Opět jednou nemohu jinak, nežli se slovy, s myšlenkami Ondřeje Holuba vyslovit naprosté souznění. Pokud mohu soudit, vyjádřil zde v kostce ty samé myšlenky které já jsem zde (v rámci diskusí) sám v poslední době prezentoval. Rozdíl je snad v tom, že on své obrazy současného světa vylíčil poněkud poetičtějším jazykem.

Nezbývá mi tedy nic jiného nežli pouze doplnit, konkretizovat určité momenty, především ve vztahu k osobě někdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana.

Pro ty, kteří éru jeho vládnutí nezažili osobně, se patří uvést, že pro vyznavače humanitních, kulturních (neřkuli socialistických) hodnot bylo jeho manýry možno snášet stejně tak obtížné, jako eskapády Donalda Trumpa. Hodnotově, svým životním názorem se jednalo prakticky o stejnorodá dvojčata. Jediný určitý rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že Reagan přece jenom nebyl v politice taková "neřízená střela" jako nevypočitatelný Trump.

Reagan byl především fundamentalistický vyznavač a hlasatel kapitalismu, tvrdé pravice. Co píše ve svých pamětech o svém obdivu k "americkým dělníkům a drobným podnikatelům" má asi tolik výpovědní hodnoty jako paměti Vasila Bil'aka o éře reálného socialismu. I za Reagana samozřejmě vládly především velké kapitalistické korporace, nikoli dělník či drobný živnostník.

Ale nejedná se jenom o samotný kapitalismus. To nejhorší na Reaganovi (obdobně jako na Trumpovi) byl jeho naprosto triviální, až vysloveně primitivní obraz člověka a světa. Sotva asi tomuto člověku (Reaganovi) učiníme bezpráví, když ho z hlediska jeho intelektuální kapacity označíme za primitiva s ptačím mozkem. Který si své - naprosto oprávněné - komplexy méněcennosti vůči intelektuálům kompenzoval tím, že pro ně užíval posměšné označení "vejčité hlavy". Pro něj slovo "intelektuál" bylo fakticky nadávkou.

Tato Reaganova osobní intelektuální omezenost pak přímo korelovala s omezeností jeho ideologického přesvědčení: jeho "americký sen" se konec konců vyčerpával v jediném: v čirém materialismu, to jest v neustálém "dělání peněz". Smysl života se pro Reagana víceméně kryl s vlastnictvím peněz. A ovšem - i Reagan byl šovinista, stejně jako Trump. Když američtí spotřebitelé začali masově nakupovat automobily zahraničních značek pro jejich technicky mnohem vyšší kvalitu ve srovnání se značkami amerických výrobců, pak se Reagan snažil tento trend zvrátit výzvami na americký lid, že kupovat automobily zahraničních výrobců je prý "neamerické".

Ale vraťme se zpět k jádru věci. Levice tradičně kritizuje kapitalismus pro jeho sociální nerovnost, případně pro jeho kořistnický, bezohledný vztah k přírodě. To vše samozřejmě souhlasí; ale je vždy nutno vidět, že dehumanizující působení kapitalismu má ještě mnohem širší dosah. Kapitalismus dehumanizuje člověka především tím, že veškerý jeho potenciální kulturně-humánní horizont redukuje jenom a pouze na ryze materiální stránku, na ono zmíněné "dělání peněz". Před nedávnem jsem zde připomenul Herberta Marcuseho s jeho pojmem "jednodimenzionální člověk". Marcuse tím poukazoval právě na tento fenomén: dramatické zúžení veškerých humánních potenciálů za podmínek kapitalismu na jeden jediný životní rozměr; přesně tak jak to hlásal svého času pravičák Ronald Reagan, a jak to dnes znovu hlásá pravičák Donald Trump. Tomuto reagano-trumpismu je tedy nutno vyhlásit zásadní boj, ve jménu samotných kulturně-humánních základů lidské bytosti.

Jakou úlohu, jaké místo má mít v tomto boji levice? - Ano, současná levice vede (velmi hlasitý) boj za tzv. "kulturní" práva. Ale - i tento boj je ve skutečnosti velmi zúžený, a dalo by se téměř říci: i on je pouze "jednodimenzionální". Uvedl jsem už před časem, že levice se tímto bojem ve skutečnosti dostala do pasti, neboť tak fakticky převzala ideový narativ pravice. Tedy ten narativ, že člověk je ve své podstatě pouhý jedinec, individuum usilující výhradně o své vlastní zájmy. A i když tato - genderová - práva se týkají určitých skupin, nakonec se nejedná o nic více nežli že tomu či onomu jedinci jsou přiznána jeho práva. Není v tom nic více.

