Lepší svět? Musíme změnit přístup

Josef Patočka

Pokud se nejen české ekologické a sociální hnutí nemá do historie zapsat svým selháním, čeká ho nevyhnutelně změna strategie. A to platí i pro Matěje Hollana.

„Nic s tím nenadělám, nemá to smysl, ztratil jsem naději. Nikomu a ničemu už nevěřím, oni si stejně udělají, co se jim zachce.“ Takové a podobné, pronášené s posmutnělou tváří a vyhaslýma očima, byly z podstatné části odpovědi na naše žádosti o podpis návrhu na místní referendum o poloze nádraží v Brně. Připravovali jsme ho více než půl roku. Několik desítek dobrovolníků získalo za tu dobu skoro dvacet tisíc platných podpisů, každopádně víc, než požaduje zákonný limit. Referendum se mělo konat současně s komunálními volbami.

Volby máme za sebou a krutá realita jakoby dávala za pravdu poslům špatných zpráv, kteří nás v ulicích svou zatvrzelou nedůvěrou ve vlastní schopnost cokoliv ovlivnit doháněli bezmála k šílenství. Referendum se neuskuteční, umořila ho zavčasu obstrukční politika radnice a formalistická rozhodnutí krajského správního soudu. Souboj o polohu brněnského nádraží, klíčovou otázku budoucího rozvoje města, tak vstupuje do dalšího kola. (Ponuré prognózy nevěřících Tomášů se ukázaly být sebenaplňujícím se proroctvím.) 

To, že se (charakteristickým) politickým postojem podstatné části české veřejnosti stala jakási směsice frustrace a rezignace, je smutnou zprávou o stavu české demokracie dvacet pět let od revoluce, která usilovala o nastolení „demokracie pro všechny“.

Nenechme se příliš rychle nadchnout bezprecedentními výsledky nezávislých aktivistických kandidátek v komunálních volbách. Každým sociologickým průzkumem potvrzovaný trend trvá. Většině blízká část Čechů je dlouhodobě a stabilně stranickou politikou znechucena, nevěří stranám, vnímá silně mocenský vliv velkého byznysu a má pocit, že byla systémem vyloučena a nikdo se o ni nezajímá. 

To všechno ale jistě neznamená, že jsme se my, natožpak organizátoři dalších třinácti radnicemi zmařených referend, snažili zbytečně. Naše společné úsilí splývá v příběh výjimečné vlny občanského aktivismu, zadušené nefunkční právní úpravou a nepřátelstvím místních politiků k vlastním občanům. Ptám se: jaká obecná poučení pro budoucí strategii můžeme z naší zkušenosti vyvodit? 

Když si moc chce popovídat 

Matěj Hollan, pro ty, kdo ho neznáte, je asi nejvýraznější postavou současného brněnského aktivismu. Jeho vytrvalosti výrazně vděčíme za postupnou demontáž českého hazardního průmyslu.

Po čtyři roky od voleb v roce 2010 řádně zatápěl primátoru Onderkovi a jeho velké koalici s ODS a splnil mu nakonec i jeho noční můru: satirický web „Žít Brno“ úspěšně přetavil v politické hnutí, vřítil se do městského zastupitelstva se sedmi mandáty a na Brně-střed rovnou vyhrál. Matěj je prostě velká naděje české demokratické politiky. 

Musíme si tedy klást otázku: proč, proboha, skupina kolem Matěje Hollana, pozůstatek někdejší koalice Nádraží v centru, která se naší věci vytrvale zastávala po prvním neúspěšném referendu v roce 2004, zatvrzele referendum odmítala až do nejposlednější chvíle? Proč Matěj Hollan odmítal, aby mohli o brněnském nádraží rozhodnout občané? Jaká hrozná iluze o povaze politiky tyto aktivisty postihla, že referendum nejen nepodpořili, ale aktivně sabotovali? 

Matěj Hollan vystoupil s tváří brněnské ODS Robertem Kotzianem na společné tiskové konferenci, aby oba občanům vysvětlili, že je zbytečné se k nádraží vyjadřovat a že výsledek referenda nemůže nic ovlivnit. Foto FB Matěje Hollana

Je to jednoduché: Matějovi kolegové totiž zpracovali vlastní projekt modernizace nádraží ve stávající poloze, a doufali, že se jim ho podaří prosadit obratným lobbingem na ministerstvu dopravy. Byli přesvědčeni, že zvítězí prostě proto, že svůj projekt považují po odborné stránce za nadřazený radničnímu projektu odsunu stanice o víc než kilometr mimo centrum města. 

