Profesor Ctirad V. Pospíšil v reakci na můj předchozí sloupek uvádí, že v Assisi v roce 1986 a při dalších modlitebních setkáních představitelů různých náboženství za účasti papežů nešlo o společnou modlitbu, ale o separátní, oddělené modlitby, byť s obdobným úmyslem. Není to společná modlitba, ale zdvořilostní návštěva, dialog, projevování úcty, ne víc. Navíc by podle něj sami muslimové o společnou modlitbu ani nestáli.

Myslím, že má smysl v uvažování o společné mezináboženské modlitbě pokračovat, s vědomím, že jsou různé názory a pohledy, stejně jako je různá praxe této modlitby či dialogu. Co je či mělo by být stejné, je celkový záměr a cíl. Tím by mělo podle mě být to, aby si křesťané, muslimové a další dokázali v pokoji a s úctou naslouchat a vnímat vážně a s úctou druhého takový, jaký je.

Tedy ne se vzdávat vlastní duchovní tradice, vlastní víry a teologie, ale naopak ji do větší hloubky poznávat, a to právě také díky pohledu z druhé strany.

Modlitba společná, či oddělená na jednom místě?

Přiznám se, že mám problém rozlišovat mezi „společnou modlitbou“ a „oddělenou modlitbou na jednom místě s obdobným úmyslem“. Zdá se mi, že v podobném rozlišování, byť by bylo podle svých vlastních pravidel správné, se trochu vytrácí vlastní smysl modlitby.

Přesto je užitečné provést alespoň takové základní rozlišení, že „společná modlitba“ má dva dosti rozdílné významy. V užším významu označuje takové texty modliteb, které jsou přijímány a používány v rámci jedné církve (příkladem může být anglikánská Book of Common Prayer, Kniha společných modliteb, a další srovnatelné texty jiných křesťanských církví a denominací). Společnou modlitbou všech křesťanů různých církví pak je Otčenáš — modlitba Páně.

Právě Otčenáš přitom dobře ukazuje, jak nesamozřejmé toto pojetí společné modlitby je. Ježíšova modlitba je totiž obsahově typickou židovskou modlitbou, která pochopitelně neobsahuje ani náznak křesťanské trojiční teologie, Kristova synovství či božství Ducha svatého.

Nic z toho není ani v původních novozákonních textech, ani v pozdějším dodatku k Otčenáši (tak zvaná doxologie — „neboť Tvé je království, i moc, i sláva navěky“), ani v ještě pozdějším přídavku, tak zvaném embolismu, který se za vlastní text modlitby Páně vkládá v římskokatolické liturgii. Otčenáš tedy není modlitbou trojiční, a přesto je základní společnou, společně sdílenou modlitbou všech křesťanů.

To již poukazuje k druhému, obecnému významu termínu „společná modlitba“, totiž tomu, který si většina lidí vybaví, když se vysloví toto slovní spojení. Pokud se někde shromáždí skupina věřících jedné církve, více církví či třeba i více náboženství za účelem, aby se modlili s druhými, ať již vlastními slovy, tichým rozjímáním nebo předem připraveným textem modlitby, přijatelným pro všechny přítomné, je také na místě mluvit o společné modlitbě.

Profesor Pospíšil má pravdu v tom, že v církevních dokumentech jako je deklarace Druhého vatikánského koncilu o nekřesťanských náboženstvích Nostra aetate skutečně není nic konkrétního řečeno o společné modlitbě s představiteli mimokřesťanských náboženství.

↗

V závěru encykliky Laudato siʼ nabídl papež František modlitbu vhodnou nejen pro křesťany, ale také Židy a muslimy a případně i další. Foto catholicherald.co.uk

Co tam však naopak řečeno je, je pozitivní hodnocení víry muslimů v jednoho Boha, slitovného Stvořitele, který mluví k člověku; s uznáním se tam píše o jejich poslušnosti tomuto Bohu, podobně jako v případě Abrahamově, jejich úctě k Ježíši jako k jednomu z proroků i k jeho matce Marii, jejich očekávání soudného dne Božího. A také důrazu na morální hodnotu života a uctívání Boha zvláště modlitbou, almužnou a postem.

Z kontextu po mém soudu vyplývá, že modlitba muslimů z pohledu koncilních otců není něčím bezcenným, není to falešná modlitba, která neví, na koho se obrací. Je to něco, co si zaslouží úctu a čemu také koncilový dokument výslovně úctu projevuje. A to přesto, že modlitba muslima není stejná jako modlitba křesťana, stejně jako víra muslima není stejná jako víra křesťana a islám není totéž co křesťanství.

