Většina lidí má nutkání alespoň jednou za život něco podstatně změnit, vystoupit ze stereotypu anebo třeba zažít malé dobrodružství. Většina lidí k tomu ovšem obvykle nesebere odvahu. Ne tak Marta a Hugo Čapkovi, kteří před deseti lety práskli do bot a přesunuli se z Brna do Lesního Jakubova, osady, kde končí silnice. A založili kozí farmu. Ale popořádku.

Z Brna jedu vlakem do Rapotic, což trvá skoro přesně půl hodiny. Souprava pár vagónků se pozvolna ubírá pohlednou krajinou a já přemýšlím, jaké by asi bylo jezdit takhle denně do práce a z práce. Laptop na klíně, e-maily, kafe v termohrnku... Děkuji, nechci. Osobně si myslím, že rozumně lze buďto žít ve městě se vším všudy, i s prací. Anebo se vším všudy na venkově.

V Rapoticích na nádraží mě vítá Hugo — takový typický drobný český farmář, kterých jsem už v minulosti pár potkala. Přímý, hbitý, srdečný, oblečený do umazaných pracovních šatů. Veze mě asi dva kilometry na farmu do Jakubova. Řídí jako drak.

Krok za krokem, úplatek za úplatkem

Marta a Hugo v minulosti řešili totéž, co mnohé dvojice — odlišné představy o tom, jak a kde žít: „Hugo chtěl bydlet na vesnici, nejlépe někde na samotě a ideálně co nejdál od Brna. A já jsem naopak tíhla k centru Brna.“

Oba v té době v jihomoravské metropoli pracovali. Hugo pomáhal zařizovat a reprodukovat prodejny pro řetězec Lidl, který zrovna přicházel na zdejší trh. Marta procházela kariérou Hnutí DUHA — Literární noviny — Deník Referendum.

Zhruba před deseti lety se ale nakonec rozhodli pro bydlení ve starém domku v Lesním Jakubově. Hugo se tedy přesunul z Brna do Rapotic, kde začal pracovat jako bachař v nově otevřené věznici, a vedle toho rekonstruoval domek, aby v něm mohli žít i se dvěma malými dětmi. Tři roky na to dal ovšem věznici vale a začal se naplno věnovat farmaření. Marta stále dojížděla za prací do Brna.

„Vždycky jsem měl jasno v tom, že k životu potřebuju prostor. Vyrůstal jsem v brněnské Kamenné kolonii, která je obklopená lesy a spoustou zeleně. Věděl jsem taky, že aby Marta souhlasila s odchodem z Brna, musím si ji trochu uplatit. A tak jsem koupil hříbě,“ líčí Hugo. Jenomže hříbě se nakonec osvědčilo nejen jako úplatek, ale hlavně jako pádný důvod na venkově žít a snažit se s ním propojit. Zkrátka nebýt jako chalupáři, kteří setrvávají jednu nohou tam a druhou onde.

Do půl roku přibylo k jednomu hříběti druhé, protože jedináčkovi bylo smutno. A pak přišly na řadu první čtyři kozy.

Takže Hugo už byl doma, dojil, pásl a učil se dělat sýr, zatímco Marta stále dojížděla do práce. „Pracovala jsem tehdy s Jakubem Patočkou v Literárních novinách a potom na rozjezdu Deníku Referendum, což mě moc bavilo. Domů mě to tak úplně netáhlo a říkala jsem si, že je fajn mít aspoň nějakou jistotu, když jeden z nás pracuje. Nedovedla jsem si představit, že bychom se oba živili sami. Bylo to pro mě ohrožení,“ vzpomíná.

Jenomže netrvalo to ani dva roky a už byla u koz taky: „Viděla jsem, jakou má Hugo pohodu, že to funguje a že je jeho práce hmatatelná. Takže jsme se přidala. Ale tu prvotní odvahu měl on.“

Odevzdaní kozám

Sama jsem sice strávila kus dětství v lese a na dvorku mezi slepičinci v podhorské vesnici v Beskydech, nicméně už dlouho je mým dominantním ekosystémem město. Takže v okamžiku, kdy sedím s Čapkovými na zahradě před jejich domem, všechno dýchá rustikální romantikou a semo tamo se kolem nás mihne jako víla v květovaných šatečkách jejich patnáctiletá dcera Ester, si připadám jako zfetovaná venkovskou pohodou. Nic na tom nemění fakt, že dodnes trávím prakticky každý víkend v přírodě, jinými slovy, že nejsem čistokrevný tvor kavárenský.

Jo, mají to tam opravdu pěkný.

„Farmu si nemůžeš pořídit, když máš koníčky. To jde až ve chvíli, kdy před sebou vidíš jen kozu a říkáš si, že tvůj největší sen je být s ní ve dne v noci. Protože to, co tě čeká, je dojit dvakrát denně, šest měsíců v roce, sedm dní v týdnu,“ říká Marta a trochu si mě při tom dobírá. Jdeme spolu za kozami na pastvu, doprovází nás fenomenálně chytrá border kolie Šína a povídáme si, jak vlastně život na takové farmě funguje. Je to „jednoduché“: ráno člověk vstane, jde podojit, pak vede kozy na pastvinu, poté přichází na řadu zpracování mlíka a nakonec už zbývá jen prodat.

