„Nic s tím nenadělám, nemá to smysl, ztratil jsem naději. Nikomu a ničemu už nevěřím, oni si stejně udělají, co se jim zachce.“ Takové a podobné, pronášené s posmutnělou tváří a vyhaslýma očima, byly z podstatné části odpovědi na naše žádosti o podpis návrhu na místní referendum o poloze nádraží v Brně. Připravovali jsme ho více než půl roku. Několik desítek dobrovolníků získalo za tu dobu skoro dvacet tisíc platných podpisů, každopádně víc, než požaduje zákonný limit. Referendum se mělo konat současně s komunálními volbami.

Volby máme za sebou a krutá realita jakoby dávala za pravdu poslům špatných zpráv, kteří nás v ulicích svou zatvrzelou nedůvěrou ve vlastní schopnost cokoliv ovlivnit doháněli bezmála k šílenství. Referendum se neuskuteční, umořila ho zavčasu obstrukční politika radnice a formalistická rozhodnutí krajského správního soudu. Souboj o polohu brněnského nádraží, klíčovou otázku budoucího rozvoje města, tak vstupuje do dalšího kola. (Ponuré prognózy nevěřících Tomášů se ukázaly být sebenaplňujícím se proroctvím.) 

To, že se (charakteristickým) politickým postojem podstatné části české veřejnosti stala jakási směsice frustrace a rezignace, je smutnou zprávou o stavu české demokracie dvacet pět let od revoluce, která usilovala o nastolení „demokracie pro všechny“.

Nenechme se příliš rychle nadchnout bezprecedentními výsledky nezávislých aktivistických kandidátek v komunálních volbách. Každým sociologickým průzkumem potvrzovaný trend trvá. Většině blízká část Čechů je dlouhodobě a stabilně stranickou politikou znechucena, nevěří stranám, vnímá silně mocenský vliv velkého byznysu a má pocit, že byla systémem vyloučena a nikdo se o ni nezajímá. 

To všechno ale jistě neznamená, že jsme se my, natožpak organizátoři dalších třinácti radnicemi zmařených referend, snažili zbytečně. Naše společné úsilí splývá v příběh výjimečné vlny občanského aktivismu, zadušené nefunkční právní úpravou a nepřátelstvím místních politiků k vlastním občanům. Ptám se: jaká obecná poučení pro budoucí strategii můžeme z naší zkušenosti vyvodit? 

Když si moc chce popovídat 

Matěj Hollan, pro ty, kdo ho neznáte, je asi nejvýraznější postavou současného brněnského aktivismu. Jeho vytrvalosti výrazně vděčíme za postupnou demontáž českého hazardního průmyslu.

Po čtyři roky od voleb v roce 2010 řádně zatápěl primátoru Onderkovi a jeho velké koalici s ODS a splnil mu nakonec i jeho noční můru: satirický web „Žít Brno“ úspěšně přetavil v politické hnutí, vřítil se do městského zastupitelstva se sedmi mandáty a na Brně-střed rovnou vyhrál. Matěj je prostě velká naděje české demokratické politiky. 

Musíme si tedy klást otázku: proč, proboha, skupina kolem Matěje Hollana, pozůstatek někdejší koalice Nádraží v centru, která se naší věci vytrvale zastávala po prvním neúspěšném referendu v roce 2004, zatvrzele referendum odmítala až do nejposlednější chvíle? Proč Matěj Hollan odmítal, aby mohli o brněnském nádraží rozhodnout občané? Jaká hrozná iluze o povaze politiky tyto aktivisty postihla, že referendum nejen nepodpořili, ale aktivně sabotovali? 

↗

Matěj Hollan vystoupil s tváří brněnské ODS Robertem Kotzianem na společné tiskové konferenci, aby oba občanům vysvětlili, že je zbytečné se k nádraží vyjadřovat a že výsledek referenda nemůže nic ovlivnit. Foto FB Matěje Hollana

Je to jednoduché: Matějovi kolegové totiž zpracovali vlastní projekt modernizace nádraží ve stávající poloze, a doufali, že se jim ho podaří prosadit obratným lobbingem na ministerstvu dopravy. Byli přesvědčeni, že zvítězí prostě proto, že svůj projekt považují po odborné stránce za nadřazený radničnímu projektu odsunu stanice o víc než kilometr mimo centrum města. 

