Profesor Ctirad V. Pospíšil v reakci na můj předchozí sloupek uvádí, že v Assisi v roce 1986 a při dalších modlitebních setkáních představitelů různých náboženství za účasti papežů nešlo o společnou modlitbu, ale o separátní, oddělené modlitby, byť s obdobným úmyslem. Není to společná modlitba, ale zdvořilostní návštěva, dialog, projevování úcty, ne víc. Navíc by podle něj sami muslimové o společnou modlitbu ani nestáli.

Myslím, že má smysl v uvažování o společné mezináboženské modlitbě pokračovat, s vědomím, že jsou různé názory a pohledy, stejně jako je různá praxe této modlitby či dialogu. Co je či mělo by být stejné, je celkový záměr a cíl. Tím by mělo podle mě být to, aby si křesťané, muslimové a další dokázali v pokoji a s úctou naslouchat a vnímat vážně a s úctou druhého takový, jaký je.

Tedy ne se vzdávat vlastní duchovní tradice, vlastní víry a teologie, ale naopak ji do větší hloubky poznávat, a to právě také díky pohledu z druhé strany.

Modlitba společná, či oddělená na jednom místě?

Přiznám se, že mám problém rozlišovat mezi „společnou modlitbou“ a „oddělenou modlitbou na jednom místě s obdobným úmyslem“. Zdá se mi, že v podobném rozlišování, byť by bylo podle svých vlastních pravidel správné, se trochu vytrácí vlastní smysl modlitby.

Přesto je užitečné provést alespoň takové základní rozlišení, že „společná modlitba“ má dva dosti rozdílné významy. V užším významu označuje takové texty modliteb, které jsou přijímány a používány v rámci jedné církve (příkladem může být anglikánská Book of Common Prayer, Kniha společných modliteb, a další srovnatelné texty jiných křesťanských církví a denominací). Společnou modlitbou všech křesťanů různých církví pak je Otčenáš — modlitba Páně.

Právě Otčenáš přitom dobře ukazuje, jak nesamozřejmé toto pojetí společné modlitby je. Ježíšova modlitba je totiž obsahově typickou židovskou modlitbou, která pochopitelně neobsahuje ani náznak křesťanské trojiční teologie, Kristova synovství či božství Ducha svatého.

Nic z toho není ani v původních novozákonních textech, ani v pozdějším dodatku k Otčenáši (tak zvaná doxologie — „neboť Tvé je království, i moc, i sláva navěky“), ani v ještě pozdějším přídavku, tak zvaném embolismu, který se za vlastní text modlitby Páně vkládá v římskokatolické liturgii. Otčenáš tedy není modlitbou trojiční, a přesto je základní společnou, společně sdílenou modlitbou všech křesťanů.

To již poukazuje k druhému, obecnému významu termínu „společná modlitba“, totiž tomu, který si většina lidí vybaví, když se vysloví toto slovní spojení. Pokud se někde shromáždí skupina věřících jedné církve, více církví či třeba i více náboženství za účelem, aby se modlili s druhými, ať již vlastními slovy, tichým rozjímáním nebo předem připraveným textem modlitby, přijatelným pro všechny přítomné, je také na místě mluvit o společné modlitbě.

Profesor Pospíšil má pravdu v tom, že v církevních dokumentech jako je deklarace Druhého vatikánského koncilu o nekřesťanských náboženstvích Nostra aetate skutečně není nic konkrétního řečeno o společné modlitbě s představiteli mimokřesťanských náboženství.

↗

V závěru encykliky Laudato siʼ nabídl papež František modlitbu vhodnou nejen pro křesťany, ale také Židy a muslimy a případně i další. Foto catholicherald.co.uk

Co tam však naopak řečeno je, je pozitivní hodnocení víry muslimů v jednoho Boha, slitovného Stvořitele, který mluví k člověku; s uznáním se tam píše o jejich poslušnosti tomuto Bohu, podobně jako v případě Abrahamově, jejich úctě k Ježíši jako k jednomu z proroků i k jeho matce Marii, jejich očekávání soudného dne Božího. A také důrazu na morální hodnotu života a uctívání Boha zvláště modlitbou, almužnou a postem.

Z kontextu po mém soudu vyplývá, že modlitba muslimů z pohledu koncilních otců není něčím bezcenným, není to falešná modlitba, která neví, na koho se obrací. Je to něco, co si zaslouží úctu a čemu také koncilový dokument výslovně úctu projevuje. A to přesto, že modlitba muslima není stejná jako modlitba křesťana, stejně jako víra muslima není stejná jako víra křesťana a islám není totéž co křesťanství.

Je tedy otevřena či přinejmenším není zavřena cesta k tomu, modlit se společně, třebaže jinými slovy. Záleží asi na tom, jaké je nastavení člověka, jak bude tentýž úkon — modlitbu věřících různých náboženství spojenou obdobným úmyslem — vnímat, zda bude spíš akcentovat rozdíly, nebo to, co spojuje.

Assisi, Modrá mešita i Vatikánské zahrady

Světového dne modlitby za mír, který zorganizoval papež Jan Pavel II. v Assisi 27. října 1986, se celkově účastnilo zástupců sto šedesát představitelů třiceti dvou křesťanských církví a jedenácti mimokřesťanských náboženství. Další podobná setkání z iniciativy Jana Pavla II. se konala v roce 1993 (za ukončení války v Bosně), v roce 2002 opět v Assisi, tentokrát bylo zástupců církví a náboženství dvě stě.

Nástupce Jana Pavla II., Benedikt XVI., zaujal ve věci mezináboženského setkání spojeného s modlitbou opatrnější postoj, zdůraznil potřebu nestírat rozdíly mezi náboženstvími a propadat relativismu, obával se, že samotný pohled na zástupce různých náboženství modlící se na jednom místě může vyvolat mylný dojem, že mezi nimi již nejsou rozdíly.

Přesto se setkávání s představiteli jiných náboženství nevyhýbal, v projevu ke 20. výročí prvního setkání v Assisi například uvedl, že i věřící jiných náboženství stejně jako křesťané vědí, že v modlitbě je možné dosáhnout zvláštního vztahu k Bohu a získat posilu k nasazení pro mír ve světě. I v roce 2006 se tak v Assisi setkali zástupci různých náboženství, také při modlitbě. Stejně tomu bylo v roce 2011 při 25. výročí prvního assiského setkání. 

Papež František se v roce 2014 (stejně jako před ním Benedikt XVI. v roce 2006) modlil v istanbulské Modré mešitě za účasti představitelů místních křesťanských církví, ankarského velkého muftího Mehmeta Görmeze a dvou imámů. Jednalo se v tomto případě o společnou modlitbu?