Snahu vyvolat referendum odmítali jako nemístnou politizaci odborného problému. Přitom i jim bylo od začátku jasné, že za snahou nádraží přesunout stojí mocné finanční zájmy stavebních a pozemkových lobby a že náměstek Robert Kotzian z ODS, který s projektem spojil svou (komunálními volbami přerušenou) politickou kariéru, drží ruku takřka na všech mocenských pákách. To jim ale nevadilo. Vstřícný Kotzian se s nimi totiž rád potkával, rád se tvářil, že oba soupeřící projekty považuje za rovnocenné a že bude respektovat „odborné“ posouzení problému.

Trvání na pomýlené strategii vedlo až k tragikomickým důsledkům: na den, kdy Matěj Hollan vystoupil s tváří brněnské ODS na společné tiskové konferenci, aby oba občanům vysvětlili, že je zbytečné, aby se k nádraží vyjadřovali a že výsledek referenda nemůže nic ovlivnit, bychom pro naše vlastní dobro neměli zapomenout. 

Kotzian mezitím utrácel veřejné prostředky na masivní kampaň, která jednostranně očerňovala projekt nádraží v centru a malovala odsun v růžových barvách. Za to ovšem od Hollana žádnou kritiku nesklidil. Radní Hollanovi přikyvovali, že referendum je neškodné. Tak neškodné, že pro případ jeho konání radnice neváhala uvolnit dva miliony na propagaci odsunuté varianty. 

Tak diametrálně odlišný přístup ke dvěma skupinám aktivistů, medově přátelský k těm, kteří se uchýlili k lobbingu a expertní práci a bezskrupulózně mocenský k těm, kteří zvolili strategii politického konfliktu, není náhodný. S podobnými scénáři se setkáváme po celé republice a poznatky, které lze vyvodit v Brně, platí více méně pro sociální a ekologické hnutí v celé zemi.

Tam, kde píšeme studie a dopisy, vydáváme letáky, pořádáme semináře a scházíme se s vždy vstřícnými byznysmeny a politiky, se setkáváme se shovívavou tolerancí — moc si chce popovídat. Jakmile se ale pokusíme ovlivnit věci přímo — správní cestou jako Děti Země, demokratizací moci jako organizátoři referend, nebo pokusem o uchopení odpovědnosti ve volbách — moc nám ukáže svou pravou tvář: staré struktury vší silou kladou odpor jakémukoli pokusu o podstatnou změnu. 

Olomoucký příklad rychlokvašené koalice tradičních stran, postup proti Změně v Liberci a další případy ukazují trend, vůči kterému je nadějný brněnský vývoj výjimkou. (Politická třída, která se tu v porevolučním období vytvořila a přisála se k veřejným rozpočtům v systému strukturální korupce, se lobbingu nebojí — nemá čeho. Přestože ten může nést dílčí úspěchy, nehrozí nijak proměnou mocenských vztahů, z nichž pramení sociální, politické a ekologické problémy, s nimiž se snažíme konfrontovat.) 

Mnoho demokratických aktivistů podlehlo iluzi, že „svět je v zásadě v pořádku“ a stačí přesvědčit držitele ekonomické a politické moci, že my máme pravdu a přinášíme správná řešení. Ztratili jsme ze zřetele, že je drží u moci tytéž struktury, které sociální a ekologickou krizi způsobily. A tak jsme si s mocí často povídali místo toho, abychom se ji pokusili demokratizovat. 

Pokud velká část českého obyvatelstva zlomila nad demokracií hůl, možná je tomu právě proto, že jsme se jí jen zaklínali, namísto toho, abychom se pokusili dát jí reálný obsah. Ptáme-li se tedy dnes (jako aktivisté sociálního a ekologického hnutí), proč jsme ve společnosti ztratili podporu, možná že nalezneme jednoduchou, ale nepříjemnou odpověď: přestali jsme o ni usilovat. 

Bez hnutí se nepohne nic

Přiznejme si to: pětadvacet let od listopadové revoluce se česká společnost propadá do stále hlubší strukturální krize. Rostou sociální nerovnosti, českou společností prochází strašidlo rasismu, ekologické hnutí se stalo otloukánkem, zásadní část společnosti ztrácí víru, že může cokoliv ovlivnit a jiná se namísto k nám utíká k všelijakým populistům, oligarchové získávají rostoucí podíl na mediální a politické moci. Není nepodstatným detailem, že porušování vlastních stanov, vnitřních demokratických pravidel hnutí ANO, takřka nikoho nevzrušuje. 

Mezitím okolní svět, od kterého nelze naši situaci nijak oddělovat, selhává v pokusech vypořádat se se spojitými krizemi ekonomiky, globálních ekosystémů, dodávek energie a jídla. Intenzita i počet násilných konfliktů a válek se rok od roku zvyšuje. Principiální konflikt mezi naším ekonomickým systémem, založeným na neustálém materiálním růstu a konečným živým světem ve své nové knize přesvědčivě analyzuje Naomi Kleinová.

