Opomíjení kubánští věřící
František KalendaNa Kubě nežijí pouze katolíci, i když se to mohlo například z pokrytí, jež měla nedávná návštěva papeže, zdát. Zřejmě i větší vliv má dosud náboženství santería. Podobu a principy starého afrokubánského kultu přibližuje František Kalenda.
Nedávná papežova návštěva Kuby na cestě do Spojených států si získala širokou mediální pozornost — a to jak z hlediska budování nových vztahů Kuby a Západu, tak z hlediska stále bližšího sepětí formálně komunistického režimu a katolické církve. Právě katolická církev, jež se stává důležitým prostředníkem mezi režimem a jeho oponenty a také mezi bratry Castrovými a zbytkem světa, byla ta, o níž se logicky nejvíce mluvilo. Papež František tak mohl na diváky působit jako zástupce dominantní náboženské organizace na ostrově, jenž si mohl dovolit po vzoru svých předchůdců Jana Pavla II. a Benedikta XVI. zcela opomenout zástupce synkretických afrokubánských náboženství.
Umně se tak podařilo zamaskovat, že tato náboženství, především santería, mají na dnešní Kubě dost možná větší vliv než katolicismus. A jejich rituály praktikuje výrazně větší množství lidí — podle řady odhadů na 70 až 80 procent všech Kubánců.
Santeros, afrokubánští kněží zasvěcení některému z božstev (orišů), tak možná stále ještě cítili určitou míru frustrace nad jejich dlouhodobým přehlížením navzdory vstřícným gestům, jako když v roce 1998 provedli sérii rituálů na ochranu Jana Pavla II. při jeho historické cestě a papež se o nich ani nezmínil, natož aby je přijal. Jejich pozice však mezitím natolik posílila a popularita jejich obřadů natolik vzrostla, že se bez Františkovy pozornosti docela dobře obejdou. Slovy jednoho santera Eliase Aseffa pro USA Today: „Jedna část našich lidí ho vítá. (...) Druhé části je to vlastně jedno.“
Je samozřejmě pravda, že santería není na rozdíl od katolictví hierarchizované, organizované náboženství — a oproti příbuzným afrobrazilským církvím se o vytvoření pevných struktur jeho vyznavači zatím nepokusili. Spíše se jedná o soubor tradic, rituálů a praktik dovezených africkými otroky z kmene Joruba z oblasti dnešní Nigérie a Beninu, zneužívaných k těžké práci po celé španělské a portugalské Americe. Protože uctívat jejich „pohanské“ bohy a dodržovat své vlastní rituály bylo tvrdě zakázáno a trestáno mnohdy smrtí, maskovali otroci své bohy jako katolické svaté, až obě tyto entity dokonale splynuly, stejně jako splynuly elementy katolicismu a původních afrických náboženství.
Mnoho dnešních santeros tak ke svým rituálům využívají třeba svěcenou vodu z katolických kostelů, řada z nich chodí na katolické obřady a katolíci stejně jako vyznavači santeríe společně slaví velké náboženské svátky.
Dokonalým příkladem tohoto spojení může být svatyně Panny Marie Milosrdné z Cobre, velké patronky Kuby, jejíž svatyni navštívil také papež František, aniž by ovšem zmínil, že navštěvuje zároveň svatyni Ochún, bohyně lásky a plodnosti, jíž zde věřící nechávají pro ni tak typické květy slunečnice. Samotná soška Panny Marie Milosrdné byla ostatně v 17. století nalezena černošským otrokem a dvěma indiánskými bratry.
Podstata santeríe je přesto od katolictví odlišná — orišové mají navzdory svému božskému původu lidské vlastnosti a dá se s nimi tedy prostřednictvím rituálů účinně obchodovat. Věřící nabízí předměty, pro jaké má dotyčný bůh slabost, například tabák či alkohol, případně však může nabídnout také oběť krvavou, nejčastěji slepici. Za to očekává přímou intervenci do svého života, ať už je to v otázce lásky, zaměstnání nebo pomoci s těžkým rozhodnutím v závislosti na schopnostech a „specializaci“ daného božstva.
Mnozí tvrdí, že právě kvůli této „praktické“ povaze svého náboženství má santería v době i na Kubě se pomalu prosazujícího kapitalismu takový úspěch. Podle jiného výkladů způsobil ekonomický kolaps v 90. letech bezprecedentní pád životní úrovně, který přinutil Kubánce hledat nové alternativy ve formě náboženských hnutí a společenství namísto spoléhání se pouze na státní pomoc, přičemž afrokubánské náboženské směry nabízely například svou estetikou, otevřeností vůči ženám a homosexuálům či důrazem na zpěv a tanec to nejbližší kubánské mentalitě.
Klíčový vliv bezpochyby mělo uvolnění pravidel po zrušení oficiálního ateismu v roce 1992, díky kterému přestala být náboženství pronásledována, a věřícím bylo umožněno pracovat ve státní správě. To se týkalo také santeríe, považované režimem za nebezpečnou pověru trestanou v 60. letech vězením a později alespoň vyhozením z práce.
Santería a náboženství afrokubánského původu vůbec jsou dnes každopádně populárnější než kdy dřív: služby jejich kněží využívá rekordní množství zájemců, řada lidí se rozhoduje projít přísným ročním noviciátem pro zasvěcení se některému z bohů a dříve v utajení praktikované náboženské obřady nyní probíhají na veřejnosti.
Na 13 procent Kubánců se podle zatím největšího nezávislého průzkumu z poslední doby dokonce s afrokubánskými náboženstvími primárně identifikuje. To je proti minulosti obrovský úspěch — věřící už se nejen nebojí otevřeně praktikovat své rituály, ale část z nich učinila ze santeríe svoje oficiální vyznání. S pokračující emancipací na katolické církvi a zmenšenými obavami ze státních represí bude toto číslo bezpochyby dále růst.
Je proto možné, že až navštíví Kubu další papež, bude se k opomíjenému tématu muset alespoň vyjádřit.
Orišové jsou asi teologický oříšek. Zřejmě ještě nenastal čas k dostatečně liberální interpretaci prvního přikázání, aby se do toho vešlo i obětování slepic oríšům.