Tvářit se jako zodpovědný občan či občanka nevyžaduje zvláštní úsilí. Pro dobrý dojem — přinejmenším na Facebooku — stačí chodit k volbám, třídit odpad, nechlubit se láskou k párkům ze separátu a jednou za čas projít špalírem demonstrantů po hlavní kavárenské ose (pro iluzi nepohodlí může trochu poprchávat).

Jak ale se systémem bojovat s osobním nasazením, aby šel člověk s dobou a něco si přitom odtrpěl? Angažovat se intimně, ale s myšlenkou na ty, co přijdou po něm? A neustále se přitom mýlit, čili se rozvíjet? Objevila jsem celý nový vesmír. Doporučuji otěhotnět.

„Ty si necháš dát epidurál, jo?“ ptá se mě v ordinaci mladá žena stejně suše, jako bychom vybíraly kombinaci odstínů do trojbarevného melíru. Odpovím, že nevím. Vzápětí ji zajímá, jestli na sobě dopustím hrozivě znějící chirurgický zásah nůžkami, a to v oblasti, kterou si člověk obvykle spojuje s povodněmi. Otřesu se.

Protože nás však spojuje úděl a těšení, tedy datum, k němuž na svět přivedeme nového, odpovědného občánka (dítě, nesměj se), na oplátku se nezeptám, co je jí po tom. „Takže ty fakt chceš jít do porodnice, jo? Nebudeš rodit doma?“ pokračuje ve vyptávání, z něhož vycházím jako kdysi z kolektivních her na skautském táboře — jsem ta, která nedoskočí, nedoplivne, a dokonce nesklapne, takže domů nepřiveze ani toho pitomého Bobříka mlčení. „To ti teda držím palce, to si užiješ,“ popřeje mi na rozloučenou, ale člověka to nějak nepotěší.

Na své cestě za seznámením s prvním potomkem musím podivuhodně často vysvětlovat, jak opravdově respektuji právo matek prožít vrcholně intimní okamžiky způsobem, který považují za přirozený a důstojný, přestože sama pravděpodobně nebudu podnikat systémově-reformní kroky a moje rozhodnutí konkrétní obrysy teprve dostane. Že mám domácnost, v níž pan otec počítá s povinnostmi, jež ho čekají, a dokonce projevuje nadšení — protože i domov budoucích rodičů je třeba proměřit co do rovného dělení rolí, poněvadž bych se mohla pasivně podílet na přenášení genderových stereotypů. Těhukádrovák je v oběhu.

Přes veškerou snahu mám sotva v půli těšení na novorozence v očích hodnotitelů na kontě sbírku pochybení: svému lékaři jsem kupříkladu neposkytla soupis vyšetření, jež hodlám absolvovat, a která si naopak vyložím jako útok na svou osobní integritu. Nenapadlo mě přemýšlet o tom, jestli dítě neobtěžuju ultrazvukem, který prý nerado (jenže ono sebou tak pěkně mele, to by se chtěl podívat každej). Letěla jsem hodně hodin letadlem, to prý je kvůli vesmírnému záření jako několik rentgenů plic (trestné body od sestřičky). Z odpovědí, které dostávám, je zjevné, že odborníkům soustavně dávám blbé otázky („Je normální, že mám zimnici, pane doktore?“ — „Však je venku zima, ne?“)

Dále jsem se neregistrovala v pražské porodnici (palec nahoru od matek, palec dolů od doktora), pojedu do mimopražské („Ty jsi nějaká alternativní nebo co?“). Ještě jsem svého lékaře nevyměnila, ačkoliv začíná projevovat manýru, která zjevně panuje v porodnicích.

A pak se ještě uvidí, jakou duchapřítomnost předvedu v akci, kde mi žádné srandičky nepomůžou.

Měla bych mít zaděláno na mindrák, ale před třicítkou člověk zleniví. Důvody k jeho pořízení jsou přitom o dost závažnější než kdysi — neumím beze zbytku vyhovět instituci, neposloužím komunitě, která má chvályhodný cíl, tatínek nemůže na otcovskou, ač by chtěl, to se vy, holky, máte, že si to mimino užijete.

Ještě, že jako OSVČ na mateřskou nemůžu, to budeme mít takové spravedlivé. Občas taky kupuju bio, masa jím málo a snažím se nehodnotit ničí soukromá nastavení, pokud mě k tomu nevyzve. Přesto mi — s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti — nezbývá, než si politický profil vylepšit nějakým angažovaným gestem ve veřejném prostoru.

Neví někdo, kde si budu moct v rámci boje proti jadernému zbrojení brzo sundat kojící podprsenku?