Ondřej Holub levici v její současné situaci doporučuje v prvé řadě ztichnout; zaujmout pozici "puklého gongu". Ano, k této výzvě je možno se plně připojit. Současná levice by se především měla vzdát iluze, že svým halasným bojem za ta či ona práva dokáže změnit něco podstatného na způsobu fungování, na obecném ahumanismu kapitalistického způsobu existence. Je to i sama levice, která by napřed měla dokázat překonat svou vlastní "jednodimenzionalitu", své fixování se jenom na určité komplexy témat. Tato levice by měla v prvé řadě dokázat znovu objevit samotného člověka, v celé šíři a hloubce jeho bytostné existence. Teprve když levice něco takového dokáže, teprve poté může doufat že tohoto člověka dokáže opět oslovit, že se pro něj znovu dokáže stát se zajímavou, inspirující silou.

„Snít o lepším světě prostřednictvím státních ústavů“? To je snad vtip.

„Václav Havel především nevěří v ‚utopii sebevědomého rozumu‘, která by jako nadosobní ideologická síla, jako všemocný stát, chtěla diktovat životu, jakými cestami se má ubírat.“

----------------------------

To, čím současná levice opravdu tak s.re současné široké lidové vrstvy nejsou, pane Holube, „ti druzí“.

To, čím současná levice tak s.re současné široké lidové vrstvy je totiž právě ta „utopie sebevědomého rozumu, která jako nadosobní ideologická síla, jako všemocný stát, chce diktovat životu, jakými cestami se má ubírat“!

Takže, pane Holube, já opravdu nepotřebuji „snít o lepším světě [nejen v zemích východního bloku] prostřednictvím státních ústavů“. Mně „vypuzení možnosti snít o lepším světě – vypuzení ze státních ústavů do soukromých bytů“ nijak nevadí, mně snění o lepším světě prostřednictvím státních ústavů připadá jako čiré bláznovství (pro levici bohužel typické) a jako ztráta už i té svobody snít o lepším světě.

Levice dosahuje vzájemnosti a pospolitosti tak, že nějaký „státní (či lépe snad globální) ústav pro výzkum snění“ vyzkoumá o čem je potřeba snít a represivní složky státu toto správné snění pak lidem nařídí. Podle levice musí být lidské sny správné a tudíž všechny stejné.

Konzervativci naproti tomu dosahují vzájemnosti a pospolitosti zase tak, že si každý může snít o čem chce a z těchto svobodných lidských snů pak vzniká společný konsensus o tom, jak by taková vysněná společnost měla vypadat. Je to tak možné proto, že ty jednotlivé svobodné lidské sny jsou „kupodivu“ velice podobné.

Pane Nusharte, snad byste si pro příště - nežli něco či někoho začnete bezhlavě kritizovat - mohl napřed pořádně přečíst, o co se vlastně jedná. Mohl byste si tak ušetřit plácání mnohých nesmyslů.

Mimochodem: Ondřej Holub netvrdí nic jiného, nežli že "snít o lepším světě prostřednictvím státních ústavů" a "snít o vlastním blahu v privátním okruhu soukromých bytů" jsou jenom dvě stránky té samé mince. Obojí je konec konců ta samá hybris. Pokus nalinkovat obecné blaho prostřednictvím státního plánu je projekt stejně tak zvrácený, jako je uzavření se před celým lidským světem do ulity svého vlastního individualistického já, svého vlastního výlučně soukromého zájmu (v naprosté většině obhrouble materialistického.)

Připojme ještě jeden aspekt především k poslednímu odstavci úvah O. Holuba. Jmenovitě co se týče levice, jejích bojů, pohroužení se do ticha přemítání, a plynutí času.

Věc se totiž jeví tak, že současná levice si stále ještě nedokáže v plné míře zpřítomnit, uvědomit v jak zásadně přelomovém období se lidstvo v současné době nachází; respektive jaký zásadní přelom v jeho existenci stojí bezprostředně před ním.

Klasická, tradiční (tedy v zásadě sociálně demokraticky orientovaná) levice žije stále v přesvědčení, že naprosto postačí jet směrem k budoucnosti po stále stejných kolejích. Že postačí zastávat principy sociálního humanismu, zastávat se práv těch či oněch menšin, deklarovat své zhrožení nad restaurací "neoliberalismu" a nacionalismu. Zkrátka, tato levice stále ještě věří na taktiku malých krůčků; však ono se nakonec někam dojde.

