Počátek aktuální etapy vztahů státu se Svatým stolcem můžeme spojovat s dobou rozvoje absolutistické monarchie za Marie Terezie a Josefa II. V této epoše mohla katolická církev na území Svaté říše římské včetně zemí Koruny české udržovat kontakty se svým centrem v Římě pouze prostřednictvím státu. Platnost papežských dekretů různého druhu byla podmíněna tím, že byly vyhlášeny státní autoritou.

Císař a král Josef II. se pokládal za oprávněného zasahovat do vnitřních záležitostí církve, včetně detailů obřadů. Zklamal též římskou církev vyhlášením tolerančních patentů umožňujících v jednotlivých zemích říše praktikování jiných vyznání.

Pro vskutku soudobou etapu vztahů je ovšem podstatné ujasnit také formální pozici obou partnerů. Obecně rozšířená představa, že vztahy se týkají městského státu Vatikán o území necelého půl čtverečního kilometru obklopeného městem Římem, je totiž zcela mylná.

Po zániku papežského státu a vzniku novodobého státu italského v 19. století bylo sídlo papeže nominálně na italském území, ale fakticky stát do jeho vnitřních záležitostí nezasahoval. Díky úspěšnému jednání Svatého stolce s Mussoliniho fašistickým režimem nastalo současné uspořádání, kdy existují dva samostatné subjekty, městský stát Vatikán a Svatý stolec.

Technické záležitosti Vatikánu řídí Papežská komise pro stát Vatikán. Jejím předsedou je v současnosti kardinál Giuseppe Bertello. K vatikánské agendě patří např. měna, doprava, pošta, veřejný pořádek, správa objektů, provoz vatikánských muzeí.

Svatý stolec je právním subjektem, který oficiálně reprezentuje římskou církev jako celek. Tvoří ho papež spolu s římskou kurií. Ta se skládá z papežských kongregací (např. pro nauku víry, pro biskupy, pro svatořečení a blahořečení, pro svátosti a bohoslužbu), papežských rad (např. pro jednotu křesťanů, pro mezináboženský dialog, pro kulturu), dvou tribunálů (Apoštolská signatura a Svatá rota), papežských komisí a různých dalších úřadů.

Papež pověřuje vedením kurie kardinála, jehož titul zní kardinál státní sekretář. V současnosti je to kardinál Pietro Parolin. Označení „státní sekretář“ ukazuje, že nezávisle na Vatikánu je římskokatolická církev útvarem, který má atributy státu. Je subjektem mezinárodního práva a navazuje diplomatické styky se státy. Jeho vedoucí diplomaté, obvykle připravení po předchozím získání předepsaného akademického stupně v teologii na Papežské diplomatické akademii, jsou označováni jako nunciové.

Státy mají při Svatém stolci své velvyslance. Na základě ujednání Vídeňské konference vítězných mocností v konfliktu s napoleonskou Francií z roku 1815 má nuncius v zemi, kde působí, funkci doyena diplomatického sboru, tedy osoby, která zastupuje zájmy diplomatů vůči místním úřadům.

První republika až 90. léta

Vztahy se Svatým stolcem navázala po svém vzniku Československá republika. V té době již liberalizované poměry umožňovaly církvi přímý kontakt s papežem a kurií. Nunciatura plnila podobné úlohy jako v současnosti. První nuncius odevzdal pověřovací listiny roku 1920.

Republika však zároveň odebrala katolické církvi privilegované postavení. Zbavila ji značné části jejího majetku (a tím i schopnosti z výnosu majetku financovat svou činnost) pozemkovou reformou z roku 1919. Rozhodující osobnosti státu se o římské církvi vyjadřovaly kriticky. Vztahy byly napjaté a k určité jejich normalizaci došlo až uzavřením modu vivendi roku 1928.

Konfliktní vztahy se státní reprezentací měl zejména druhý nuncius Francesco Marmaggi. Pokoušel se zasahovat do státních oslav výročí upálení Mistra Jana Husa roku 1925. Ostře protestoval proti účasti prezidenta T. G. Masaryka na oslavách. Brzy poté opustil Československo a diplomatické záležitosti na obou stranách zastupovali diplomaté pouze ve stupni chargé d’affaires. Teprve po postupném zlepšení situace se nuncius vrátil.

