Kamarádce se neodmítá, i když se člověku nechce. Slíbila jsem tedy telemost na oslavu výročí Občanského fóra v Brně. Donutilo mě to přemýšlet o událostech starších, než je můj nejmladší syn. Narodil se v roce 1993, krátce po rozpadu Občanského fóra. Byla to doba, kdy jsem na politiku téměř rezignovala, vlastně se narodil tak trochu i proto...

V době, kdy jsem měla dvě malinké dcery, jsem podepsala Chartu 77. Byla jsem rozhořčená nad situací, která umožňuje, aby ve vězení seděli lidé jen proto, že napíší knihu nebo zazpívají písničku. Nebo někde něco řeknou. Upřímně, už moc nehrozilo, že by mě za podpis zavřeli.

Brala jsem to jen jako jakýsi nezbytný krok na své životní cestě. Nepřipadala jsem si výjimečně. Ovšem pocit, že se mě lidé kolem trochu bojí, jsem měla.

Zažila jsem domovní prohlídky, výslechy, přesto jsem si víc než jako odpůrkyně režimu připadala jako členka party jdoucí za dobrodružstvím. Abych to až tak neshazovala, jednou z hlavních motivací připojit se k disentu byla víra, že moje děti nebudou i díky mně chodit do komunistické školy. A celé rodině se bude žít svobodněji.

Mnoho let poté, co jsem spoluzkládala Občanského fóra v Brně, jsem ve dnech výročí pořádala setkání tehdejších pamětníků. Někdy u toho byly sdělovací prostředky, někdy nás dokonce pozvali na radnici. Už tehdy jsem ta setkání nevnímala jako vzpomínku na nějaký historický politický mezník, ale spíše jako setkání přátel, kteří by se možná jinak už nepotkali. Později už to tak i bylo.

Starší přátelé umírali, a mě přestávalo bavit tyhle setkání svolávat. O politice jsme se na nich nikdy moc nebavili. Po rocě 1990 se každý vrtl ideovým směrem, který mu byl nejblíž. A proč se zbytečně hádat, když nás kdysi spojovalo něco silného.

Uběhlo pětatřicet let. Dlouhá doba k tomu, aby člověk sám na sobě pocítil rozdíl v posuzování listopadových událostí tehdy, a dnes.

Tehdy šlo o obrovskou událost. Během několika dní skončila v Ústavě zakotvená vláda jedné strany, a zároveň tato vláda nejenže odstoupila, ale byla vystřídána vládou sestavenou Občanským fórem. Jeví se to jako historická proměna, hodná slávy.

Sama jsem si tehdy nebyla jistá, jestli jde o něco opravdu významného. Je to opravdu tak, nebo to tak jen chceme vidět? Dnes vyprávíme tehdejší příběh… Je to příběh o hrdinství, nebo spíš o zbabělosti? Prý se vrátila demokracie. Někdo nám ji někdy vzal, nebo jsme si ji vzít nechali?

Ne, nepustím se do historických úvah. O dvacátém století v Československu bylo napsáno už hodně odborných textů, rozhodně se nemíním plést do řemesla historikům. Takže jen malou poznámku. Totalita vypadá jinak, než jak vypadal život, který jsme žili od roku 1968 do roku 1989. Jsem ráda, že se konečně vede odborná debata i na toto téma.

Z hlediska věčnosti byl listopad 89 malinkou událostí, během které statisíce lidí zaplnili náměstí, což dělávali v československé historii celkem pravidelně, například i během návštěvy Adolfa Hitlera. Mnohem významnější než listopad 1989 bylo československé jaro 1968 a po něm následující dění.

I tehdy byla plná náměstí. Skončila snaha o návrat demokratické správy země opravdu pod pásy ruských tanků? Kam se podělili ti lidé z náměstí? Nepokazili nám budoucnost oni? Tatínek mi do očí tvrdil, že trikoloru nikdy nenosil...

Právě v časech po sovětské okupaci se začali rodit hrdinové listopadu 89. Oni se totiž nestali hrdiny onou dějinnou událostí. Oni jimi dávno byli. Lidé, kteří nesklonili hlavu a snášeli ponížení, věznění, a přitom se dokázali, aniž by na něco takového kdy jen pomysleli, „připravit“ na práci z nejtěžších, totiž na demokratickou správu své země.

Dělat z Václava Havla hrdinu listopadu 1989 je trapná zkratka. On už hrdinou byl. A ještě větším se v mých očích stal, když na sebe tak trochu proti své vůli vzal břemeno prezidenství.

Ke škodě věci se někdejší hrdinský život významných protagonistů OF téměř nepřipomíná. (Čestnou výjimkou je Pavel Kosatík v Deníku N.) Všechnu pozornost soustřeďujeme až k onomu „sametovému“ výročí.

Po „převratu“ se na vlně „revoluce“ svezli lidé, kteří o Havlovi a Chartě nikdy neslyšeli. Zní to neuvěřitelně, ale takových lidí bylo opravdu hodně, ne-li většina. Nemyslete si, milé děti, že Havel vystoupil na balkon Melantrichu jako dlouho očekávaný spasitel. Takzvaný běžný občan o něm do té doby neslyšel. A dnes mnozí z nich považují Havla za strůjce svých „pos*aných“ životů.

Množství akcí lemujících nejen letošní výročí je hnáno převážně lidmi, kteří byli v listopady 89 studenty a otevřel se jim svět. Pro ně jde o nedotknutelné výročí. Jenomže vzpomínkám svědčí přiměřenost. A o tom jsem se pokusila něco napsat.