Radikální levice si daleko spíše uvědomuje, že když se půjde stále jenom tím samým směrem, že se i těmito malými krůčky nakonec dojde ze všeho nejspíše na dno propasti. Propasti ekologické, ale i sociální. Tato radikální levice tedy žádá rozhodný, zásadní zvrat v celém způsobu existence současného lidstva. Tento zvrat má mít především ekologický, a také radikálně sociální rozměr. Lidstvo má nadále žít v harmonickém souladu s přírodou; a stejně tak lidé mají žít ve všeobecné harmonii mezi sebou navzájem, na základě jakési pospolitě (družstevnicky) spravované, nekapitalistické ekonomiky.

Tyto cíle radikální levice jsou už poněkud blíže realitě, to jest poněkud adekvátněji reagují na hlubokou, systémově produkční a sociální krizi do které upadá současné lidstvo. Ale - ve skutečnosti ani tato radikální levice se nezdá mít plné pochopení pro komplexitu, šíři a hloubku změn, kterými nejspíše bude muset projít současné lidstvo, aby mohlo mít naději tyto krize zvládnout.

Tyto radikálně levicové vize totiž místo aby ukazovaly do budoucnosti daleko spíše představují návrat do minulosti; do jakéhosi domněle blaženého stavu naturální malovýroby, malých produkčních kolektivů, které ještě vůbec nedospěly tak daleko aby se mohly dostat do zásadního konfliktu s přírodou, s přírodním prostředím. Takovéto snové představy o bezrozporné koexistenci jak člověka s přírodou tak lidí navzájem neřeší pozitivně, progresivně stávající konflikty, nýbrž je pouze vytěsňují faktickým návratem k rurálnímu způsobu hospodaření.

Je nutno si ale uvědomit: nastávající změna, kterou bude současné lidstvo s největší pravděpodobností muset projít, bude mnohem komplexnější, nežli aby se mohla vměstnat do takto simplicistních modelů řešení. Tato změna bude muset být zřejmě v zásadě stejně převratná jako byl svého času skok lidstva z éry barbarství do éry prvních antických civilizací.

Každá éra ve vývoji lidstva byla profilována určitým existenčním principem, který byl zdrojem její síly, její energie - ale který zároveň představoval její hranice, její limity, její omezení. Ten samý životní princip který se napřed jevil být naprosto přirozeným a nezpochybnitelným, se po uplynutí času čím dál tím více stával brzdou dalšího kulturního a civilizačního rozvoje.

Tak doba předcivilizační, barbarská byla charakterizována kmenovou příslušností každého jedince. Tento jedinec ve svém kmeni měl svou oporu, své ukotvení - ale na straně druhé byl vázán, omezen právě jenom na svůj vlastní kmen.

S dobou antiky přichází éra občanskosti; člověk se stává svébytným, sebevědomým občanem, oprávněným na základě svého rozumu spolurozhodovat o osudech své obce. Ovšem - i tato nová občanskost ještě neměla plně univerzální charakter, byla vázána na příslušnost k vlastní obci. A za druhé - to se velice často přehlíží - antický občan naprosto nebyl "svobodný" ve smyslu současné liberální demokracie; jeho individuální občanská svoboda byla jak limitována, tak ale vyvažována jeho odpovědností jak vůči vlastní obci, tak ale i vůči světu bohů trestajících zlo páchané člověkem.

Poté nastoupila éra křesťanského univerzalismu, s novým, vyšším pojetím obecné mravnosti. Antičtí bohové trestali pouze zjevné, spáchané zlo; zatímco křesťanský Bůh vyžadoval mravnost niternou, žádal čistotu celé duše. Ovšem - druhou stránkou tohoto křesťanského univerzalismu byla naprostá podřízenost jedince pod vůli Boží; v rovině světské pak byla antická občanskost vytlačena soustavou feudálních podřízeností.

Poté přišla éra nového věku, éra osvícení, rozumu a občanských revolucí. Tato změna je všeobecně pojímána jako éra svobody. Svobody - prý - konečné, naprosté, definitivní. Nepřekonatelné. Člověk není už podřízen ani Bohu, ani své obci, ani mravním hodnotám či principům. Může si dělat co se jemu samotnému zlíbí, nenese za to žádnou odpovědnost v mravním, interpersonálním smyslu. Pokud tento "svobodný" jedinec přímo nepřekročí platný zákon, může si dělat co se mu zachce.

