální sítě skutečně učinily lidi lépe informovanými, méně manipulovatelnými a moudřejšími. A stejně tak, nakolik pomohly posílit uvažování v rámci konspiračních teorií, sdílení předsudků a falešných zpráv.

↗

Také podle psychologa Jiřího Brančíka, který nedávno poskytl rozhovor pro ČT i Parlamentní listy, jsou mezi pachateli dobra mladí lidé, kteří časem zmoudří. Repro DR

Běda prodejným a zbabělým učitelům

Hlasy apelující na reálný život, obyčejného člověka a moudrost prověřenou životem jsou dnes, stejně jako kdykoli jindy v minulosti, bezesporu přijímány pozitivně, protože se zdají ukotvovat veškerá rizika spojená s mládím a radikalismem bezpečně v pevné půdě životní zkušenosti, kterou (na rozdíl od specializovaného vědění) disponuje každý. A přijímány jsou často včetně politických konsekvencí, které z toho nositelé těchto názorů vyvodí. V základu je představa, že protestující studenti a všelijací aktivisté jsou přece takoví puberťáci, co ještě ničemu skutečně nerozumějí.

Větší vinu proto nesou ti, kteří je k podobnému jednání podněcují a vedou. Těm se dostalo tvrdého odsouzení také od profesora Petra Piťhy, probošta Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě a v letech 1992-1994 ministra školství. V červnu tohoto roku při odhalení sochy Anežky Přemyslovny v Litomyšli pronesl mimo jiné celou řadu Běda… výroků na adresu těch, kdo dnes nejvíce škodí obecnému dobru v České republice. Vedle prohnaných bankéřů, úplatných právníků či vyhaslých kněží, kteří za babku vyprodávají svaté pravdy, se ocitli i učitelé a akademici:

„Běda vám, zbabělí učitelé, kteří opakujete shora diktované lživé nesmysly, protože i sobě vychováte bezohledné otrokáře. Běda vám, prodejní akademici, kteří jste prodali svobodu bádání a kazíte mládež, protože budete vyhnáni jako zrádní správci pokladů.“

V Piťhově emotivní prorocké dikci, která je v této pasáži „běd“ završena oslovením nudou ochablých sobců, kteří nedbají o svou rodnou zem a proto z ní budou vyhnáni, není místo pro jakékoli konkrétní určení, kdo by těmi prodejnými akademiky měl být. Jakákoli konkrétnější informace by kazila umělecký dojem z drtivého odsudku, který mluví z duše mnoha lidem, možná i proto, že se ani nenamáhá s jakýmkoli diferencováním.

K našemu tématu se vztahuje ještě jeden výrok ze zmíněné řady. „Běda vám, hlasatelé vymyšlených pravd a bezbřehé svobody, protože narazíte na pevnost Božího řádu, který nezrušíte, a zahynete pádem na tvrdou skutečnost.“ Východiskem Piťhovy kritiky je konzervativní křesťanské stanovisko a lze proto vytušit, že prodejnými akademiky mohou být míněni také ti, kteří toto základní východisko nesdílejí. Koho tím vlastně mínil, ví však pouze monsignor (kaplan jeho svatosti, jmenovaný papežem Františkem letos 13. listopadu) Petr Piťha sám.

↗

Kritiky z úst profesora Piťhy směřující proti akademikům a islámu se chopili lidé z Islám v ČR nechceme. Foto Repro DR

Profesor Piťha je také výrazným kritikem islámu. Jeho výrok pronesený těsně před listopadovými pařížskými útoky: „Islám je náboženství smrti. Alláh činí z člověka otroka. Musíme do boje“ byl spolu s dalšími citován na webové stránce skupiny „Islám v ČR nechceme“, a komentář admina z výše citovaného vyvodil praktické důsledky:

„Proto se nebojme, nemusíme hned zavádět diktaturu, nebo střílet na potkání v ulicích. Musíme deportovat každého muslimského radikála, primárně imámy a kazatele a lidi napojené na radikály v zahraničí. Musíme odstavit ze škol, z mediálního prostoru a politiky pátou kolonu, tzn. muslimy, lakovače islámu na růžovo a strany sponzorované islámským kapitálem.“

Co je a není úkolem akademiků

Profesor Piťha by pochopitelně nechtěl (alespoň doufám) odstavovat někoho ze škol či médií. Přesto se dnes stal populárním v prostředí, kde toto zjevně je cílem, navíc cílem z pohledu těch, kteří jej formulovali, ještě velmi umírněným. V otázce vztahu k islámu se univerzitní profesor obecně stal jakýmsi ztělesněním ústupnosti, slepoty a podvolení se islámu. Právě akademik jménem François sehrává tuto roli v — dnes velmi diskutovaném — Houllebecqově románu Podvolení.

Čeští veřejně vystupující akademici — specialisté na islám — se v této roli z pohledu části veřejnosti ocitají už dnes. Právě oni jsou těmi, kdo se podle rozšířeného mínění (ze strachu či podplaceni penězi, například saúdskými) nevyslovují proti nebezpečí spojeným s islámem.

Nic na tom nezmění skutečnost, že třeba nestor české islamologie Luboš Kropáček vydal již v roce 1996 knihu Islámský fundamentalismus, že jiný známý odborník na islámský svět Miloš Mendel ve své letos vydané kritické práci o Arabském jaru ukazuje historické i současné kořeny dnešní islamizace dříve relativně sekularizovaného arabského světa. Také wahhábismu/salafismu, tedy té nejnebezpečnější formě radikální islamistické ideologie, se čeští akademičtí odborníci věnují, naposledy Pavel Ťupek v monografii rovněž vydané v tomto roce.

To vše je zřejmě příliš diferencované, nejednoznačné, příliš hledící na historické kořeny a málo radikální v závěrech, než aby to mohlo uspokojit ty, kdo si představují, že akademici by měli burcovat, varovat před zlem, mluvit jasnou řečí, neohlížet se na jemnosti a detaily, když jde o holé přežití. Tím ale připisují akademickým vzdělancům roli, která jim nenáleží.

Nebo přinejmenším roli, která není jejich nejvlastnějším posláním. Prvotním a nejdůležitějším úkolem vzdělanců je pokoušet se proniknout do hloubky dané problematiky, hledat příčiny věcí a jevů.

Nejsou tu od toho, aby potvrzovali něčí názory, obavy či naopak naděje, ale aby fundovaným zpracováním pramenů a odpovědným vyvozováním relevantních závěrů umožňovali druhým, aby si názory a osobní postoje utvářeli sami.

Nesporné je, že akademici si zaslouží kritiku, a dokonce ji nezbytně potřebují. Za své působení ve svém oboru stejně jako za své veřejné vystupování. Vždy by mohli ve svých analýzách jít do větší hloubky, otevřeněji a zároveň bez zjednodušování popisovat skutečnost a lépe oslovovat veřejnost solidním a zároveň přístupným způsobem.

Jisté je však také to, že lamentování nad prodejnou, bezcharakterní a zrádnou pátou kolonou uhnízděnou ve vysokých školách (a leckde jinde) ke kritičtější a zodpovědnější práci nepomůže vůbec nikomu.