V průběhu roku to ale vypadá následovně: Na září připadá říje, to se kozy připouští. Březí jsou pět měsíců, čili kůzlata se rodí v únoru. V ten moment přichází největší shon, krmení, péče a tak dále. Pak začne mlíko a to trvá do konce října, kdy se koza takzvaně zasuší, tedy přestane se dojit, aby si její organizmus odpočal. „Takže se dá říct, že od listopadu do ledna máme méně práce a nejlepší příležitost si někam jako rodina vyjet,“ říká Marta.

Kozí farma do každé vesnice

Čapkovi mají aktuálně 17 koz. Ideální počet k pohodlnému uživení jedné rodiny je ale prý spíš tak pětadvacet. Ta disproporce mě zaráží, a tak se dostáváme k další kapitole Martina a Hugova současného živobytí.

„Kozí svět je hodně uzavřený, něco jako pejskaři. Máme v něm spoustu kamarádů. Když jsme v začátcích sháněli třeba formy na sýr, hned se nám někdo přihlásil, že by chtěl taky. No a když už těch lidí bylo hodně, usoudila jsem, že by bylo lepší, kdyby si to mohli nějak objednat. A tak vznikl náš e-shop,“ říká Marta.

Čili obchod a servis ostatním kozařům umožňuje, aby měli Čapkovi zrovna teď o pár koz méně — o těch pár, jež nedávno přenechali kamarádovi, který začíná farmařit v Beskydech.

Pomalu se mi to začíná rýsovat. V Lesním Jakubově vzniklo něco jako hlavní kancelář franšízy rodinných kozích farem. Dobře se to Hugo od Lídlu naučil, napadá mě, když mi líčí, jak vlastně vidí svou práci z nadhledu: „Sami jsme si vyzkoušeli model malé rodinné farmy a zdá se nám to lepší než velké farmy, které rozvážejí zboží náklaďákama po celé republice. Je to větší pohoda pro farmáře i pro kozy. No a tak ten model dneska předáváme dál, se vším všudy: lidi k nám přijdou pro kůzle a my jim to pomůžeme dotáhnout až po ten obal se sýrem. Naučíme je to.“

Vlastně to vypadá jako takový „jen tak mimochodem“ ekologický aktivismus. Menší farma rovná se menší zátěž pro přírodu a krajinu, méně kilometrů naježděných při prodeji zboží a větší pohoda zvířat. Protože při počtu pětadvaceti koz se ještě můžete starat o každou jejich bolístku zvlášť.

„My jsme v podstatě rádi za jakoukoliv další farmu našeho typu a snažíme se v tom lidem pomáhat. Konkurence se bát nemusíme, protože nemáme hektolitry mlíka, které bychom potřebovali honem honem prodat. Bude-li ve vedlejší vesnici a ve vedlejší vesnici a ve vedlejší vesnici taková farma, jako jsme my, bude to lepší než jedna velká fabrika. Netoužíme ani po tom, aby psali zákazníci z Prahy, že chtějí sýr,“ říká mi Marta a současně předvádí, jak perfektně umí bordeska Šína stádečko koz pacifikovat.

Prostě nezávisláci

Když začínali, využívali Čapkovi služeb komunitních prodejních webů jako jsou Nalok.cz nebo Bedynky.cz. To jim hodně pomohlo dostat se lidem do povědomí. Také pořádali zážitkové akce jako pasení koz. Dnes už ale svou klientelu mají a o reklamu se starat nemusí.

Část své produkce zavážejí do Brna do nových trendy obchůdků s dobrým jídlem jako je Sklizeno a My Food, ale taky do sympaticky punkové prodejny na Cihlářské ulici, kterou otevřel jejich kamarád a kde lze dostat lahůdky od dalších drobných farmářů, pekařů a jiných výrobců z Brna a okolí. Více než polovinu zboží už dnes ale prodají přímo z farmy.

V sobotu bývá v Lesním Jakubově otevřeno celý den. Výletníci přijíždějí s dětmi, podívají se na kozy, pohladí si je, ochutnají mlíko a sýr. „No a pak přijdou za námi a začne se sdílet. Oni totiž nepřijeli jen omrknout kozy a nakoupit, zajímá je, jak tady žijeme, jak to funguje,“ říká Marta na mou otázku, zda se jí to ještě nezajedlo odpovídá: „Jasně, že člověk nesedí u okna a nejásá nad každým autem, protože si zas bude mít o čem tři hodiny vykládat. Ale krize ještě nepřišla a stále nás to baví a naplňuje.“

Jak už jsem naznačila, z Marty a Huga a jejich společného díla sálá pohoda. Nevypadají jako udření zemědělci, ale mnohem víc jako tvořiví a podnikaví lidé, kteří mají odvahu razit si svou vlastní cestu.

Práci si nechávají diktovat akorát od svých koz, a živí je prý uspokojivě. „Asi bychom teď neutáhli obě děti na vysoké v Praze. Ale pro život na vesnici, kde nemusíme za nic moc utrácet a spoustu věcí si uděláme sami, to v pohodě stačí. Zvlášť, když máme energeticky nenáročné bydlení. Sem tam si zajdeme do kina nebo do divadla, ale postavit si nový dům nebo koupit drahé auto, to by nešlo.

A aby to nebyla nuda, začali si také pohrávat s výrobou domácí kosmetiky, kterou taky prodávají ve svém e-shopu, stejně jako ingredience na její přípravu.