Ve své minulý týden vydané knize Tohle mění vše. Kapitalismus versus klima Naomi Kleinová snáší řadu přesvědčivých argumentů, proč je zvládnutí klimatické krize podmíněno odstraněním globálního kapitalismu. Kniha vychází z toho, že akutně hrozící rozvrat globálního klimatu, který se už začíná projevovat, přivodí změnu tváře světa tak jako tak. Podobu změn ale stále ještě snad můžeme ovlivnit.

Dlouho podceňovaná, politiky celého světa zlehčovaná a lidmi pokud možno vytěsňovaná změna globálního klimatu je patrně největší hrozbou, jíž lidstvo dnes čelí. Příkladů nastupujícího rozvratu je spousta, ale ještě varovnější jsou tendence. Na tom, že jsme v existenčním ohrožení, se už s ekologickým hnutím shodují mezinárodní instituce všeho druhu od Světové banky po NASA.

Změny klimatu jsou navíc mimořádně komplexním dějem s velkou setrvačností. To na jedné straně usnadňovalo roli všem, kteří se je navzdory čím dál pevnějšímu konsensu vědců pokoušeli popírat, na straně druhé to způsobuje, že když se mezinárodní společenství pod tíhou čím dál úpěnlivějšího volání vědců i pod neúprosnými projevy čím dál četnějších a ničivějších přírodních pohrom, rozhoupe, může už být na ledacos — a dost možná i na všechno — pozdě.

Ekologické hnutí od šedesátých let minulého století soustavně upozorňovalo na to, že směřování moderní civilizace není udržitelné a dnes bohužel hrozící katastrofou globálního klimatu dostává plně zapravdu. Svět se musí změnit.

A změní se v každém případě: buď katastroficky v neřízeném sociálně-ekologickém rozvratu, který zřejmě bude mít spoustu ohavných průvodních rysů, anebo transformací, která pokud se vezme za správný konec, mohla by snad stále ještě přinést vyšší kvalitu života pro všechny.

Řekne-li se ovšem: „Odstraňme kapitalismus,“ okamžitě se má za to, že se tu ozývá volání po návratu centrálně řízeného socialismu, pokud možno sovětského typu. Jako by nebyly jiné alternativy.

Takové zmatení plyne z představy, že kapitalismus je ryze hospodářský systém, který je niterně provázán s liberální demokracií, se svobodnou společností. Ve skutečnosti kapitalismus svobodu nepotřebuje. Zeptejte se Číňanů, Pinocheta nebo Orbána.

Mluvíme-li o globálním kapitalismu, nehovoříme pouze o ekonomickém systému, mluvíme o systému společenském, který veškerou organizaci života v co největší míře podřizuje zájmům maximalizace zisku: systémově prohlubuje společenskou nerovnost, ignoruje ekologické limity, pokud se bezprostředně nepromítají do nákladů, a ohrožuje demokracii, poněvadž rovněž tvorbu politických rozhodnutí podřizuje tržním principům: ať už přímou korupcí, anebo sofistikovanějšími, avšak o nic méně účinnými metodami.

Příznivější alternativou kapitalismu, za níž se Kleinová staví, a která se vlastně zákonitě sama nabízí, je tudíž společenský systém charakterizovatelný jako sociálně-ekologická demokracie. Tedy cosi zcela odlišného od systému sovětského socialismu, který je pro demokracii, přírodu i společenskou soudržnost pokud možno ještě ničivější nežli globální kapitalismus.

Sociálně-ekologická demokracie je společenským systémem, který vychází z péče o participaci občanů na tvorbě rozhodnutí a systematicky se ji snaží prohlubovat včetně péče o kompetence orientovat se v komplexních společenských dilematech. Je to systém, který promyšleným přerozdělováním dbá o společenskou soudržnost: současné majetkové i příjmové rozdíly jsou totiž zcela neakceptovatelné; samy o sobě způsobují, že z demokracie zůstává jen fasáda, za níž rozhoduje síla peněz oligarchických struktur.

A konečně: jedná se o systém, který vychází z uznání ekologických limitů naší existence, z vědomí, že příroda je, ať už to bereme doslova či metaforicky, naší matkou: je zdrojem veškerého našeho živobytí a způsob, jakým je společnost organizována, musí z této skutečnosti vycházet.

Naomi Kleinová říká, že pokud se současná hnutí za sociální spravedlnost, za prohlubování demokracie a za záchranu planety propojí, může z nich vzniknout jeden proud, který by mohl včas potřebnou revoluční proměnu společnosti vyvolat. Souhlasíme s ní, a to včetně důrazu na slovo „revoluční“.