Třetí nuncius Pietro Ciriaci se zase dostal do konfliktu s tehdejším pražským arcibiskupem Františkem Kordačem, který kritizoval jeho rozmařilý život a odmítl financovat z církevních peněz stavbu nunciova letního sídla v Karlových Varech. Poukazoval na to, že jako důležitější vidí stavbu nového semináře (a dnešního sídla též Katolické teologické fakulty UK a České biskupské konference) v Praze Dejvicích.

Jako důvod konfliktu se uvádí rovněž Kordačův zásadní odpor vůči liberální, demokratické státní ideologii první republiky, reprezentované prezidentem Masarykem. Jednalo se o odpor tradiční, jenž byl však ve své době již v rozporu s liberálnější politikou tehdejšího papeže Pia XI., který — kromě jiného — odmítal diktátorské manýry tehdejšího italského fašismu.

Za nacistické okupace se Svatý stolec přizpůsobil situaci a na naše území se vztahovali jeho diplomaté ve Velkoněmecké říši. Po II. světové válce se nakrátko obnovily diplomatické styky na nižší úrovni ze strany Svatého stolce zvané internunciatura. To skončilo teoreticky v roce 1950, prakticky již po únorových událostech roku 1948.

Komunistický režim příležitostně jednal se zástupci ústředí římské církve, zastupitelské úřady ani stálá smlouva mezi oběma subjekty však nebyly. Roli doyena tehdy plnil nejstarší velvyslanec.

Po změně režimu na konci roku 1989 se obnovily diplomatické styky. Prvním nunciem se stal Giovanni Coppa. Byl ve funkci neobvykle dlouho, v letech 1990—2001, zřejmě vzhledem k tomu, že římská církev byla ve špatné kondici a platil pro ni odlišný statut. Její záležitosti byly spravovány z Říma přímo státním sekretariátem.

Z veřejně známých kauz té doby nutno připomenout teologickou fakultu v Praze, jejíhož ultrakonzervativního děkana Václava Wolfa ovlivňovali dva akademičtí pracovníci, o nichž novináři zjistili, že byli spolupracovníky StB. Toto spojení sil se nedařilo prolomit tehdejšímu kancléři fakulty, kardinálu Vlkovi, ani rektorátu Karlovy univerzity.

Podle dostupných informací chránil příslušné akademiky právě nuncius a nikdo si proti němu netroufl vystoupit. Českým velvyslancem při Svatém stolci (a zároveň při maltézském řádu, který je rovněž kvazistátním útvarem, a u republiky San Marino) byl František X. Halas, syn básníka Františka Halase.

Problematická smlouva

V roce 2002 skončila jednání, která vedla k formulaci smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů. Žádné z vlád od té doby, ani vládám pravicovým s koaliční účastí KDU ČSL, se nepodařilo připravenou smlouvu uvést v život ratifikací v parlamentu a podpisem prezidenta.

Tehdejší prezident Václav Klaus se původně utajeným, avšak prozrazeným dopisem ministrovi zahraničí Cyrilu Svobodovi, vyjádřil k dojednané smlouvě odmítavě. Z dopisu bylo zřejmé, že by ji vetoval. K nekonzistenci jeho politiky patří i to, že v posledních letech svého působení přistoupil na politiku kardinála Dominika Duky směřující k prolínání státu a římskokatolické církve, například promlouval od oltáře na tzv. národních poutích ve Staré Boleslavi.

Klaus píše Svobodovi mimo jiné toto: Jsem přesvědčen, že by smlouva v této podobě v žádném případě neměla být uzavřena. Ve smluvním právu je logické, že důvod k uzavření smlouvy je jen tehdy, kdy si obě strany navzájem něco poskytují. V textu této smlouvy je však pouze výčet toho, co Česká republika jako suverénní stát poskytuje Svaté stolici, zatímco Česká republika od Svaté stolice nic nežádá ani nedostává.

Prozkoumáme-li text smlouvy, zjistíme mimo jiné, že v článku 4 se Svatý stolec vyslovuje, že v České republice je respektována náboženská svoboda. Znamená to, že ČR pokládá tento subjekt mezinárodního práva za kompetentní posuzovat úroveň respektování občanských svobod a lidských práv. To je v dvoustranné mezistátní smlouvě nanejvýš nezvyklé.