Je tedy otevřena či přinejmenším není zavřena cesta k tomu, modlit se společně, třebaže jinými slovy. Záleží asi na tom, jaké je nastavení člověka, jak bude tentýž úkon — modlitbu věřících různých náboženství spojenou obdobným úmyslem — vnímat, zda bude spíš akcentovat rozdíly, nebo to, co spojuje.

Assisi, Modrá mešita i Vatikánské zahrady

Světového dne modlitby za mír, který zorganizoval papež Jan Pavel II. v Assisi 27. října 1986, se celkově účastnilo zástupců sto šedesát představitelů třiceti dvou křesťanských církví a jedenácti mimokřesťanských náboženství. Další podobná setkání z iniciativy Jana Pavla II. se konala v roce 1993 (za ukončení války v Bosně), v roce 2002 opět v Assisi, tentokrát bylo zástupců církví a náboženství dvě stě.

Nástupce Jana Pavla II., Benedikt XVI., zaujal ve věci mezináboženského setkání spojeného s modlitbou opatrnější postoj, zdůraznil potřebu nestírat rozdíly mezi náboženstvími a propadat relativismu, obával se, že samotný pohled na zástupce různých náboženství modlící se na jednom místě může vyvolat mylný dojem, že mezi nimi již nejsou rozdíly.

Přesto se setkávání s představiteli jiných náboženství nevyhýbal, v projevu ke 20. výročí prvního setkání v Assisi například uvedl, že i věřící jiných náboženství stejně jako křesťané vědí, že v modlitbě je možné dosáhnout zvláštního vztahu k Bohu a získat posilu k nasazení pro mír ve světě. I v roce 2006 se tak v Assisi setkali zástupci různých náboženství, také při modlitbě. Stejně tomu bylo v roce 2011 při 25. výročí prvního assiského setkání. 

Papež František se v roce 2014 (stejně jako před ním Benedikt XVI. v roce 2006) modlil v istanbulské Modré mešitě za účasti představitelů místních křesťanských církví, ankarského velkého muftího Mehmeta Görmeze a dvou imámů. Jednalo se v tomto případě o společnou modlitbu?

Setkání konkrétně probíhalo tak, že nejprve velký muftí přečetl několik veršů z Koránu mluvících o narození Jana Křtitele a Marii, pak následovala společná chvíle ztišení a papežova výzva ke společné oslavě Boha. Pak velký muftí citoval ještě několik koránských veršů mluvících o Bohu lásky a spravedlnosti.

Toto setkání v istanbulské mešitě se snad nejpřesněji dá označit jako mezináboženský dialog s prvky ztišení a modlitby. Jako by bylo vedeno snahou ukázat do ticha, které následovalo po čtení textů z Koránu, s nadějí, že s upřímnou touhou po porozumění a smíření je možné oslovovat a oslavovat svým způsobem jednoho Boha již nyní, navzdory všem rozdílům.

Jiným příkladem modlitby představitelů různých náboženství je modlitební setkání zástupců tří náboženství ve Vatikánských zahradách, které se konalo 7. června 2014. Papež František, konstantinopolský patriarcha Bartoloměj, izraelský prezident Šimon Peres a palestinský prezident Mahmúd Abbás se v zahradách modlili především za mír na Blízkém východě.

Průběh setkání vypadal tak, že postupně ve třech obdobně koncipovaných blocích, židovském, křesťanském a muslimském, účastníci vzdali dík za stvoření, prosili o odpuštění vin a přimlouvali se za mír. Šlo tedy o jakousi ztrojenou mezináboženskou bohoslužbu slova, se specifickým, řekněme politickým záměrem (dosažení pokoje a smíření v izraelsko-palestinském konfliktu).

↗

V roce 2014 proběhlo ve Vatikánských zahradách setkání představitelů tří náboženství, aby se modlili za mír především na Blízkém východě. Foto haaretz.com

Při tomto uspořádání se logicky nabízí myšlenka, že se ve všech třech případech jedná o totéž dění, zhruba podobně jako u eucharistické liturgie pravoslavné, římskokatolické a evangelické církve, které podle oficiální nauky dvou z těchto církví (u církví vzešlých z reformace je tomu jinak) nesmějí být slaveny společně, protože tomu brání teologické rozdíly, zvláště v pojetí církve a ordinované (kněžské) služby.

