Kamarádce se neodmítá, i když se člověku nechce. Slíbila jsem tedy telemost na oslavu výročí Občanského fóra v Brně. Donutilo mě to přemýšlet o událostech starších, než je můj nejmladší syn. Narodil se v roce 1993, krátce po rozpadu Občanského fóra. Byla to doba, kdy jsem na politiku téměř rezignovala, vlastně se narodil tak trochu i proto...

V době, kdy jsem měla dvě malinké dcery, jsem podepsala Chartu 77. Byla jsem rozhořčená nad situací, která umožňuje, aby ve vězení seděli lidé jen proto, že napíší knihu nebo zazpívají písničku. Nebo někde něco řeknou. Upřímně, už moc nehrozilo, že by mě za podpis zavřeli.

Brala jsem to jen jako jakýsi nezbytný krok na své životní cestě. Nepřipadala jsem si výjimečně. Ovšem pocit, že se mě lidé kolem trochu bojí, jsem měla.

Zažila jsem domovní prohlídky, výslechy, přesto jsem si víc než jako odpůrkyně režimu připadala jako členka party jdoucí za dobrodružstvím. Abych to až tak neshazovala, jednou z hlavních motivací připojit se k disentu byla víra, že moje děti nebudou i díky mně chodit do komunistické školy. A celé rodině se bude žít svobodněji.