V článcích 11, 14, 15 a 16 se dále deklaruje právo katolické církve na zřizování různých institucí a vykonávání různých aktivit ve vztahu ke státu, např. právo vykonávat duchovenskou a pastorační službu ve věznicích, právo působit i při poskytování probačních, mediačních a obdobných služeb souvisejících s trestním řízením a výkonem trestu či opatřeních na to navazujících, a dále se této církvi přiznává právo zajišťovat duchovenskou službu pro příslušníky ozbrojených sil, kteří o to požádají.

Ani kdyby se jednostranná deklarace práva Svatého stolce nahradila diplomatičtější formulací, např. že Česká republika zaručuje katolické církvi možnost vykonávat to či ono, nebylo by to řešení přijatelné. Této církvi se totiž smluvně přiznávají zvláštní práva, jichž se uvedené články týkají, pro jejich přiznání však musí podle zákona o církvích číslo 3/2002 náboženské subjekty splňovat podmínky.

Je suverénním právem státu registraci a tato zvláštní práva, která se dotýkají např. bezpečnosti státu a jeho občanů, kterékoli církvi či jiné náboženské společnosti odebrat, pokud nesplňuje zákonné podmínky veřejného působení popsané např. v paragrafu 5 tohoto zákona. O některých z těchto podmínek lze v případě římské církve vznést pochybnosti. Na tuto církev by však nebylo možno zákon uplatnit, pokud by podmínky nesplňovala, protože mezistátní smlouva má vyšší právní moc.

Není konečně jasné, jak by Česká republika jako smluvní partner měla zaručit, že obsah a metodika vyučování katolického náboženství podle odstavce 6 musí být v souladu s učením a zásadami katolické církve, i když bude respektovat, že směrnice, programy a učebnice pro toto vyučování vyžadují schválení příslušnou církevní autoritou.

Vztahy v současnosti

Vztahy mezi Českou republikou za dalších nunciů po Coppovi, se vyvíjejí standardně, profesionální diplomaté působí v obvyklém krátkém období. Nutno ocenit, že hned po odchodu prvního nuncia se podařilo ve shodě zúčastněných stran vytvořit na Katolické teologické fakultě UK podmínky odpovídající vysokoškolskému zákonu. Fakulta se rovněž zapojila do obvyklého vnitrouniverzitního mezifakultního dění a navázala spolupráci s významnými teologickými pracovišti v zahraničí.

Věrohodnost nunciatury narušila kauza s MUDr. Jaroslavem Bartákem v roce 2013 pravomocně odsouzeným k čtrnácti letům odnětí svobody za znásilňování a zneužívání svých asistentek, a v současnosti stíhaným za přípravu na vraždy tří osob, jež z vězení organizoval jako pomstu za roli těchto osob ve své první kauze.

Barták měl volný přístup do prostor nunciatury a roku 2011 tato diplomatická instituce vydala poněkud nevěrohodné oficiální stanovisko, že nevěděla o tom, že dotyčný organizuje v jejím sídle ve Voršilské ulici natáčení pornografického filmu.

Letos v říjnu byla uveřejněna zpráva, podle které se chce ministr zahraničí Lubomír Zaorálek vrátit k tématu smlouvy České republiky a Svatého stolce. Chce se pokusit o nové jednání a lze doufat, že dosavadní jednostranné závazky České republiky podvazující její platný právní řád již v novém textu nebudou.

Ministr v říjnu navštívil Řím a setkal se tam s papežem a dalšími církevními představiteli. Snad se uvažuje i o návštěvě papeže v České republice. Není zatím veřejně známo, že by se jednání rozběhla.

Není snadné propojit pragmatické uznání významného a vlivného subjektu mezinárodního práva se sekulárním charakterem našeho státu a s rovnoprávností všech náboženských subjektů podle ústavních principů a českého konfesního práva. Doufejme, že se současné vládě podaří postoupit v jednáních zase o kousek dále, a přitom neobětovat nic podstatného z toho, co má za povinnost obhajovat.

Publikace tohoto textu byla spolufinancována projektem ‘Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice’ ÚMV.