Oficiální vatikánské zdroje zdůrazňovaly, že se při setkání nejednalo o mezináboženskou modlitbu, ale o setkání zástupců různých náboženství z blízkovýchodního regionu, o jakési silné gesto, které má vnést do politické diskuse jiný rozměr, pohled vzhůru a zapůsobit na veřejné mínění.

Přesto je poněkud krkolomná představa, že se ve skutečnosti nejednalo o společnou modlitbu, ale o setkání se společným cílem, v rámci něhož proběhla oddělená modlitba jednotlivých náboženství.

Františkovo pozvání k modlitbě

V závěru své encykliky Laudato siʼ nabídl papež František dvě modlitby zaměřené na zachování stvoření. „Jednu, kterou můžeme sdílet my všichni, kdo věříme v jednoho Boha, všemohoucího Stvořitele, a druhou my křesťané, abychom na sebe dovedli brát závazky vůči stvoření, jak nám je předkládá Ježíšovo evangelium.“

První z obou modliteb, nadepsaná Modlitba za naši zemi, je jakousi vzorovou mezináboženskou modlitbou, formulovanou se záměrem, aby byla přijatelná jak pro křesťany, tak pro Židy a muslimy a případně i pro jiné. Františkova modlitba se zařadila do tradice textů modliteb s přesahem napříč celou „abrahamovskou ekumenou“, tedy přijatelných jak pro křesťany, tak pro Židy a muslimy. Příklady dalších podobných textů, starobylých i současných, uvádí ve své knize Spor o Abrahama věnované tomu, co spojuje a co rozděluje Židy, křesťany a muslimy, německý teolog Karl-Josef Kuschel.

Na rozdíl od následující Modlitby křesťanů a celého stvoření, první z obou modliteb v encyklice Laudato siʼ neobsahuje trojiční teologii, není v ní postupně oslovován Otec, Syn a Duch svatý. Jde ale proto o modlitbu defektní, méně hodnotnou, jakési šidítko, náhražku za pravou, totiž křesťanskou modlitbu? Takový podle všeho jistě nebyl záměr toho, kdo ji formuloval. Jakoby druhá z obou modliteb, delší a obsahově specificky křesťanská, rozvíjela téže motivy, pojmenovávala totéž jinými slovy, doplňovala první, obecnou modlitbu.

Františkova mezináboženská modlitba je pozvání k modlitbě a není jisté, jestli se někdo z věřících jiných náboženství — a ostatně ani křesťanů — bude cítit osloven a vyslechne je. Pozvání je ze své podstaty otevřené, nenutí, nepředepisuje druhým. Zve. Myslím, že přinejmenším v podobě tohoto pozvání, otevřeného prostoru pro ty, kdo se cítí osloveni, již společná modlitba věřících různých náboženství existuje. Záleží jen na tom, zda se odvážíme do ní vstoupit.

Díky za to, že toto hluboce lidské a zároveň hluboce duchovní pozvání bylo vysloveno. A díky všem, kdo třeba svým společným mlčením, nebo pozorným nasloucháním modlitbě druhého a hlasu jeho posvátných textů vytvářejí prostor pro sblížení, pro společnou modlitbu, pro spolubytí.

Všemohoucí Bože,

přítomný v celém vesmíru

i v tom nejmenším z tvých tvorů,

ty objímáš svou něhou

všechno, co existuje.

Vlej na nás svou mocnou lásku,

abychom dokázali chránit

život a krásu.

Naplň nás pokojem,

abychom žili jako bratři a sestry

a nikomu neškodili.

Bože chudých, pomáhej nám

vysvobozovat opuštěné a zapomenuté této země,

kteří jsou v tvých očích tak vzácní.

Uzdravuj nás,

abychom opatrovali svět a nedrancovali ho,

abychom rozsévali krásu a ne znečištění a zkázu.

Dotkni se srdcí těch,

kdo usilují pouze o zisk na úkor chudých země.

Nauč nás objevovat hodnotu každé věci,

s úžasem se zastavit v rozjímání a uznávat,

že jsme na své cestě k tvému nekonečnému světlu

hluboce sjednoceni se všemi tvory.

Děkujeme ti, že jsi s námi po všechny dny.

Prosíme tě, posiluj nás

v našem úsilí o spravedlnost, lásku a mír.

(upraveno podle překladu Milana Glasera)