Slovo revoluce má v dnešní české debatě výrazně záporné konotace. Je to s podivem, protože svobodné poměry v roce 1989 u nás vznikly díky revoluci, sametové revoluci. Rovněž Československo v roce 1918 vzniklo revolucí, kterou Masaryk ve známé knize charakterizoval jako „revoluci světovou“. A v jiné souvislosti mluvil opět v jasně příznivém smyslu „o revoluci hlav a srdcí“.

Blíží se pětadvacáté výročí listopadu 1989 a bude se mluvit o ledasčem. Jedno by nemělo zapadnout. Snad každý z těch, kteří se sametové revoluce roku 1989 tak či onak účastnili, ochotně potvrdí, že co se veřejného společenského dění týče, nikdo z nás nezažil nic kouzelnějšího.

↗

České ekologické hnutí se nadechuje

To jsou útržky kontextu, v němž se během uplynulého víkendu konalo setkání českých ekologických organizací pořádané jejich oborovou organizací Zelený kruh. Název akce Nadechnutí 2014 napovídá, že mnozí v českém ekologické hnutí dnes přemýšlejí, kde se ocitlo a kudy mířit dál.

Ačkoli se vyskytují i lidé opačného mínění, všeobecným přesvědčením je, že ekologické hnutí ztrácí v české společnosti vliv. Pro pořádek je třeba říct, že se nejedná jen o specificky český děj. Naomi Kleinová ve své knize popisuje krizi západního ekologického hnutí, do níž zabředlo v bludné představě, že svět půjde zachránit lobbingem a v přátelské kooperaci s nadnárodními korporacemi.

Na obranu ekologických organizací u nás i ve světě je třeba říct, že tyto námluvy byly součástí sofistikovaných strategií korporací, jak vliv ekologického hnutí oslabit, a v čase konjunktury ekonomické globalizace se tomu opravdu velmi těžce čelilo. Analogický děj ostatně postihl například mezinárodní sociálně-demokratické hnutí, které pod vedením Blaira a Schrödera de facto opustilo své principy.

Základním strategický omyl vyplynul rovněž z toho, že ekologické hnutí v posledních patnácti letech se v čím dál menší míře řídilo tím, co je nutné říkat z hlediska reálných potřeb přírody, a v čím dál větší míře se řídilo tím, co ještě bude pro politickou či mediální mocenskou elitu ve společnosti přijatelné. O nutnosti systémové změny se přestalo mluvit prakticky úplně.

Když jsem v duchu Naomi Kleinové na Nadechnutí 2014 vystoupil, setkal jsem se se dvěma druhy reakcí. Od protagonistů konformního opatrného přístupu se mi samozřejmě dostalo především odmítavých poznámek. Naopak u mnoha, nečekaně mnoha aktivistů, zejména z nastupující generace, jsem cítil spíše zvídavost a zájem, podtržený vědomím, že stávající přístup má své meze a v řadě ohledů se skutečně vyčerpal. První typ reakcí rozhodně nepřevažoval.

V jedné z debat zaznělo, že mladé lidi dnes ekologické hnutí neláká tak jako dřív, protože mají mnoho jiných dalších způsobů, jak se společensky angažovat. Myslím jednak, že to tak docela není, a jednak, že pes je zakopaný jinde.

Pokud začalo být ekologické hnutí ve své převážné části v posledních patnácti letech vedeno snahou vystupovat konformně, expertně a uměřeně, je jasné, že část mladých lidí, kteří jsou ke společenské angažovanosti motivováni idealismem a třebas v něčem i naivní touhou účastnit se nápravy světa, prostě nemůže přitahovat.

Ale má to i druhou podobně nepříznivou stránku: pokud lidé — a stále jsou jich spousty — do ekologických organizací přicházejí s touhou osobně se nasazovat za přírodu a nápravu světa, je vlastně strašným plýtváním jejich idealismem a nadšením, poví-li se jim, že příroda se nejlépe ochrání prolobováním toho či onoho paragrafu.

V okamžiku, kdy ekologické hnutí znovu získá náboj „hnutí“, které bojuje za spravedlivý, demokratický a přírodu v úctě chovající svět, a je ochotno přitom, kdykoli je toho zapotřebí, sáhnout k přímým nenásilným akcím občanské neposlušnosti, samozřejmě se stane znovu pro řadu lidí mnohem přitažlivějším. A zdá se, že se k tomu i u nás, přinejmenším některé části ekologického hnutí nadechují.

