Ve své minulý týden vydané knize Tohle mění vše. Kapitalismus versus klima Naomi Kleinová snáší řadu přesvědčivých argumentů, proč je zvládnutí klimatické krize podmíněno odstraněním globálního kapitalismu. Kniha vychází z toho, že akutně hrozící rozvrat globálního klimatu, který se už začíná projevovat, přivodí změnu tváře světa tak jako tak. Podobu změn ale stále ještě snad můžeme ovlivnit.

Dlouho podceňovaná, politiky celého světa zlehčovaná a lidmi pokud možno vytěsňovaná změna globálního klimatu je patrně největší hrozbou, jíž lidstvo dnes čelí. Příkladů nastupujícího rozvratu je spousta, ale ještě varovnější jsou tendence. Na tom, že jsme v existenčním ohrožení, se už s ekologickým hnutím shodují mezinárodní instituce všeho druhu od Světové banky po NASA.

Změny klimatu jsou navíc mimořádně komplexním dějem s velkou setrvačností. To na jedné straně usnadňovalo roli všem, kteří se je navzdory čím dál pevnějšímu konsensu vědců pokoušeli popírat, na straně druhé to způsobuje, že když se mezinárodní společenství pod tíhou čím dál úpěnlivějšího volání vědců i pod neúprosnými projevy čím dál četnějších a ničivějších přírodních pohrom, rozhoupe, může už být na ledacos — a dost možná i na všechno — pozdě.

Ekologické hnutí od šedesátých let minulého století soustavně upozorňovalo na to, že směřování moderní civilizace není udržitelné a dnes bohužel hrozící katastrofou globálního klimatu dostává plně zapravdu. Svět se musí změnit.

A změní se v každém případě: buď katastroficky v neřízeném sociálně-ekologickém rozvratu, který zřejmě bude mít spoustu ohavných průvodních rysů, anebo transformací, která pokud se vezme za správný konec, mohla by snad stále ještě přinést vyšší kvalitu života pro všechny.

Řekne-li se ovšem: „Odstraňme kapitalismus,“ okamžitě se má za to, že se tu ozývá volání po návratu centrálně řízeného socialismu, pokud možno sovětského typu. Jako by nebyly jiné alternativy.

Takové zmatení plyne z představy, že kapitalismus je ryze hospodářský systém, který je niterně provázán s liberální demokracií, se svobodnou společností. Ve skutečnosti kapitalismus svobodu nepotřebuje. Zeptejte se Číňanů, Pinocheta nebo Orbána.

Mluvíme-li o globálním kapitalismu, nehovoříme pouze o ekonomickém systému, mluvíme o systému společenském, který veškerou organizaci života v co největší míře podřizuje zájmům maximalizace zisku: systémově prohlubuje společenskou nerovnost, ignoruje ekologické limity, pokud se bezprostředně nepromítají do nákladů, a ohrožuje demokracii, poněvadž rovněž tvorbu politických rozhodnutí podřizuje tržním principům: ať už přímou korupcí, anebo sofistikovanějšími, avšak o nic méně účinnými metodami.

Příznivější alternativou kapitalismu, za níž se Kleinová staví, a která se vlastně zákonitě sama nabízí, je tudíž společenský systém charakterizovatelný jako sociálně-ekologická demokracie. Tedy cosi zcela odlišného od systému sovětského socialismu, který je pro demokracii, přírodu i společenskou soudržnost pokud možno ještě ničivější nežli globální kapitalismus.

Sociálně-ekologická demokracie je společenským systémem, který vychází z péče o participaci občanů na tvorbě rozhodnutí a systematicky se ji snaží prohlubovat včetně péče o kompetence orientovat se v komplexních společenských dilematech. Je to systém, který promyšleným přerozdělováním dbá o společenskou soudržnost: současné majetkové i příjmové rozdíly jsou totiž zcela neakceptovatelné; samy o sobě způsobují, že z demokracie zůstává jen fasáda, za níž rozhoduje síla peněz oligarchických struktur.

A konečně: jedná se o systém, který vychází z uznání ekologických limitů naší existence, z vědomí, že příroda je, ať už to bereme doslova či metaforicky, naší matkou: je zdrojem veškerého našeho živobytí a způsob, jakým je společnost organizována, musí z této skutečnosti vycházet.