Ovšem - jak bylo řečeno úvodem, ve skutečnosti každá takováto éra ve vývoji společnosti podléhá plynutí času. A to co napřed bylo zdrojem síly a progresivního vývoje člověka a společnosti se postupem doby stává omezením, překážkou dalšího postupu vpřed. Tato "naprostá svoboda" má totiž i svou negativní stránku. Už bylo řečeno, že jejím důsledkem je faktická ztráta pocitu odpovědnosti. Odpovědnosti vůči druhým lidem, vůči hodnotám, vůči celému světu. I vůči přírodě. A za druhé: takto pojímaná svoboda naprosto vykořeňuje člověka. Ano, současný jedinec je osvobozen od pout kmenové, lokální či stavovské příslušnosti; ale zároveň tím ztrácí své ukotvení ve jsoucím světě. Jeho "naprostá svoboda" je zároveň projevem a zdrojem jeho bezprizornosti, jeho izolovanosti, jeho bezvýznamnosti. Ano, takto svobodný jedinec je pánem ve svém domě; ale zároveň tím ztrácí bytostný význam pro všechny ostatní. Kde je svět tvořený pouhou sumou soukromníků, tam se rozpadá na atomy veškerý lidský svět. Současný člověk je "svobodný" ve své individualitě; ale zároveň je čím dál tím bezradnější, co má s touto svou individualitou počít. Jak má ustát, jak má vydržet její atomizovanost, její ideovou prázdnotu, její anonymitu.

A navíc: takto individualisticky pojatý člověk není, principiálně nemůže být schopen zvládnout krize současného světa. Neboť tyto krize mají univerzální, celoplanetární charakter; a je tedy možno je řešit také pouze společně, společným počinem, společnou změnou životních principů a hodnot. Izolované, pouze do své vlastní "svobody" uzavřené individuum nikdy nemůže mít potenciál zvládat překážky takovéhoto dosahu a rozsahu.

Bylo řečeno úvodem, že současné lidstvo, pokud má dokázat vyřešit své stávající (či bezprostředně hrozící) krize, bude muset projít principiálně stejně hlubokou, stejně komplexní metamorfózou, jakou byl přechod od stavu barbarství do éry antických civilizací. Takováto změna zasáhne všechny aspekty lidské a společenské existence: sféru společenské produkce, sféru společenské a politické organizace; sféru kulturní i sféru duchovní. Ale - především bude zapotřebí zcela novým způsobem pojmout, definovat samotného člověka. Bude nutno pochopit, že jeho současná "absolutní svoboda" je pouze zdánlivá, že je to ve skutečnosti projev hybris, kterou se člověk sám zbavuje možnosti ve svém vývoji postoupit někam dále, na kvalitativně vyšší vývojový, kulturní a civilizační stupeň.

Už v rámci nedávných diskusí bylo uvedeno, že je to právě levice, která má ve svém ideovém arzenálu obsažen potenciál k překonání této atomizace člověka v jeho zdánlivé svobodě; neboť takovéto atomizované pojetí je doménou pravice. Bylo by tedy skutečně aktuálním úkolem levice, aby se oprostila od svého ponoření se do každodenních politických bojů, aby spočinula v tichém rozjímání; a aby si znovu od samotného základu rozmyslela, co je vlastně vůbec člověk, jmenovitě jakým musí být člověk budoucí éry, a v čem doopravdy spočívá jeho bytostná lidská svoboda. Teprve až si levice ujasní tyto naprosto zásadní otázky, teprve poté bude mít opět k dispozici pevný fundament pro své další konání v tomto světě.

„Obojí je konec konců ta samá hybris.“

-----------------------

Jestliže obojí je špatně (tedy špatné je snění soukromé i snění prostřednictvím státních ústavů), tak už mě, pane Poláčku, vlastně vůbec nenapadá, jak by se mělo snít, aby to bylo dobře. Ledaže by snění samotné bylo v zásadě špatným počinem. Ale to se mi nějak moc nezdá.

Jak tedy mám správně snít? Prostřednictvím státních ústavů, nebo raději soukromě? Je obojí špatně?

Jsou špatné věci, o kterých si myslíme, že se mohou stát jenom někde. Ale ony se mohou stát všude. Někdy poslouží k potřebnému obnovení obranyschopnosti postiženého sociálního organismu. Jindy je však důvod k hlubokému zármutku.

Omlouvám se, glosa výše patří pod jiný článek.

Ono záleží na tom, pane Nusharte, o čem se sní. Co je tedy obsahem, předmětem a cílem daných snů. Jestliže tyto sny nesměřují k ničemu dále nežli prosazování se soukromého individua na úkor zájmů všech ostatních lidí (tedy konkrétně současný trumpovský "americký sen"), pak je to stejně tak špatně jako násilné a umělé prosazování kolektivního štěstí ze strany státních institucí.

Obsahy, předměty a cíle soukromých snů by tedy měly podléhat úřednímu schválení. Tím by bylo zajištěno jejich správné směřování.