Na pražském Smetanově nábřeží stojí socha Františka I. Pražští konšelé si ho tam postavili hned dvakrát — v roce 1850 a roce 2003. Učinili tak proto, že chtěli ocenit jeho vítězství nad Napoleonem. Je zajímavé, že v poddané Praze, i v Praze osvobozené, se městští radní rozhodli oslavit císaře, jehož panování je nechvalně známé epochou zvanou Metternichův absolutismus a vytvořením Svaté aliance, která bojovala proti demokracii v celé Evropě. A navíc porazil Napoleona! Tedy sice také císaře, ale rozhodně člověka, díky němuž se myšlenky občanské antifeudální revoluce rozšířily po celém starém kontinentu. Té francouzské revoluce, která se zásadním způsobem zasloužila o vznik lidských práv.

Na jiném nábřeží v jiném městě stojí nádraží a most, který nese jméno malého moravského města, u nějž se odehrála veliká bitva. Vždy, když cestou z nádraží do centra procházím pod tím mostem a dívám se na monumentální basreliéfy kanónů a šavlí, ptám se sám sebe, stejně jako v Praze, zda je opravdu co slavit. Napoleon bitvu u Slavkova geniálně vyhrál proti velké přesile, jeho tažení přispělo k rozšíření a sjednocení práva, přineslo s sebou myšleny volnosti, rovnosti a bratrství. Přispělo snad k urychlení konce roboty a vůbec porážce feudalismu. Ale nejsem si jist, zda všichni ti vojáci bojující na obou stranách konfliktu, jejich příbuzní, sedláci a domkaři z vypálených vesnic tuto svou dějinnou roli patřičně ocenili.

Nicméně Napoleonova krvavá anabáze zůstává klasickým pokusem impéria o transformaci vnějších společností ze zaostalosti k osvícenství. Nikoli prvním, podobné mise, mnohdy končící genocidou známe z koloniální historie. Nadřazenost tohoto přístupu výstižně popsal Rudyard Kipling ve své oslavné básni Břímě bělochů. Otázkou vždy zůstává, zda jde skutečně o transformační misi, nebo jen o umně maskovanou expanzi. A možné je i to, že bez podobných osvícených zásahů, by byl přirozený vývoj příznivější.

Spor, který dnes v České republice vedeme o podobu naší zahraniční politiky, se soustředí na otázku lidských práv a tzv. transformační politiky. Celý je zatížen emocemi a mýty, hodně se na něm podepisuje neznalost tématu. Kdyby nic jiného, patří novému vedení Ministerstva zahraničních věcí ČR veliký dík za to, že se mu podařilo otevřít diskusi o lidských právech, demokratizaci a o naší roli na obou těchto polích.

Je nezbytné vyjasnit si pojmy v této diskusi. V transformační spolupráci jde především o podporu demokracie v zemích, které mají, podle jednoznačně nedefinovaných měřítek, s jejím naplňováním problémy. Spor se často vede o to, co je demokracie a co ne a jakou má mít podobu.

V otázce lidských práv je situace o něco jasnější. Na internacionální úrovni se při jejich prosazování můžeme opřít o mezinárodní smlouvy, kterými se státy zavazují lidská práva dodržovat. Tyto smlouvy jsou v zásadě přijímány na třech stupních. Na úrovni OSN, kontinentálními chartami a na národní úrovni pak ústavním pořádkem. Smlouvy jsou závazné, deklarace mají sloužit jako vodítko.

V této souvislosti nelze nezmínit i mezinárodní programy rozvojové spolupráce, které od poloviny minulého století mají pomoci méně rozvinutým zemím překonat jejich hospodářské a sociální obtíže. Ideovým smyslem je vytvořit základní předpoklady pro takový rozvoj, který by umožnil naplňování lidských práv pro všechny občany, zajistil jim důstojnou existenci a možnost rozhodovat o životech svých, i podílet se na rozhodování o společenství, ve kterém žijí.

Základ je jasný — práva před systémem

Dne 26. srpna 1789 byla ve Francii vydána Deklarace práv člověka a občana, do jisté míry ovlivněná americkou deklarací nezávislosti — která ovšem sama přejímala myšlenky předrevolučních francouzských osvícenců. V textu mimo jiné stojí:

„V důsledku toho Národní shromáždění uznává a vyhlašuje, za přítomnosti a pod záštitou Nejvyšší Bytosti, tato práva člověka a občana:

Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek.

Účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku.

Princip veškeré svrchovanosti spočívá v podstatě v národě. Žádný sbor, žádný jednotlivec nemůže vykonávat moc, která by z něj nebyla výslovně odvozena.“

Dne 24. července 1793 byla rovněž ve Francii navržena Jakobínská ústava. I podle měřítek dnešní doby se jedná o velmi progresivní a demokratický dokument. Předpokládala všelidová hlasování o změnách ústavy a o zákonech, tedy jako zřejmě první podobný materiál prvky přímé demokracie. Přinesla nově právo na práci, sociální pomoc a vzdělání i všeobecné volební právo pro muže (tedy nepodmíněné finanční kaucí či majetkovými poměry).

Tato ústava nebyla schválena, nicméně jasně ukazuje, že sociální a ekonomická práva byla vnímána jako neoddělitelná součást spravedlivé správy společnosti. Podobný hlas se pak pravidelně ozývá při v povstáních proti feudálnímu útlaku aristokracie a nové buržoazie. V revolucích roku 1848 byla Jakobínská ústava často dávána za vzor ideální konstituce.

V rámci Americké revoluce se stala základním dokumentem Deklarace nezávislosti ze 4. července 1776, která byla z největší míry ovlivněna francouzskými osvícenci. V ní mimojiné čteme:

„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svojí oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo jí změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.“

Ze všech zmiňovaných dokumentů plyne, že autoři vycházeli při formulaci z víry, že existují nějaká práva, která jsou nám dána shůry jakousi vyšší bytostí. Především šlo o svobodu a bezpečí. Je také zřejmé, že se nijak neupírali k jednomu společenskému zřízení a dokonce doporučovali měnit toto zřízení i jeho principy tak, aby vyhovovali zajištění lidských práv, tedy vlastně Boží vůle.