Z dlouhodobého hlediska je tedy zřejmé, že na české i světové úrovni potřebujeme nejen kosmetické úpravy politických systémů a mírné regulace trhů, ale zcela nové uspořádání společnosti. Aby bylo možné takový projekt demokracie, která bude udržovat sociální spravedlnost a žít v souladu s přírodou, rozvinout, je jasné, že pro něj budeme muset získat ve společnosti většinu.

Možná, že máme správná řešení, pro jejich dosahování je ale třeba principiálně volit takové strategie, které pro ně takovou většinu společnosti získají. Tedy strategie, které současně povedou k demokratizaci moci i k posílení participace občanů. A to platí, ať už jde o polohu brněnského nádraží, či klimatickou krizi. 

V USA i v západní Evropě takové povědomí stále roste. Strategie expertního lobbingu ustupuje snahám obrátit se zpět k lidem, reprezentovat jejich požadavky a získat tak masovou podporu. Podívejme se třeba na příklad Přátel Země ve Velké Británii.

Ti po vylobování zákona „Big Ask“ (fixní snižování emisí státu o 2 % ročně), jehož českou mutací je iniciativa Velká výzva, a k jehož podpoře se ad hoc mobilizovala vzdělanější veřejnost toužící ušetřit za energii, stočili svou pozornost k podpoře místních komunit ohrožených těžbou břidličného plynu a k ambicióznější komunikaci naléhavosti klimatické krize a jejích dalekosáhlých důsledků pro ekonomiku a společnost. 

Obrat to byl strategický a promyšlený: britští ekologičtí aktivisté si uvědomili, že pokud se snažíme mobilizovat lidi pro krátkodobé, sobecké cíle, získáme jen krátkodobé a sobecké příznivce. Nikoli hnutí, které bude přechod k udržitelné společnosti podporovat a samočinně prosazovat i po schválení nějaké dílčí legislativní úpravy. Zjistili, že se náhle ocitli bez podpory, bez síly, která by nutnou transformaci, jejíž směr zákon naznačil, uskutečňovala i po jeho schválení. 

Takové zahraniční zkušenosti jsou s naší — českou i brněnskou — zkušeností v souladu. Tvrdím, že je třeba vyjít vstříc poznání, že velká hnutí, která dosahují v dějinách zásadních obratů, takových, jaký jsme potřebovali v roce 1989 a jaký potřebujeme i nyní, musí mobilizovat morální, normativní argumentací postavenou na jasné vizi dobrého života. Jen apelováním na altruistické hodnoty, a směřováním k dlouhodobým, ambiciózním cílům lze získat dlouhodobé, ambiciózní příznivce s altruistickou motivací.

Máme-li tedy udržet českou demokracii a získat většinu společnosti pro projekt sociálně ekologické transformace, nezbývá nám, než této změně myšlení vykročit vstříc. Musíme usilovat o dlouhodobou podporu veřejnosti a veřejný zájem hájit nekompromisně. Přestat se bát, že budeme za ekoteroristy, přestat se bát říkat, jak si myslíme, že by měl vypadat lepší svět. Sami ho totiž nikdy neuvidíme, nebudeme-li ostatní nabádat, aby si ho také zkusili představit. 

Ve faktu, že většině blízká část lidí ztratila víru v demokracii, se totiž zrcadlí nejen naše krize, ale i naše naděje: ta spočívá v tom, že se nám podaří jim ji vrátit.

    Diskuse
    VK
    October 19, 2014 v 12.29
    Pro Mirka Tejkla - zdá se, že se jedná o další odrůdu příznivců návratu "do bříška". Dost možná je to jeden z důvodů, proč se politická ekologie míjí i svým vlastní cílem a u nás je spolehlivě pravicová.
    JV
    October 19, 2014 v 17.35
    Hluboká přeměna
    Moc pěkný článek. Pravdivě popisuje současný stav společnosti a hlavně ukazuje směr, kterým třeba se vydat.

    Západ skutečně čeká hluboká a principiální změna, pokud nemá dojít ke společenské tragédii. Její následky jsou zcela nevyzpytatelné.

    Stále více se ukazuje, že dvě klíčová témata, jakými jsou sociální spravedlnost a ochrana životního prostředí, k sobě nerozlučně patří. Jedno není možné uskutečnit bez druhého.

    Při platnosti dosavadních pravidel pro rozdělování materiálních potřeb nutných pro lidský život, jakož i pravidel pro nakládání s veřejnými statky (přírodními zdroji, půdou, bohatstvím přírody zajišťujícím ekologickou rovnováhu, atd.), je však taková změna nemožná.