Snahu vyvolat referendum odmítali jako nemístnou politizaci odborného problému. Přitom i jim bylo od začátku jasné, že za snahou nádraží přesunout stojí mocné finanční zájmy stavebních a pozemkových lobby a že náměstek Robert Kotzian z ODS, který s projektem spojil svou (komunálními volbami přerušenou) politickou kariéru, drží ruku takřka na všech mocenských pákách. To jim ale nevadilo. Vstřícný Kotzian se s nimi totiž rád potkával, rád se tvářil, že oba soupeřící projekty považuje za rovnocenné a že bude respektovat „odborné“ posouzení problému.

Trvání na pomýlené strategii vedlo až k tragikomickým důsledkům: na den, kdy Matěj Hollan vystoupil s tváří brněnské ODS na společné tiskové konferenci, aby oba občanům vysvětlili, že je zbytečné, aby se k nádraží vyjadřovali a že výsledek referenda nemůže nic ovlivnit, bychom pro naše vlastní dobro neměli zapomenout. 

Kotzian mezitím utrácel veřejné prostředky na masivní kampaň, která jednostranně očerňovala projekt nádraží v centru a malovala odsun v růžových barvách. Za to ovšem od Hollana žádnou kritiku nesklidil. Radní Hollanovi přikyvovali, že referendum je neškodné. Tak neškodné, že pro případ jeho konání radnice neváhala uvolnit dva miliony na propagaci odsunuté varianty. 

Tak diametrálně odlišný přístup ke dvěma skupinám aktivistů, medově přátelský k těm, kteří se uchýlili k lobbingu a expertní práci a bezskrupulózně mocenský k těm, kteří zvolili strategii politického konfliktu, není náhodný. S podobnými scénáři se setkáváme po celé republice a poznatky, které lze vyvodit v Brně, platí více méně pro sociální a ekologické hnutí v celé zemi.

Tam, kde píšeme studie a dopisy, vydáváme letáky, pořádáme semináře a scházíme se s vždy vstřícnými byznysmeny a politiky, se setkáváme se shovívavou tolerancí — moc si chce popovídat. Jakmile se ale pokusíme ovlivnit věci přímo — správní cestou jako Děti Země, demokratizací moci jako organizátoři referend, nebo pokusem o uchopení odpovědnosti ve volbách — moc nám ukáže svou pravou tvář: staré struktury vší silou kladou odpor jakémukoli pokusu o podstatnou změnu. 

Olomoucký příklad rychlokvašené koalice tradičních stran, postup proti Změně v Liberci a další případy ukazují trend, vůči kterému je nadějný brněnský vývoj výjimkou. (Politická třída, která se tu v porevolučním období vytvořila a přisála se k veřejným rozpočtům v systému strukturální korupce, se lobbingu nebojí — nemá čeho. Přestože ten může nést dílčí úspěchy, nehrozí nijak proměnou mocenských vztahů, z nichž pramení sociální, politické a ekologické problémy, s nimiž se snažíme konfrontovat.) 

Mnoho demokratických aktivistů podlehlo iluzi, že „svět je v zásadě v pořádku“ a stačí přesvědčit držitele ekonomické a politické moci, že my máme pravdu a přinášíme správná řešení. Ztratili jsme ze zřetele, že je drží u moci tytéž struktury, které sociální a ekologickou krizi způsobily. A tak jsme si s mocí často povídali místo toho, abychom se ji pokusili demokratizovat. 

Pokud velká část českého obyvatelstva zlomila nad demokracií hůl, možná je tomu právě proto, že jsme se jí jen zaklínali, namísto toho, abychom se pokusili dát jí reálný obsah. Ptáme-li se tedy dnes (jako aktivisté sociálního a ekologického hnutí), proč jsme ve společnosti ztratili podporu, možná že nalezneme jednoduchou, ale nepříjemnou odpověď: přestali jsme o ni usilovat. 