Je to také otázka tvorby aliancí. Ekologické organizace si potřebují znovu osvojit vědomí, že jsou součástí širšího hnutí za systémovou změnu. Pak budou například schopny nahlédnout, že jakkoli je v mnoha věcech názory s odbory rozdělují, právě ony se musí stát jejich strategickým spojencem, neboť usilují o sociální spravedlnost. Bez ní není možná demokracie. A bez demokracie nezle prosadit shodu na cílech ekologického hnutí.

V diskusi na to téma vystoupila mladá žena, která na téma vztahů ekologických organizací a odborů napsala diplomovou práci. Popsala, jaká mezi oběma světy u nás panuje nedůvěra, jak v různých dílčích případech, například prolomení limitů těžby v severních Čechách obě strany stojí proti sobě.

Současně upozornila na ostrou kritiku globálního kapitalismus ze strany odborů, která by skýtala pro ekologické organizace možnost společné platformy, kdyby ji byly s to využít. Je nepochybné, že rodící se platforma proti Transatlantické smlouvě o volném obchodu je skvělou příležitostí takovou alianci začít budovat.

Na akci jsem vyrazil ve zbrusu nových botách značky Botas 66 Rainbow Maker, jejichž zakoupením jsem oslavil to, že právě před pětadvaceti lety jsme s Janem Beránkem založili Hnutí DUHA. Firmu Botas, mezi jejímiž posledními modely jsou i dva nazvané Tofu Black a Tofu White pro vegany, jsem pak v debatě uvedl jako příklad potenciálního přirozeného spojence ekologického hnutí usilujícího o systémovou změnu.

Jeden můj dobrý přítel, který je současně zosobněním snah proměnit ekologické hnutí v expertní, zdrženlivou a lobistickou sílu, mi namítl, že právě řečmi o nutnosti odstranit globální kapitalismus, se takovýchto spojenců zbavíme, prý pak vůbec nebudou ochotni s námi mluvit. Ale proč by to tak mělo být?

Paní Kiššová, která mi boty prodávala, a jejíž sportovní potřeby jsou jedinou prodejnou v Brně, která vede kompletní sortiment firmy Botas, mi řekla něco v duchu: „No oni se před dvaceti lety dali všichni na adidasky a pumy, ale já pořád prodávám botasky. Jsou nejlepší a nejvíc vydrží.“

Být proti globálnímu kapitalismu neznamená být proti trhu či obchodu. Je třeba vést přísnou hranici mezi systémem, který kvůli zisku deformuje celou společnost, a jen tak mimochodem v rámci tohoto svého tupého samopohybu by nějaké botasky s největší možnou radostí zlikvidoval, a mezi živnostnickým podnikáním či výrobou v přirozeném měřítku a rámci, které je naopak přirozenou součástí hnutí za sociálně-ekologickou demokracii.

Nemusíme vůbec pochybovat o tom, že v okamžiku, kdy firma Botas uvidí, že identifikace s takovým hnutím, které de facto hájí i její zájmy, je pro ni výhodná, nadšeně se s ním spojí. Podobně jako stovky biozemědělců či jiných drobných živnostníků: ti všichni totiž jsou globálním kapitalismem ohrožování.

Když chceme, aby lidé něco věděli či o něčem přemýšleli, nesmíme se bát jim to říct. Přirození spojenci se pak budou nabízet sami: jistě jsou to organizace propagující fair trade, odborové organizace biozemědělců, všichni, kdo usilují o prosazení obnovitelných zdrojů energie, Ekumenická akademie Jiřího Silného, Tožičkův Edukon či Alternativa zdola Ilony Švihlíkové.

Nevěřme řečem o tom, že česká veřejnost na to či ono není připravena. Chorvatka Jagoda Munićová, předsedkyně Přátel Země — Friends of the Earth International, jejichž členem je u nás Hnutí DUHA, nedávno prohlásila, že ekologické hnutí bude buďto říkat to, co Naomi Kleinová, anebo se stane irelevantním.

Půjde to, nebojte se. Stačí začít zase pevně věřit tomu, že i u nás je lepší svět možný. A pracovat s vědomím, že společnosti se nevyvíjejí lineárně, ale ve skocích, budoucnost neznáme, přichází k nám. V roce 1980 by nikoho, opravdu nikoho, nenapadlo, že za deset let zanikne Sovětský svaz a celý komunistický blok bude ten tam.

Když papež František mluví s „komunistou“ Tsiprasem a shodnou se na všem podstatném, je jasné, že cosi visí ve vzduchu. Je dosti dobře možné, že příležitosti k další sametové revoluci, jež by mohla nastolit sociálně-ekologickou demokracii, se dočkáme dřív, nežli nás dnes napadá. A pokud se taková příležitost naskytne, bylo by dobře, abychom na ni byli připraveni.