    Já stále doufám, že buď lidé, kteří jsou v klíčových pozicích a určují svými rozhodnutími stav našeho světa, přijdou k rozumu, anebo se do klíčových pozic dostanou rozumní lidé oproštění od sobectví.

    Jiří Vyleťal

    OH
    October 19, 2014 v 18.59
    Boj o "moc" to třeba nebyl?
    Ani trochu to v Brně nebyl boj o moc mezi soupeřícími skupinami aktivistů a nedošlo tedy ke zbytečnému tříštění sil - dva se perou a Kotzian se směje?
    Ani trochu a ani na chvilku (bohužel na tu hodně blbě načasovanou chvilku) tam nešlo víc o ega než o nádraží?
    Opravdu v tom rozkolu nehrálo ani trochu roli, kdo má pravdu s referendem, kdo s tématem nádraží začal dřív, kdo se dle názoru druhé strany na tématu svezl atd.?
    Jako obyvatel Brna tu záležitost sleduju a měla jsem teda z toho pocit, že nejde o čistě věcnou neshodu v tom, zda je referendum nebo alternativní projekt lepší cestou, ale že se neblaze projevují vzájemné osobní antipatie některých zúčastněných aktivistů.
    PL
    October 19, 2014 v 21.54
    Skoro nic jsem neřek
    Překvapuje mě, že už i u petičních stánků bylo tolik Brňanů rezignovaných. Zajímavé mi ale přijde, že to autorovi nezavdává důvod k pochybnosti nad možným úspěchem referenda a hledá vinu u Matěje Hollana. Podívejme se ale na pár čísel odsud:
    http://prazsky.denik.cz/zpravy_region/praha-3-odmitla-zastavbu-parukarky-referendum-je-ale-neplatne-20141011.html
    http://volby.cz/pls/kv2014/kv51?xjazyk=CZ&xid=1&xdz=5&xnumnuts=6202&xvyber=1

    Říjnové referendu o Parukářce:
    Volební účast 33,7 % Účast v referendu 24,53 % Účast pro závaznost min. 35 %

    Říjnové volby na brněnský magistrát:
    Volební účast 38,69 % - Účast pro závaznost min. 35 %
    Člověk nemusí být vůbec skeptik (stačí zkušenost, že ne všichni voliči mají zájem o věc a další ve věci podporující radnici, ji i poslechnou v neúčasti v referendu), aby úspěšně pochyboval o závaznosti výsledku případného referenda o poloze nádraží. Takže předpokládejme, že by aspoň šlo o využití institutu referenda k nezávazné de fakto anketě. I ta mohla být pro občany přínosem, za který stálo zato ty podpisy za referendum sbírat.
    Je minimálně smutné, jak úředníci magistrátu přistupovali ke kontrole podpisů. Nedalo se to ale při vědomí využití "dvou melounů" magistrátem předpokládat, a nasbírat těch podpisů raději ještě výrazněji víc? Snad ani bývalý magistrát by nemohl jakýkoli počet podpisů hodit na chybovost!

    Možná ale neznám Brno - no, to neznám. Ostatně ani vyjádření Matěje Hollana, takže i proto si své další knížecí rady od vinohradů budu šetřit na příště ;-)

    PS: Přidávám se k názoru, že získávání si veřejnosti (nehledě na probouzení hnutí) je dobré činiti když ne ve shodě, tak aspoň po dohodě o vzájemném neškodění si s "kolegou ve zbroji".
    JP
    October 20, 2014 v 21.31
    Olze Hubíkové:
    osobní animozity jsem v textu z doufám pochopitelných důvodů řešit nechtěl, ačkoli mohly hrát nějakou roli. Stejně tak moje kritika Matěje a jeho spolupracovníků není a nebude osobní - s kýmkoli z nich jsem o tom hovořil, vždycky to bylo na věcné úrovni. Vycházel jsem z oficiální argumentace druhé strany, která samozřejmě neříkala "referendum nepodpoříme, protože za ním stojí pan X a toho nemůžeme vystát".

    Jisté jsou jen výsledky - a ty byly takové, že MH raději spolupracoval s Kotzianem než s námi. Takže pokud se Kotzian smál, tak proto, že mu to Matěj umožnil. A z naší strany k žádným nekorektním osobním výpadům proti Matějovi nebo "nádraží v centru" nedocházelo, za to ručím.

    Takže o osobní rozpory tu skutečně nešlo a nejde.

    A nakonec jen dodatek - v kauze mezitím došlo k překotnému vývoji, soud nám dal za pravdu, návrh na referendum byl bezvadný a hlasování se tak mělo konat současně s volbami: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/289801-ct-aktiviste-napotreti-uspeli-brno-musi-vyhlasit-referendum-o-nadrazi/