Bez hnutí se nepohne nic

Přiznejme si to: pětadvacet let od listopadové revoluce se česká společnost propadá do stále hlubší strukturální krize. Rostou sociální nerovnosti, českou společností prochází strašidlo rasismu, ekologické hnutí se stalo otloukánkem, zásadní část společnosti ztrácí víru, že může cokoliv ovlivnit a jiná se namísto k nám utíká k všelijakým populistům, oligarchové získávají rostoucí podíl na mediální a politické moci. Není nepodstatným detailem, že porušování vlastních stanov, vnitřních demokratických pravidel hnutí ANO, takřka nikoho nevzrušuje. 

Mezitím okolní svět, od kterého nelze naši situaci nijak oddělovat, selhává v pokusech vypořádat se se spojitými krizemi ekonomiky, globálních ekosystémů, dodávek energie a jídla. Intenzita i počet násilných konfliktů a válek se rok od roku zvyšuje. Principiální konflikt mezi naším ekonomickým systémem, založeným na neustálém materiálním růstu a konečným živým světem ve své nové knize přesvědčivě analyzuje Naomi Kleinová.

Z dlouhodobého hlediska je tedy zřejmé, že na české i světové úrovni potřebujeme nejen kosmetické úpravy politických systémů a mírné regulace trhů, ale zcela nové uspořádání společnosti. Aby bylo možné takový projekt demokracie, která bude udržovat sociální spravedlnost a žít v souladu s přírodou, rozvinout, je jasné, že pro něj budeme muset získat ve společnosti většinu.

Možná, že máme správná řešení, pro jejich dosahování je ale třeba principiálně volit takové strategie, které pro ně takovou většinu společnosti získají. Tedy strategie, které současně povedou k demokratizaci moci i k posílení participace občanů. A to platí, ať už jde o polohu brněnského nádraží, či klimatickou krizi. 

V USA i v západní Evropě takové povědomí stále roste. Strategie expertního lobbingu ustupuje snahám obrátit se zpět k lidem, reprezentovat jejich požadavky a získat tak masovou podporu. Podívejme se třeba na příklad Přátel Země ve Velké Británii.

Ti po vylobování zákona „Big Ask“ (fixní snižování emisí státu o 2 % ročně), jehož českou mutací je iniciativa Velká výzva, a k jehož podpoře se ad hoc mobilizovala vzdělanější veřejnost toužící ušetřit za energii, stočili svou pozornost k podpoře místních komunit ohrožených těžbou břidličného plynu a k ambicióznější komunikaci naléhavosti klimatické krize a jejích dalekosáhlých důsledků pro ekonomiku a společnost. 

Obrat to byl strategický a promyšlený: britští ekologičtí aktivisté si uvědomili, že pokud se snažíme mobilizovat lidi pro krátkodobé, sobecké cíle, získáme jen krátkodobé a sobecké příznivce. Nikoli hnutí, které bude přechod k udržitelné společnosti podporovat a samočinně prosazovat i po schválení nějaké dílčí legislativní úpravy. Zjistili, že se náhle ocitli bez podpory, bez síly, která by nutnou transformaci, jejíž směr zákon naznačil, uskutečňovala i po jeho schválení. 

Takové zahraniční zkušenosti jsou s naší — českou i brněnskou — zkušeností v souladu. Tvrdím, že je třeba vyjít vstříc poznání, že velká hnutí, která dosahují v dějinách zásadních obratů, takových, jaký jsme potřebovali v roce 1989 a jaký potřebujeme i nyní, musí mobilizovat morální, normativní argumentací postavenou na jasné vizi dobrého života. Jen apelováním na altruistické hodnoty, a směřováním k dlouhodobým, ambiciózním cílům lze získat dlouhodobé, ambiciózní příznivce s altruistickou motivací.

Máme-li tedy udržet českou demokracii a získat většinu společnosti pro projekt sociálně ekologické transformace, nezbývá nám, než této změně myšlení vykročit vstříc. Musíme usilovat o dlouhodobou podporu veřejnosti a veřejný zájem hájit nekompromisně. Přestat se bát, že budeme za ekoteroristy, přestat se bát říkat, jak si myslíme, že by měl vypadat lepší svět. Sami ho totiž nikdy neuvidíme, nebudeme-li ostatní nabádat, aby si ho také zkusili představit. 

Ve faktu, že většině blízká část lidí ztratila víru v demokracii, se totiž zrcadlí nejen naše krize, ale i naše naděje: ta spočívá v tom, že se nám podaří jim ji vrátit.