„Nic s tím nenadělám, nemá to smysl, ztratil jsem naději. Nikomu a ničemu už nevěřím, oni si stejně udělají, co se jim zachce.“ Takové a podobné, pronášené s posmutnělou tváří a vyhaslýma očima, byly z podstatné části odpovědi na naše žádosti o podpis návrhu na místní referendum o poloze nádraží v Brně. Připravovali jsme ho více než půl roku. Několik desítek dobrovolníků získalo za tu dobu skoro dvacet tisíc platných podpisů, každopádně víc, než požaduje zákonný limit. Referendum se mělo konat současně s komunálními volbami.

Volby máme za sebou a krutá realita jakoby dávala za pravdu poslům špatných zpráv, kteří nás v ulicích svou zatvrzelou nedůvěrou ve vlastní schopnost cokoliv ovlivnit doháněli bezmála k šílenství. Referendum se neuskuteční, umořila ho zavčasu obstrukční politika radnice a formalistická rozhodnutí krajského správního soudu. Souboj o polohu brněnského nádraží, klíčovou otázku budoucího rozvoje města, tak vstupuje do dalšího kola. (Ponuré prognózy nevěřících Tomášů se ukázaly být sebenaplňujícím se proroctvím.) 

To, že se (charakteristickým) politickým postojem podstatné části české veřejnosti stala jakási směsice frustrace a rezignace, je smutnou zprávou o stavu české demokracie dvacet pět let od revoluce, která usilovala o nastolení „demokracie pro všechny“.

Nenechme se příliš rychle nadchnout bezprecedentními výsledky nezávislých aktivistických kandidátek v komunálních volbách. Každým sociologickým průzkumem potvrzovaný trend trvá. Většině blízká část Čechů je dlouhodobě a stabilně stranickou politikou znechucena, nevěří stranám, vnímá silně mocenský vliv velkého byznysu a má pocit, že byla systémem vyloučena a nikdo se o ni nezajímá. 

To všechno ale jistě neznamená, že jsme se my, natožpak organizátoři dalších třinácti radnicemi zmařených referend, snažili zbytečně. Naše společné úsilí splývá v příběh výjimečné vlny občanského aktivismu, zadušené nefunkční právní úpravou a nepřátelstvím místních politiků k vlastním občanům. Ptám se: jaká obecná poučení pro budoucí strategii můžeme z naší zkušenosti vyvodit? 

Když si moc chce popovídat 

Matěj Hollan, pro ty, kdo ho neznáte, je asi nejvýraznější postavou současného brněnského aktivismu. Jeho vytrvalosti výrazně vděčíme za postupnou demontáž českého hazardního průmyslu.

Po čtyři roky od voleb v roce 2010 řádně zatápěl primátoru Onderkovi a jeho velké koalici s ODS a splnil mu nakonec i jeho noční můru: satirický web „Žít Brno“ úspěšně přetavil v politické hnutí, vřítil se do městského zastupitelstva se sedmi mandáty a na Brně-střed rovnou vyhrál. Matěj je prostě velká naděje české demokratické politiky. 

Musíme si tedy klást otázku: proč, proboha, skupina kolem Matěje Hollana, pozůstatek někdejší koalice Nádraží v centru, která se naší věci vytrvale zastávala po prvním neúspěšném referendu v roce 2004, zatvrzele referendum odmítala až do nejposlednější chvíle? Proč Matěj Hollan odmítal, aby mohli o brněnském nádraží rozhodnout občané? Jaká hrozná iluze o povaze politiky tyto aktivisty postihla, že referendum nejen nepodpořili, ale aktivně sabotovali?