Většina lidí má nutkání alespoň jednou za život něco podstatně změnit, vystoupit ze stereotypu anebo třeba zažít malé dobrodružství. Většina lidí k tomu ovšem obvykle nesebere odvahu. Ne tak Marta a Hugo Čapkovi, kteří před deseti lety práskli do bot a přesunuli se z Brna do Lesního Jakubova, osady, kde končí silnice. A založili kozí farmu. Ale popořádku.

Z Brna jedu vlakem do Rapotic, což trvá skoro přesně půl hodiny. Souprava pár vagónků se pozvolna ubírá pohlednou krajinou a já přemýšlím, jaké by asi bylo jezdit takhle denně do práce a z práce. Laptop na klíně, e-maily, kafe v termohrnku... Děkuji, nechci. Osobně si myslím, že rozumně lze buďto žít ve městě se vším všudy, i s prací. Anebo se vším všudy na venkově.

V Rapoticích na nádraží mě vítá Hugo — takový typický drobný český farmář, kterých jsem už v minulosti pár potkala. Přímý, hbitý, srdečný, oblečený do umazaných pracovních šatů. Veze mě asi dva kilometry na farmu do Jakubova. Řídí jako drak.

Krok za krokem, úplatek za úplatkem

Marta a Hugo v minulosti řešili totéž, co mnohé dvojice — odlišné představy o tom, jak a kde žít: „Hugo chtěl bydlet na vesnici, nejlépe někde na samotě a ideálně co nejdál od Brna. A já jsem naopak tíhla k centru Brna.“

Oba v té době v jihomoravské metropoli pracovali. Hugo pomáhal zařizovat a reprodukovat prodejny pro řetězec Lidl, který zrovna přicházel na zdejší trh. Marta procházela kariérou Hnutí DUHA — Literární noviny — Deník Referendum.

Zhruba před deseti lety se ale nakonec rozhodli pro bydlení ve starém domku v Lesním Jakubově. Hugo se tedy přesunul z Brna do Rapotic, kde začal pracovat jako bachař v nově otevřené věznici, a vedle toho rekonstruoval domek, aby v něm mohli žít i se dvěma malými dětmi. Tři roky na to dal ovšem věznici vale a začal se naplno věnovat farmaření. Marta stále dojížděla za prací do Brna.

„Vždycky jsem měl jasno v tom, že k životu potřebuju prostor. Vyrůstal jsem v brněnské Kamenné kolonii, která je obklopená lesy a spoustou zeleně. Věděl jsem taky, že aby Marta souhlasila s odchodem z Brna, musím si ji trochu uplatit. A tak jsem koupil hříbě,“ líčí Hugo. Jenomže hříbě se nakonec osvědčilo nejen jako úplatek, ale hlavně jako pádný důvod na venkově žít a snažit se s ním propojit. Zkrátka nebýt jako chalupáři, kteří setrvávají jednu nohou tam a druhou onde.

Do půl roku přibylo k jednomu hříběti druhé, protože jedináčkovi bylo smutno. A pak přišly na řadu první čtyři kozy.

Takže Hugo už byl doma, dojil, pásl a učil se dělat sýr, zatímco Marta stále dojížděla do práce. „Pracovala jsem tehdy s Jakubem Patočkou v Literárních novinách a potom na rozjezdu Deníku Referendum, což mě moc bavilo. Domů mě to tak úplně netáhlo a říkala jsem si, že je fajn mít aspoň nějakou jistotu, když jeden z nás pracuje. Nedovedla jsem si představit, že bychom se oba živili sami. Bylo to pro mě ohrožení,“ vzpomíná.

Galerie (10)