V roce 1990 byl už bývalý americký prezident Ronald Reagan na odpočinku, a tak se věnoval dokončování svých vzpomínek. Nazval je prostě An American Life, Americký život — jsou totiž koneckonců vyznáním lásky Americe, jejím lidem a jejich „selskému rozumu.“ Knihu napsal Reagan v tu nejpříhodnější chvíli. Když šla v listopadu 1990 do prodeje, byla Amerika právě na vrcholu. Triumfovala. A byla zase „velká.“ Za to však Reagan nepřičítal zásluhu ani sobě, ani svému pokračovateli Georgi Bushovi staršímu.

„Dokázal to americký národ“, říkal. Přesněji, dokázali to američtí dělníci a drobní podnikatelé, tihle „nezávislí podnikavci“, kteří sledovali svůj americký sen. Obyčejní Američané, kteří se nebáli riskovat, vzali si půjčku a otevřeli si své malé pekařství, svou autodílnu, svou rodinnou restauraci. „Pokud existuje zcela zjevný doklad vítězství kapitalismu nad komunismem“, uvažoval Reagan, „mohli jste jej číst ve tvářích těchto lidí. Právě pro ně je kapitalismus tím pravým systémem.“

O několik měsíců později a několik časových pásem dále, sedí v létě 1991 tehdejší československý prezident Václav Havel nad textem svých Letních přemítání. Havel není konzervativec. říká, že jeho srdce je „nalevo“. S Reaganem ho ale přesto pojí mnohé. I on bytostně věří v „normální tržní ekonomiku“, sní o českých ulicích „rozkvetlých soukromými obchůdky, hospůdkami a bistry“, ale především nevěří v „utopii sebevědomého rozumu“, která by jako nadosobní ideologická síla, jako všemocný stát, chtěla diktovat životu, jakými cestami se má ubírat.

Ti dva by si jistě měli mnoho co říci. Dva muži, herec a dramatik, oba prezidenti, které osud postavil na dráhu politiky spíš dílem náhody, a kteří se, každý po svém, stali symbolem své doby. Oba mají tehdy důvod dívat se do budoucnosti s optimismem. Oba žijí na přelomu nové éry a věří, že to bude šťastná éra všeobecné svobody a volné individuality.

Peklo jsou ti druzí

O více než třicet let později vyneslo 76 milionů Američanů Donalda Trumpa do jeho druhého funkčního období, protože věří, že jim vrátí jejich americký sen, který ukradli „ti druzí“ — zkorumpované elity, homosexuálové, Washington, establishment a ženy, které o sobě chtěly rozhodovat samy. O více než třicet let později atakuje Andrej Babiš, český „Trump z Temu“, jak jej nazvali američtí komentátoři, v předvolebních průzkumech hranici 35 procent. Ti, kdo za ním stojí, věří, že svůj „český sen“ nikdy nedostali šanci žít, protože si jej pro sebe uzurpovali „ti druzí“. Vítejte v dobách, kde se hraje o kradené sny, aby nakonec vítězily ty nejtemnější iluze.

Před pětatřiceti lety vrcholila ve světě globální revoluce kultury a ducha, která však už nějakou dobu nabírala dech. Řekněme, že od chvíle, kdy možnost snít o lepším světě byla v zemích východního bloku vypuzena ze státních ústavů do soukromých bytů, a zcela určitě pak od chvíle, kdy sovětským vojákům v afghánských horách došlo, že tahle internacionální pomoc nebude otázkou jednoho týdne. Ale také od chvíle, kdy Amerika odložila batiku, vrátila do šatníku sbírku smokingů a kravat a znovu uvěřila v možnost korporátní kariéry.

Nazvěme tuto revoluci světovou revolucí soukromého blaha. Lidé postupně odmítli víru v utopie, systémy a ideologie a nahradili je vírou v člověka, jeho svobodu, výkon, talent a schopnosti. Ostatně bez nich by život nebyl možný ani v dravé společnosti Reaganovy Ameriky, ani v chronicky nedostatkové ekonomice státního socialismu. Světy Východu a Západu se nakonec nesblížily skrze halasné programy mírové koexistence a politiky uvolňování. Cestu jim klestily stále ostřejší hrany privátního života, který za soumraku utopií stavěl individuální zájem na první místo.

Proč tak snadno, proč tak rychle? ptali se badatelé, když hledali odpověď na otázku, jak je možné, že pád východoevropského komunismu proběhl tak hladce. Odpověď se zdá být nasnadě — svět soukromých zájmů bez utopií se stal menším, tak malým, že bylo možno hledět si do tváře, nehledě na režim. Stačilo jen zbořit zdi, přestříhat dráty a slavnostně vyhlásit světový triumf svobodného soukromého blahobytu.

Revoluce soukromého blaha

Revoluce však, jak víme, požírají své děti, dokonce i revoluce sametové. Příslib svobodně zajištěného, podnikavého soukromého blaha bez diktátu a ideologií, kdysi obrana před krvavým nebezpečím utopie a záruka dostupného štěstí pro všechny, se změnil v narcistní éře sociálních sítí v temný kout, z jehož stínů rostou — jak jinak — cyničtí mágové narcismu. Odžíváme si dnes s nimi sartrovské „peklo, jímž jsou ti druzí“, coby finální fázi světové revoluce soukromého blaha.

Tíha kradených i nenaplněných snů podivně tíží koridor naší víry v sebe samé a prostor naší komunikace. Nevěříme svým sousedům, nemluvíme se svou rodinou, stěží uvěříme v sebe samé i v hodnotu vlastních pravd. Každý sám bloudíme troskami svých kognitivních rámců v neohraničeném světě neporozumění. A teď, kdy si připomínáme 35. výročí Sametu, se k tomu přidávají ještě další kulisy — nekonečné filmové obrazy demonstrací z listopadu 1989, pouštěné na českých náměstích z velkých obrazovek a pláten stále dokola ve smyčce, doprovázené sloganem: „Díky, že můžem.“

Co dělat? Kdo dnes věří v hodnoty solidarity, rovnosti všech lidí a v lidskou důstojnost, nemá ve světle amerických voleb a světového nástupu oligarchie příliš co slavit. Fakt, že bílé helmy pohotovostních pluků VB jsou dnes minulostí, zdá se být pro ty, kdo se jako já narodili až po Sametové revoluci, trochu málo. Bizarní možnost, že ještě za svého života budu čelit jiným pohotovostním plukům, bránícím namísto marxismu-leninismu třeba „tradiční hodnoty“, je až nepříjemně hmatatelná, než aby tu byl skutečný důvod k euforii.

Tuhle potemnělou úvahu chci však přesto zakončit v dobrém tónu. Édouard Louis doporučuje levici, aby se naučila mlčet, nechala si svůj čas, neodpovídala hned a nebojovala všechny bitvy. „Jestliže budeš ztichlý jako puklý gong, dosáhl jsi vykoupení“, dodává k tomu buddhistické mudrosloví. Není to paradoxní — být tichý tam, kde houstne temnota? Ztišení jako odpověď na akutní potřebu konat zní možná jako laciný zenový únik do nereality snění, je ale paradoxní odvahou nebojovat tam, kde by boj byl jen utrpením všech. V tichu volíme své příští bitvy a tichem se léčíme. Dopřejme si ho proto — je možná prvním krokem ze slepé pasti soukromí zpět na cesty vzájemnosti.