V těžkým průmyslem zanešvařeném komunistickém Československu byla demokratická revoluce roku 1989 rovněž revolucí ekologickou. Jejím důsledkem byla řada příznivých změn v ekologické politice prosazených hned na počátku devadesátých let.

V současné České republice ale ekologické hnutí nemá sílu a prestiž jako v prvních porevolučních letech: jsme jednou ze zemí Evropské unie, které nejvíce poškozují klima. Fosilní a další oligarchové tu kontrolují významná média a deformují veřejnou debatu způsobem nikoli nepodobným tomu, jak diskuse o aspiracích společnosti deformovala komunistická média před rokem 1989. Avšak vzpomínka na listopad 1989 je také poučením o tom, že změna může přijít mnohem rychleji, než bychom čekali.

Množství emisí na hlavu v České republice dalece převyšuje evropský průměr, nemluvě pak o tom světovém. Česká debata o klimatu však neodráží ani naléhavost problému, ani konkrétní odpovědnost, kterou naše země jako jeden z předních světových znečišťovatelů nese.

Česká politika má dlouho tradici znevažování ekologických témat. Naprosté zanedbání výstavby nových obnovitelných zdrojů energie nebo absence závazku uhlíkové neutrality k pevně stanovenému datu jsou jen dvěma příklady dané neblahé tradice. Lze říct, že jediné, co posouvá českou klimatickou politiku vpřed, je tlak Evropské unie: bez něj bychom pravděpodobně žádnou klimatickou politiku vůbec neprováděli.

A přitom tomu tak nebylo vždy. Katastrofální stav životního prostředí byl jedním z hlavních důvodů delegitimizace komunistického režimu před jeho pádem v listopadu 1989. Je na místě poznamenat, že ekologické skupiny a jejich požadavky tvořily stěžejní součást hnutí, která svrhla komunistické režimy v celém východním bloku. Československo tehdy nebylo výjimkou.

Po sametové revoluci se z mnoha členů ekologického hnutí stali ministři a vlivní politici. Jejich úspěchy, například zásadně snížili znečišťování ovzduší, zavedli limity těžby uhlí v severních Čechách, významně zlepšili kvalitu ochrany přírody, patří k nejhodnotnějším změnám dosaženým po roce 1989. Československá revoluce tak nebyla jen „sametová“, byla také zelená.

Navzdory tomu začal zájem české společnosti o životní prostředí v nových demokratických podmínkách opadat. V současné době navíc česká společnost, která v roce 1989 demonstrovala i za zlepšení životního prostředí, prokazuje hlubokou neznalost, ba nezájem o příčiny a souvislosti klimatické krize. Jaké to má důvody?

Mantra produktivismu

Tuzemská politická debata tradičně klade velký důraz na výrobní kapacity země. Mnoho politiků prosazuje velké infrastrukturní projekty, jako jsou dálnice, jaderné elektrárny, doly nebo automobilky. Jedná se o tendenci, která sahá až do období bezprostředně po průmyslové revoluci, kdy rakouské císařství začalo těžký průmysl soustřeďovat do své české „periferie“.

Těžký průmysl byl rovněž jednou z priorit komunistického režimu před rokem 1989. O Československu se tehdy často mluvilo jako o „kovárně socialismu“, a tedy jako o producentu velkého množství strategického i spotřebního zboží pro celý sovětský blok.

Přední představitelé komunistického režimu měli vášeň pro dlouhé seznamy statistických údajů o počtu vyrobených aut a ledniček, vytěžených surovin, postavených bytů, dokonce i tun vyrobené oceli či cementu. Pádem komunistické strany právě tohle ale tak docela bohužel neskončilo.

Obrat k neoliberalismu v 90. letech, který nebyl původní ambicí revoluce z roku 1989, sliboval vyvést zemi ze socialistické „zaostalosti“ a dohnat západní ekonomiky. Více než tři desetiletí poté, co byla tato aspirace vládou ODS vyhlášena, ji můžeme s klidem označit za velkolepé fiasko.